Kdysi za minulého režimu jsem s několika přáteli na výletě v Posázaví narazil na zpustlý statek. Jako vždycky na mne dolehl tísnivý pocit, že je něco špatně, když se takto nakládá s odkazem předků. S úžasem, když jsem nahlédnul vytlučeným oknem dovnitř, jsem objevil na zdi metrovými písmeny vápnem či jakou barvou napsaný nápis: ŽIJEME BLBĚ!

Jiří Payne

Je to vzkaz bývalého majitele budoucím generacím? Je to soud nad komunisty vedenou společností? Je to proroctví z dávných dob? Je to záznam o tom, jak dopadnul bývalý majitel po vyvlastnění statku?  Je to orwellovský povzdech nad společností, která unifikuje život, likviduje individualitu, potlačuje svobodu, ničí hodnoty? Je to hodnocení systému, který předepisuje, co si máme myslet, jaké hodnoty musíme uctívat, jakou propagandu musíme akceptovat, s jakou lží se musíme smířit? Je to vyjádření pocitu, že nedokážeme nahlédnout, co všechno je špatně? Je to výzva, že v takovém systému ten, kdo chce zůstat sám svůj, musí buď emigrovat, nebo se schovat v kotelně?

Jak jsme na tom dnes, přemýšlím. Studená válka sice skončila, ale bezpečněji se necítíme, spíš naopak. V osmdesátých letech jsme se nebáli globálního konfliktu. Probíhala jednání v rámci KBSE, vyjednávalo se o omezení zbraní, železná opona byla méně železná. Helsinský proces uvedl do souvislostí spolupráci hospodářskou, bezpečnostní a lidská práva. Jedno bez druhého a bez třetího nedává smysl. Jedinou možností je kombinace všech tří helsinských „košů“. Nakonec se závěrečný dokument KBSE stal impulzem k naší Chartě 77.

Dnes jsou lidská práva oddělena od ostatních dvou oblastí a monopol si na ně vytvořila Rada Evropy. Zatímco v osmdesátých letech jsme věděli, že lidská práva jsou něco protivládního – něco na způsob sebeobrany proti státu, dnes tyto spontánní aktivity přehlušila vládní podpora lidských práv. O lidských právech se píší diplomové práce, přednáší se o nich na univerzitách, vláda má lidská práva ve svém prohlášení a zřídila si dokonce ministra lidských práv, který mimo jiné nestátní agendu z velké části financuje, takže je vše pod vládní kontrolou a tím pádem neškodné. Nějak se pozapomnělo na to, že tato práva si vybojovaly generace našich předků a že za naše dnešní práva trpěl například Karel Havlíček Borovský, že lidská práva si předkové vyvzdorovali proti vůli vlády a státu, často i za cenu prolité krve.

Lidskoprávní aktivity placené vládou nikdy nebudou kritizovat to, že vláda shromažďuje o občanech mnohem víc informací, než si dovolil kterýkoli totalitní režim, že odposlouchává stokrát víc telefonních spojení, než komunistický režim, že neexistuje dostatečná kontrola nad odposlechy, že vláda zasahuje do soukromí občanů bezprecedentním způsobem. Nikdo nepoukazuje na to, že se stále posilují pravomoci policie, úřadů, celní správy, finančních úřadů, ale zcela se vytratilo vědomí, že každé posílení pravomocí musí být v dvojnásobné míře pokryto fungující veřejnou civilní kontrolou.

Neexistují samizdatové dokumenty poukazující na to, že poslanci slouží vládě, místo aby hájili zájmy svých voličů. Zrušení imunity má samozřejmě za následek, že se poslanci neodváží hájit zájmy voličů proti vůli vlády. Důvodem zrušení imunity nebylo její zneužívání, neboť i podezření bylo jen ojedinělé a nikterak takových případů nepřibývalo. Imunita byla zrušena, protože se to hodilo stranám vládní koalice k upevnění vlastní moci a k oslabení nezávislosti poslanců. Parlament zkrátka přestal plnit své poslání. Nemáme ani žádné „štvavé“ zahraniční vysílání, ve kterém bychom se dozvídali, jak náš politický systém nefunguje a že by mohl fungovat jinak. Ba nedozvídáme se dokonce ani to, jak stále méně náš stát funguje. Policie dorazí na místo činu hodinu post festum, drobné krádeže vůbec nevyšetřuje, dokonce se od policisty dozvíte, že je nutné považovat drobné krádeže za příspěvek na sociální systém. Selhávají registry (například vozidel), zavádějí se stále nesmyslnější regulace, takže předpisy přestávají platit. Stát arogantně nutí občany stát v mnohahodinových frontách (při výměně pasů a průkazů, při žádostech o dávky atd.), zatímco v supermarketech je dávno zvykem, že přijde další pokladní, jakmile stojí ve frontě tři nebo čtyři zákazníci.

