Svoboda vůle je jednou z nejpodstatnějších věcí. Na různé druhy svobod ostatně dnes apelují politici, média, i občanští aktivisté či agitátoři. Pro svou náturu terapeutickou, a řekněme i trochu filosofickou, obracím se raději na téma svobody lidské duše, než na nekončící debaty o občanských svobodách. Již v dávných dobách moudří a přemýšliví lidé zkoumali, co tvoří podstatu svobodné vůle u člověka. Jestli je její základ u všech stejný, a o jaký druh „pohybu a hnutí“ jde.

Hodně podstatná jim přišla vazba mezi záměrem jedince a předsevzetím něco (svobodnou vůlí) udělat, a oproti tomu působící překážka, a také osobní odpovědnost dostát směru (a záměru) vykonání činu své volby (viz Órigenes).

Konkrétní příklad: pokud politik nerozhoduje již vnitřní volbou v zájmu voliče, který si ho jako zástupce vybral a (ve shodě s tímto nedrží odpovědnost a nekoná stejným směrem prospěšnosti), stává se neřízeným politikem vlastního svodu, řízen třeba zištností, závazky k jiným finančním, korporačním subjektům atd.

Takový politik je řízen nikoli vědomou shodou svobodné vůle, ale svým zištným zneužitím delegované důvěry. Nenaplňuje již žádnou předzjednanou shodu činností spolu s voličem, naplňuje její svůdný opak, manipulaci.

Svoboda je spojena s vůlí jednotlivce, ale taky s překonáváním napěťové výzvy poradit si s bráněním v tom, pro co se rozhodujeme, s protistranou, s překážkou.

Z toho někdy mylně vyvozujeme, že svoboda je snad nějaký statek, který máme ve svém držení. Naopak, svoboda je pohyb a impuls, něco velmi živého, nikoli předmět a věc. Podobá se křesání, kdy jsme pojali záměr něco nově osvětlit, učinit.

Ve vztahu k médiím se nedá o svobodě vůle hovořit tehdy, pokud dané médium (tedy vždy „zprostředkovatel“) zkracuje, dezinterpretuje, svévolně zabarvuje nebo dokonce likviduje „slovo a počin daného člověka“, tedy právě jím rozhodovaný a vykonaný čin svobodné volby. Dělá z projevu svobodné volby člověka pokřivení, často až paskvil.

Riziko mediální interpretace je tím vyšší, že většinou odmítá (ono médium) převzít za své „in-formování“ i konkrétní odpovědnost, nebo dokonce se nechá uplácet v tom směru, aby to, o čem referuje jako o svobodné volbě a činu dotyčného člověka, překroutilo v opak. Tam, kde se člověk zachoval eticky správně, je naroubován svod, úpadek. Kde je v záměru čistota a ctnost, je vkládáno podezírání a neřest.

Svoboda volby je dnes popularizovaným tématem, ale o jejím základu často nechceme nic slyšet. Svoboda vůle u člověka není „hladké klouzání prostorem ve svévolném směru“, ale spíše silný impuls dopředu tam, kde se jisto jistě objeví a projeví překážka, odpor, brzda. Tak je skutečná svoboda vůle člověka a jeho duše je vždy i svým způsobem hrdinská, ač třeba nenápadně.

Už z tohoto jednoduchého výhledu se pak ukáže, že společnost davově neprojevuje svobodu, dav ji může slovně opěvovat, ale jedině člověk v úrovni duše ji umí uvádět v pohyb.

Dav se může společně radovat na náměstích z toho, že každý jeden získává třeba dlouho upíranou šanci k projevování svobodné volby navenek. Ale svoboda duše koná vždy skrz, je ze sebe vnitřní počin. A mluvčí davu jsou opět jen ti, jejichž motivy je třeba dobře zkoumat a činů si všímat. Tím se vracím zpět k oné zástupnosti politiků či aktivistů, a k tomu, čím a komu poslouží oni sami.

Zda sledujeme poutavé divadlo „o údajné svobodě“, anebo skutečnou odpovědnost jedinců s ochotou ve službě druhým pomoci vykonat tu nejlepší svobodu volby ve shodě s dobrou věcí.

Krásné dny.