Jindřich Koudelka, dlouholetý politický vězeň komunismu a signatář Charty 77, vysvětluje, že současná hysterická válečnická kampaň proti Rusku není nic nového, má hluboké historické kořeny a je vedena zájmy nejmocnějších bankéřů a světovládných elit Západu. Hordy z východních stepí s větrem o závod se ženoucí na západ, Zlatá horda na jihu, expandující Polsko s velmocenskými choutkami, švédské pluky, pochodující od Baltu, Napoleonova Grande armeé a Hitlerův Drang nach Osten od západu. Vždy to bylo Rusko, které stálo v cestě a překáželo. Všechny nájezdy, rány a pohromy však Rusko přežilo včetně té, kdy mu vládli ti neruských tváří a poruštěných jmen. Nejen svými vítězstvími, ale i přetrpěnými ranami, navzdory zradám a intrikám i nepřízni osudu se Rusko stalo velkým.
Když v 19. století vedle rozmachu kulturního (ruská literatura, hudba, balet, filosofie) mělo dojít i k rozmachu ekonomickému, kdy Alexander II. připravoval rozsáhlé reformy, včetně pozemkové a kdy tehdejší národohospodáři („ekonomové“ přišli později) předpovídali, že tyto reformy učiní z Ruska přední ekonomiku Evropy, vyskytli se někteří, v jejichž zájmu nebylo, aby Rusko nastoupilo novou cestu. Byla to doba kdy, jak píše Solženicyn, Rusko nabíralo dech. Byla to doba nadějí, ale i Bakuninů, a tak když zločinná ruka vrhla bombu (tušíme, kdo ji vedl!) byl konec reformám. Nástupce z nich uskutečnil jen malou část. Rusko oplakávalo cara Osvoboditele a dějiny Ruska, tím i Evropy, se vydaly jiným směrem.
Když později připravoval reformu i budoucí následník habsburského trůnu, arcivévoda Ferdinand d’Este, kterou chtěl zrušit nespravedlivý rakousko-uherský dualismus a nahradit ho konfederací rovnoprávných a prosperujících národů v rámci rakouské říše i tady bylo v zájmu „některých“, aby se Rakousko nevydalo jinou cestou. Tak se bomba v Rusku a výstřely v Sarajevu historicky propojily.
Na okraji Evropy leží ostrovní Anglie, která jako by do tohoto kontinentu nepatřila. Její koloniální impérium vzrůstalo úměrně její námořní moci – taktéž i pýcha. Říkalo se jí “hrdý Albion.“ Jiní jí přezdívali kupecká Anglie, to pro její spojení s kapitálem, do té doby lichvářským, jemuž se tím dostává zadostiučinění – na anglické půdě se etabluje a stává se kapitálem „bankovním“ – z lichváře je náhle bankéř. Od té doby měla Anglie přístup k takřka neomezenému úvěru, teď už z kapitálu bankovního, aby posílením své námořní moci mohla v zámoří ochraňovat obchodní zájmy svého bankéře.
Toto spojení nezůstalo však jenom na úrovni „institucionální“, ale rozšířilo se i na úroveň „personální“, to když zadlužený lord Papensbrook si vzal za manželku Sáru. Nutno přiznat, že obojí tato spojení, ať institucionální nebo personální, šla všem zúčastněným k duhu: Papensbrook o panství nepřišel, Sára se stala hraběnkou, Anglie Velkou Británií a anglická větev Rothschildů sluncem na světovém finančním nebi. Protože teprve koncem 19. století skončila éra dobývání amerického západu a Amerika v té době ještě nedospěla do své nynější „velikosti“, byla to stále ta „stará dobrá Anglie“, která se zdála naplnit touhy těch, kteří chtějí dobýt svět pomocí zlata a peněz.
V té době se ve viktoriánské Anglii, stojící na vrcholu moci a slávy našlo dosti vlivných nedočkavců, kteří, zpiti velikostí Velké Británie i svými neméně velikými idejemi, předběhli dobu i Brusel a přáli si nejen sjednocenou Evropu, ale i sjednocený svět – pod egidou Anglie samozřejmě. Jenže Evropa ani svět nebyly na tuto zlatou éru technicky ani psychologicky připraveny. Éra televize, počítačů a vymývání mozků měla teprve přijít, takže touhy nedočkavých z Fabien society (Bernard Shaw, H. G. Wells, Sidney Webb a. j.) zůstaly nenaplněny, a to ze stejných důvodů jako touhy dávných Cimbrů a Teutonů, táhnoucích na Řím: přišli příliš brzy, a to tihle pánové nedočkaví nevěděli, že spojenec z nejvěrnějších už pošilhává za velkou louži, kde tuší budoucí potenciál Ameriky a chystá se přepřahat.