Soudy se vlečou léta, drobní podnikatelé, použijeme-li třídní terminologii, jsou v podstatě vykořisťováni. Zřetelným záměrem vlády je udělat z živnostníků snadno ovladatelné zaměstnance. Nesmyslné exekuční předpisy, které měly zamaskovat nefunkčnost soudů, zbídačily třetinu občanů. Stále méně fungující státní správa je nahrazována tím, že se povinnosti státu přesouvají na občany a podnikatele. Nefungující Policie se řešila přidáním strážníků. Nefungující strážníci se vyřešili zavedením bezprecedentního trestání správních deliktů pro fyzické osoby. Nefungující finanční úřady se řeší zavedením dalších povinností a nákladů pro podnikatele. Nepořádek ve spisech státní správy se řeší povinností soukromníků mít počítač. Špatně konstituované zákony se řeší slepým zvyšováním sankcí. Ústavně chráněné jistoty, které měl občan pro případ zadržení ještě před dvaceti lety, zmizely pod vlivem evropského zatykače. Náš politický systém se stal v mnoha ohledech podobně nedemokratickým, jako byl ten minulý. Smutné.

Pokud jde o hospodářskou spolupráci, některé postkomunistické země se sice připojily k západoevropské ekonomice, ale ta se mezitím uzavřela do svého vnitřního trhu a v důsledku přeregulace podnikatelského prostředí ztrácí konkurenceschopnost na světových trzích. Na vnitřním trhu si západní Evropa zavedla daňové diskriminace některých způsobů výroby elektřiny, takže podnikatelé nevědí, podle čeho by se měli do budoucna orientovat, což konkurenceschopnost také snižuje. Vůči sousedním státům se společný evropský trh chová bezohledně a arogantně. Téměř všechny sousední státy EU jsou destabilizovány. Evropa hazarduje s riziky, která v takové míře neměla nikdy v historii. V takto riskantním postavení byla Evropa naposledy v době stěhování národů, které nakonec smetlo zbytky antické civilizace. A za těchto okolností si s Ruskem vzájemně vyhlašujeme sankce namísto spolupráce.

Pokud jde o bezpečnostní situaci, s tím, jak se NATO rozšiřovalo, zažila se představa, že není nutné poskytovat stejné bezpečnostní garance všem členským státům. Když měly do NATO vstupovat pobaltské státy, vzpomínám, jak nejvyšší vojenští představitelé Aliance tehdy varovali politiky, že Pobaltí nelze ubránit proti Ruské invazi ani s použitím jaderných zbraní. Rusové to moc dobře vědí.

V těsné blízkosti Evropy probíhají dva regulérní válečné konflikty: v Sýrii a na Ukrajině. Občanská válka v Sýrii se stala nesrozumitelnou, protože tam nenacházíme nikoho, komu bychom mohli fandit. Žádné řešení není ani na obzoru. S pocitem bezradnosti můžeme pomáhat uprchlíkům a můžeme zvědavě čekat, až jedna strana porazí druhou. Nebo až stát převezmou islámští teroristé. Žádné pozitivní řešení si neumíme ani představit.

Ukrajina funguje již po dvě desetiletí jako hrací plocha pro tajné služby. Evropské a americké tam prosazovaly své pojetí ukrajinské politiky, ruské síly zase jiné. Boj tajných služeb nakonec na druhý pokus poddoloval nepříliš demokratický režim a přivedl zemi k otevřené válce. S pokračováním ukrajinské války mizí poslední zbytky důvěry a naděje v celém světě. Ruský prezident se vychloubá, jak obelhal svět, když tvrdil, že na Krymu nejsou žádní ruští vojáci. Přiznává, že uvažoval o nasazení jaderných zbraní. Ruská federace při ukrajinské hranici rozmisťuje své síly a pořádá tam rozsáhlá varovná vojenská cvičení jako demonstraci síly. Podobná demonstrační cvičení organizuje NATO v Pobaltí a ve východní Evropě. V celém světě začínají růst náklady na zbrojení a je jisté, že od nynějška porostou hodně dlouho. Obnovení důvěry bude zdlouhavé a obtížné.

Pravidla, bezpečnostní principy, či světový řád, jak by řekl Henry Kissinger, přestávají platit. Jakkoliv se snaží euroatlantická civilizace bagatelizovat humanitární bombardování Bělehradu, po kterém odtržení Kosova od Srbska popřelo jakýkoli humanitární aspekt intervence, velmi těžko se vysvětluje lidem třeba z Pákistánu, že odtržení Krymu od Ukrajiny a připojení k Rusku je jaksi zásadně odlišnou záležitostí. Tehdejší příslib EU, že se Kosovo stane členem EU, jakmile to bude možné, udělal z humanitární intervence obyčejnou územní agresi. Příštích padesát let bude jakákoli humanitární intervence neospravedlnitelná a nepřijatelná. I obyčejný prostý člověk někde v Indonésii poukáže na to, že Rusko ani trochu nebombardovalo Kyjev, na rozdíl od „humanitární” bombardovací pomoci Bělehradu.

Válka na Ukrajině zřetelně ukázala, jak funguje soudobá propaganda. Informace v médiích jsou tak rozporuplné, že je skoro nemožné se zorientovat. Protože máme své zkušenosti s komunistickou propagandou, nevěříme ani východní, ani západní propagandě. Inteligentní lidé upřímně konstatují, že nemají dostatek ověřených informací, aby mohli situaci skutečně posoudit. Zároveň přestávají věřit i novinářům, protože jejich prvním přikázáním je přece zprostředkovávat jen ověřené pravdivé informace, nikoli podílet se na propagandě.

Pokud se více než sto let uvažovalo o tom, zda má nebo nemá každý národ právo na sebeurčení, považovalo se za nezpochybnitelné, že právo na sebeurčení má jen jednou. Jakmile nějaký národ má svůj stát, mohou se příslušníci tohoto národa žijící v zahraničí rozhodnout. Buď zůstanou, kde jsou, a smíří se s tím, že jsou tam menšinou, a pak existují nástroje, jak chránit práva takových menšin, nebo se seberou a přestěhují se do svého státu, kde budou většinou. Poprvé v případě Kosova jsme precedentně umožnili Albáncům právo na sebeurčení podruhé. Už tehdy mnozí upozorňovali, že to je cesta do pekel, proto bychom se nyní neměli divit, že Rusové na Krymu také použili duplicitního práva na sebeurčení. Cesta do pekel již začala. Velmi ji urychluje podivná argumentace mnohých eurohujerů, že státní svrchovanost je přežitkem, což má zamaskovat úmyslný demokratický deficit panující po desetiletí v EU. Je-li suverenita přežitkem, tak přece není nutné brát ohled na jiné státy. Jenže války nevznikají z respektování suverenity jiných států, ale z jejího podrývání, zpochybňování a porušování. To peklo, ke kterému směřujeme, pokud se rychle nevzpamatujeme, je globální nezvladatelný konflikt.

Zároveň je zpochybněna představa, že touha po blahobytu je silnější než vlastenectví. Na tom byla založena evropská integrace – touha po všeobecném blahobytu měla nahradit národní cítění. Jenže se ukazuje, že politika se nacionalizuje právě pod vlivem protinárodní propagandy. Carl Gustav Jung kdysi napsal zajímavé pojednání o národních archetypech. Přirovnal je k prehistorickým bestiím, které poklidně pospávají na zelených pláních v době klidu a blahobytu. Ale pokud se probudí, ať už tím, že je nedostatek zelených pastvin, nebo pokud je někdo začne pošťuchovat, třeba popíráním jejich existence, pak se začnou dít věci, které si nikdo nepřeje. Síla těchto prehistorických oblud se dá přirovnat k energii blesku proti elektřině v zásuvce. Nemáme proti nim obranu. Kultivovaní vzdělaní slušní lidé pod jejich vlivem se dokáží osobně podílet na vyhlazování jiných národů a udělají v rámci masových emocí i to, co by jako rozvážní jednotlivci nikdy nedopustili.

Kromě toho probíhá náboženská válka islámského státu proti zbytku světa. Někteří naši nedovzdělaní politikové zahájili boj proti islámu. Neuvědomují si, že proti islámu nevyhrajeme. Křesťanská civilizace – cynicky bezhodnotová – lépe řečeno nihilistická a hedonistická – nevěří vůbec ničemu. Tím láká misionáře všech sekt a náboženství z celého světa. Oslabená a morálně zpochybněná euroatlantická civilizace se stává oblíbeným terčem nejenom kritiky, ale i teroristických útoků. Její věrohodnost ve světě je dost vetchá. Zkusíte-li si promluvit s obyčejnými lidmi někde v Indonésii nebo v Africe, vidí nás jako “chytré děti”, které sice vyrábějí úžasné hračky – krásná auta, výkonné počítače, dokonalé zbraně – ale žijí blbě. Z křesťanství nám zbyl jen barvotisk. Křesťanské asketické svátky, pro které byl typický půst a koncentrace, se změnily ve svátky konzumu a spotřeby. Místo, abychom proti nezřízenému konzumu postavili duchovní hodnoty, zakážeme o svátcích prodej. Jediné, čeho tím dosáhneme, je posun reklamních aktivit o další týdny a měsíce dopředu. Konzumní způsob života se ještě posílí. A duchovní prázdnota se prohloubí. Církve bojují o majetek místo o duše. Zaujetí pro víru je považováno za psychickou úchylku. Zejména západní Evropa věřila, že v rámci teorie multikulturalismu se bude dařit korupce přistěhovalců, kteří pod vlivem blahobytu ztratí svou víru a přizpůsobí se spotřebě. To se ale nepotvrzuje. Naopak šíří se sekty a mnohá náboženství se radikalizují. V morálně zdevastované společnosti někteří lidé, často mladí, hledají vzory, morální autority, vnitřní pravdivost a hodnoty, pro které stojí za to žít. Nenacházejí je mezi křesťany, ale mezi probuzeneckými misionáři. Možná bychom namísto pyšného odsuzování jiných kultur měli zvažovat, zda si sami pod sebou nepodřezáváme větev.