Zatím je tu tedy stále viktoriánská Anglie se svými zadáními, Fabiánská společnost s iluzorními představami o světovládě a několik století pilovaná britská diplomacie, založená na teorii vyváženosti a paktů. Zatímco v diplomacii a na moři Anglie dominuje – ne tak na evropské pevnině, kde na západě „sedí“ Francie, na východě Rusko, Německo uprostřed. Protože tyto velmoci disponovaly v té době ještě určitou mírou nezávislosti, a mohly tak „tvůrcům dějin“, kteří vždy stojí v pozadí, znesnadnit úsilí o vybudování „slunečního státu“, v rámci Nového světového řádu musely být „přetransformovány“. Nejmíň starostí dělala Francie, která se víceméně přetransformovala sama: Osvícenstvím, revolucí, napoleonskými válkami a hédonismem. Německo bude přetransformováno dvěma světovými válkami a přivedeno do ohrádky EU nebo organizace se stejnými cíli.
Co ale s Ruskem, stojícím v cestě, když jeho velikost, geostrategická poloha a především historická předurčenost mu nedovolí uhnout? Právě kvůli úloze, kterou má sehrát, není ho možné „vymazat“ ani přesunout za Ural, a to navzdory „operačním“ plánům, o kterých mluví staré zednářské mapy, kde místo Ruska je poušť… O nemožnosti Rusko „vymazat“ se přesvědčily stejně tak stepní hordy z východu, jako Drang nach Osten ze západu a dávno předtím i Poláci, umanutí představou Velkopolska, která, jak právě vidíme, je neopustila dodnes.
Poláci, s větším apetitem než možnostmi, se dávno před Hitlerem i Napoleonem vydali na svůj Drang nach Osten, na kterém roku 1612 dobyli a vypálili Moskvu, aby z ní brzo na to byli vyhnáni. Dnes snad doufají, že vzhledem k situaci na Ukrajině by se opět mohli, s pomocí statečných hochů z Ameriky, uhnízdit v její západní části a dokonce snad po jejich boku i vstoupit do Moskvy a tuto, právem vítězů, znovu vydat plamenům? Nazíráno politikou britské vyváženosti, vypálenou Moskvou i stupněm zamrzlé nenávisti k Rusku, bylo dělení Polska jen půjčkou za oplátku.
Zpozdilost některých polských potentátů je úžasná. Walesa s požadavkem atomových zbraní proti Rusku! To se ani nedá komentovat. Podporu pro své šílené plány může on i jeho parťáci najít snad jen na Majdanu mezi Jaceňuky a čokoládovými Porošenky. Tihle Walesové, Tuskové, Pilsučtí a jiní snad žijí v domnění, že by s podporou USA mohli fungovat jako mocenská (!) protiváha Ruska. Nesvatá prostoto! Snad pro svůj pokřivený pohled na realitu i pro své velikášství, které je antipodem zakomplexovanosti, netuší, že v Evropě jedenadvacátého století není místo pro novou „velmoc“, byť s nálepkou „Velkopolska“.
Zajímat se na Ukrajině, zvláště v její západní části, více o svoje dějiny, poptali by se, kdo je kdo z jejich nynějších přátel a spojenců. Když se kdysi západní Ukrajina stala součástí Polska, nastaly zlé časy. Polští poddaní byli v tehdejším Polsku nejutiskovanějšími v celé Evropě a o Polsku šla řeč, že “Polska žije nepořádkem“. Zadlužená polská hogofogo šlechta dávala na Ukrajině celé vesnice „do pachtu“ svým židovským věřitelům, kteří teď sami vybírali daně od „svých“ poddaných. Ti navíc museli měsíc co měsíc odebírat stanovené množství pálenky „na hlavu“ z palíren svých výběrčích. Když kalich přetekl, viseli mnohdy na jednom stromě polský pán i jeho „pachtýř“.
Dalšími z přátel ukrajinské země jsou profesionální exportéři humanismu a globálních nepokojů zpoza Atlantiku, žijící snad pod dojmem své výjimečnosti i nepostradatelnosti a stylizující se v představách do role filmové postavy 007 s právem kohokoli kdekoli zlikvidovat a humanitárně rozbombardovat. Zvláště, píše-li se rok 1999, v Moskvě sedí Jelcin a objektem je Srbsko. Ale nepíše se rok 1999, v Moskvě nesedí Jelcin a Rusko není Srbsko! A protože Rusko není Srbsko, je třeba oprášit staré plány, týkající se ještě Ruska carského (!), kde už tehdy byl vypracován plán na jeho obklíčení (!) a zničení.