Proč tedy nad muslimy nevyhrajeme? Protože na rozdíl od křesťanů muslimové berou svou víru vážně a jsou pro ni ochotni ledacos obětovat. Křesťanství má sice jako ústřední pojem oběť pro druhé – na kříži, ale církvi připadá obtížné dát přednost okradeným lidem před vlastními restitučními nároky. Církve si pro sebe vyjednaly odškodnění, na které obyčejný člověk neměl nárok. Bývaly doby, kdy by se křesťané pro spásu lidských duší vzdali svých nároků. Jenže spása nevzejde z proinvestovaného církevního majetku, ale jen z oběti pro druhé.

Často zapomínáme, že islám je stabilizujícím náboženstvím pro téměř polovinu světa, takže to, proti čemu máme bojovat, je islámský terorismus, nikoliv islám. Před 23 lety jsem psal, že hlavním úkolem církví je vést dialog s islámem. Zatím se o to pokusili jen výjimeční jednotlivci.  Protože jsme se vzdali svých vlastních duchovních hodnot, neumíme vést dialog s jinými náboženskými systémy. Dialog by totiž ukázal, že muslimové nejsou tak docela konkurence. Máme mnoho společného, máme mnoho ke sdílení, a máme se i co učit. Místo, abychom se pokusili muslimům rozumět, dopouštíme se paušalizace a s poukazem na teroristy často odsuzujeme všechny muslimy. Kdo nemá jasno ve svých hodnotách, je odsouzen ke konfrontaci a paušalizování.

Vrátím-li se na začátek, opět ŽIJEME BLBĚ. Tentokrát za to již nemohou ONI, tentokrát jsme si to zavinili sami. Zmínil-li jsem se o tom, že se musíme vzpamatovat, slušelo by se naznačit jak. Potřebujeme politiky, kteří dokáží nejenom verbálně, ale svým životem a hodnotami, na kterých postavili svůj život, integrovat všechny tři koše bývalého helsinského procesu. Právě úcta k morálním hodnotám může přispět k obnovení důvěry. Důvěra je ústřední hodnotou. Vzpomeňme, jak ztráta důvěry v bankovní sektor způsobila globální hospodářskou krizi. Ztráta důvěry v mezinárodních vztazích má mnohem horší následky. Má-li se obnovit důvěra, bude nutné změnit OSN. Současná podoba je neudržitelná a samotná existence OSN vyvolává napětí. Například proto, že britská a francouzská ekonomika byla předstižena jinými zeměmi, které se hlásí o slovo v Radě bezpečnosti. Evropa by si měla provést inventuru. Jaký smysl má smlouva o otevřeném nebi, která měla posilovat důvěru, když se důvěra ztratila a navzájem na sebe uvalujeme sankce? Všechna opatření na posilování důvěry by měla být pozastavena do doby, než budou případně zasazena do nového kontextu. Rovněž pojetí lidských práv, vyhandlované mezi Západem a Východem po druhé světové válce, je možná poněkud zastydlé a stálo by za to reflektovat poslední vývoj. Například ochranu listovního tajemství by měla nahradit ochrana elektronické komunikace před státní evidencí a státními odposlechy.

Některé kroky Východu i Západu nám mohou připadat jako výsměch, když si přečteme pár citátů z Charty OSN: „Organizace je založena na zásadě svrchované rovnostivšech svých členů.” „Všichni členové řeší své mezinárodní spory pokojnými prostředky tak, aby ani mezinárodní mír a bezpečnost, ani spravedlnost nebyly ohrožovány.” „Všichni členové se vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, tak jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Organizace spojených národů.” Nemá smysl tvářit se, jako že platí Charta OSN, když ji nerespektujeme. Není divu, že věrohodnost naší civilizace ve světě je malá.

Ano, žijeme blbě, ale snad se s tím dá ještě něco dělat.

Zdroj: ePortal.cz