Na obvinění Ruska z agrese na Ukrajině ministr zahraničí Lavrov odpověděl:„Promiňte, že jsme obklíčeni základnami“. To je ale překrucování faktů, pane Lavrove. V řetězci obklíčení přece zatím ještě chybí Ukrajina a Bělorusko.
Nenávist k Rusku je až patologického ražení a starého data. Nenávistné útoky se proti němu vedly stejně tak za Ruska carského, jako za putinovského. Často to byly výpady posměšné, to pro jeho prý zaostalost, či mesiánství. Jindy to byly „úvahy“, končící otázkami: Patří Rusko do Evropy? Je ruská mentalita evropská? Zkuste se zeptat, patří-li do Evropy muslimové nebo Hebrejové a zažijete „Poprask na laguně“. Ale odpovězme, co chtějí slyšet: Nepatří – leda za Ural, tam už je Asie. A mentalita? Stejná jako u sibiřských šamanů. Spokojeni?
A to se nepoptali po kultuře, míněno té ruské, zda i ona nepatří za Ural. Otázka by to byla logická: nemá-li Demiurg evropského ducha, může ho mít dílo? A nemá-li ho? Potom v čele vykázaných z Evropy půjde Dostojevskij, následován Puškinem, Tolstým, Gogolem… i Čajkovskij půjde i Berďajev a další… Na konci Solženicyn. Dvě stě let pospolu se nezapomíná. Jistěže ne. Víme přece, jak tolerantní dovedou být exportéři Tolerance!
Sotva ale tihle budou rozhodovat, má-li kdo zmizet z mapy nebo jít za Ural. Jeden biblický příměr hovoří o tom, že ten, kdo by chtěl vyloupit dům siláka, musí nejdříve toho siláka přemoci a spoutat. Pro Hollywood no problem – mají tam sice Batmana, ale ten je dýchavičný a má rozedmu plic. To je realita, která dohání Hollywood i Ameriku.
Rusko vadilo snad vždycky a všem. V čele té upřímné a od srdce jdoucí nenávisti vždy stála „stará dobrá Anglie“, následována zbožným Polském a světským Pruskem. Můžeme ji vystopovat až na počátek 18. století, kdy Rusko porazilo Švédy, vstoupilo mezi velmoci a získalo, k velké nelibosti právě Anglie, přístup k Baltickému moři. To ji zneklidnilo natolik, že její stratégové vypracovali doktrínu „o zadržování Ruska“. Ke slovu přišla za krymské války, kdy mohamedánskému Turecku, po staletí ohrožujícímu Evropu, přispěchaly na pomoc, za finančního přispění Pruska, „stará dobrá Anglie“ a „První dcera Církve“ Francie, se svými válečnými flotilami, aby „nemocného muže na Bosporu“, jak bylo v té době Turecko nazýváno, uchránily před porážkou, která by Rusku přes úžiny Bospor a Dardanely zajistila cestu do Středozemního moře.
Tato fáze „zadržování“ byla tedy úspěšná. Další doktrína, vzešlá z téže dílny, byla „o zatlačování Ruska“. Její podstatou je obklíčení Ruska základnami (Lavrov: „Promiňte, že jsme obklíčeni základnami.“) a zatlačit ho od břehů Baltického i Černého moře.
Po rozpadu bývalého SSSR došlo k osamostatnění pobaltských států, které vlivem agitace, slibů a vidin blahobytu, přicházejícího ze Západu ihned zaujaly nenávistný postoj k nově se formujícímu Rusku, takže i tady první fáze doktríny, „o zatlačování“ proběhla úspěšně.
Ta druhá měla přijít přes Ukrajinu a Krym. Jisti si výsledkem začali „výjimeční“ z Ameriky skupovat budovy a pozemky pro svoji budoucí námořní základnu. Zapomněli ale, že v Rusku nevládne cinknutý Gorbačov ani opilý Jelcin a že i Rusko má tajné služby…
Dnes doktrínu o zadržování i zatlačování převzala druhá „anglosaská velmoc“, mírotvorná i jinak skvělá Amerika, která už stačila vykonat minérské práce pod dobrou polovinou světa. Provést podkopové práce pod Ruskem přes liberalismus, nevládní organizace, lidská práva atd. se jí však dosud nepovedlo.
Nepovedlo se to ani starému Nathanu Rothschildovi po napoleonských válkách na Vídeňském kongresu, kde chtěl evropským národům vnutit jakousi obdobu dnešní EU se společnou administrativou. Poučeni současností dovedeme odhadnout, kdo by takovouto „unii“, tvořenou z velké části státy, které mu už tehdy dlužily, administroval. Ruský car však včas rozpoznal iluminátské spiknutí a plán odmítl. Nathan, uražen ve své pýše, přísahal pomstu Romanovcům i Rusku.
Převzato z Protiproud.cz