Neustále se mě někdo ptá, jak to, že lidi nevidí, jaké časy se na nás valí. Euro se rozpadá, úspory jsou ohroženy, politická kasta se stále více topí v úpadku. Světová politická situace je stále nejistější, ať už jsou to padající diktátoři, nebo nové režimy, které svou pozici musí teprve najít. EU má své nejlepší časy za sebou. Kdysi velkolepá idea přátelství národů postupně upadla v rozhazovačnou, k smrti se uregulovávající byrokratickou obludu, která se chce vyšvihnout na vládce národů. Problémy v zemi tak narostly, že už pronikají do naší pozornosti: Infrastruktura se rozpadá, naše cesty jsou děravé jak řešeto, neboť nejsou peníze. Pro jiné země jsou však k dispozici stovky miliard. Němcům hrozí, že se stanou menšinou ve vlastní zemi, přesto politici tvrdí, že je potřeba stále rozvíjet ještě větší uvítací kulturu pro přistěhovalce. Více migrantů do veřejných služeb, více migrantů do vedoucích pozic… Přitom existuje instituce, ve které imigranti již dávno dominují: věznice. A to navzdory „imigrantskému bonusu”, který naše skandální justice tak ochotně uděluje. Máme nejslabší a nejbezpohlavnější vládu za celou existenci Okupované republiky Německo. Nevládne se pro blaho země, ale podle toho, co by mohlo při dalších volbách přinést více hlasů. Přičemž to, co se občanům předkládá k odhlasování, nemá nic společného s tím, co volení zástupci posléze rozhodnou. Kdo volí, ten „odevzdává svůj hlas” – a od té chvíle ať akorát drží klapačku. Kdo nevolí, jedná ještě hůře, neboť tím vládě vystavuje bianco šek. Uznávám, stojí to hodně překonání dát hlas nějaké malé beznadějné straně, jenže jedině to je jasným vyjádřením nedůvěry etablovaným. Pokud se najednou do parlamentu dostanou „extremisté”, strana ochránců zvířat či strana pravověrných křesťanů – a kartelové strany to bude stát mandát – něco se v zemi změní. Situace je nejen očividná, je dokonce evidentní, protože každý, kdo je tázán, může v bodech vyjmenovat, co všechno stojí za prd. Neustále padají věty typu: „Tam vzadu je les, je tam 100000 stromů, které postačí, aby celá ta sebranka visela!” Asi by tento les takové aplikované bohaté biologické hnojivo dokázal zužitkovat, avšak jen v Berlíně je na 286000 pouličních lamp – ty by mohly stačit. Jenomže tento vztek se projevuje jen v jednotlivých případech. Většina spoluobčanů jsou ovčané, kteří se klidně smíří s tím, jak je s nimi nakládáno. To jsou ty ovce, které se ochotně nechají hnát na louku k ostříhání, na porážku. Když je člověk přímo osloví, zeptá se jich na jejich poměry a jejich očekávání, vyjadřují i tito lidé starosti a obavy. Nevyvozují z nich ale žádné důsledky. „Zlato… Bylo by dobré nějaké mít, ale když už je tak drahé…” Připadá vám tato odpověď na dobrou radu povědomá? Ano? Ať už ji řekl kdokoli, má pravdu! Zlato strašně podražilo! Bylo příliš drahé, když stála pamětní mince Krugerrand[1] 334 eur, bylo příliš drahé, když cena stoupla na 480 eur, při 714 eurech bylo také moc drahé a je drahé i dnes, kdy cena činí rovných 1300 eur. Bohužel, v roce 2011 již nikdo nedostane zlato za ty straáášně vysoké ceny z roku 2003. A tím se dostáváme k myšlení ovčana. Od přírody jsme vybaveni vytěsňovacími mechanismy. Praskání v houští by mohlo znamenat nebezpečí, tichý řev na hony vzdáleného lva naproti tomu dodává jistotu, neboť potencionální nebezpečí je od nás na míle daleko. Kouřový mrak na horizontu nevyžaduje žádné bezprostřední reakce, přilétající roj včel rozhodně ano. Neustále zhodnocujeme naše okolí, avšak často odbýváme signály jako irelevantní. Nemůžeme žít ve stavu neustálého alarmu, žijeme krokem, abychom v případě potřeby přešaltrovali na klus a sprint. Vezměme si takového typického, ideálního, normálního člověka s osmihodinovým pracovním dnem. S příjezdem, odjezdem, pauzou na oběd a večerním nákupem je tento normální člověk 10 hodin v pohybu. Hodina na vstávání, ranní toaletu, snídani, další hodina na večeři – tím je polovina dne pryč. Odečteme-li 8 hodin spánku, zůstanou nám 4 hodiny na „žití“. Co zabalíme do těchto čtyř hodin? Večerní pivko, trochu té televize, zprávy, sociální kontakty, procházku, kulturu, koníčky, přítelkyni, manželku, děti, příbuzné… Normální člověk je vytížený, rozčiluje se nad tou fúrií (šéfovou sekretářkou), kvůli tomu hňupovi (vedoucímu směny), dělá si starosti o své pracovní místo a o své auto, které dnes naskočilo až na třetí pokus, o bolesti zad, o první šedé vlasy, špatné známky své dcery, o… Čtyři hodiny plné dennodenních starostí – to kouřový mrak na horizontu nikoho nezajímá. Specielně ještě ke zlatu: Bankovní poradce vám zavolá, když máte příliš mnoho peněz na účtu. Nechce vám prodat žádné zlato, neboť zlato vezmete a jdete s ním domů – a tím banka o tyto peníze přijde. A tak vám navrhne akcie, fondy, dluhopisy a jiné finanční produkty. No, a po čtyřech letech, když jsou investované peníze volné, vám zavolá zase, aby tyto peníze znovu investoval – za svou provizi. Nemusíte přemýšlet, máte o starost méně, funguje to skvěle. Třicet procent zisku je přeci super, ne? Zlatém byste docílili zisku 300 %, ale to byste museli být sami aktivní, museli byste jít do banky, trvat na tom, že nechcete žádné certifikáty Lehmann-Brothers, nýbrž kulaté placičky s „Ohm Krugerem”.[2] Znáte tyčinky „Nuts“? Ty v tom žlutém balení… Asi ano, ale většinou je přehlédnete. Zato tyčinky „Mars”, v tom černém balení, znáte určitě, protože – ano, protože na to neustále běží reklama. Televize vám říká, že chcete Mars (konec konců chutnají), neříká vám, že chcete „Nuts”. Ty čtyři hodiny volného času a svobody jsou takto vyplněny – je vám namlouvána potřeba. Reklama využívá mechanismu, který je v nás hluboce zakotvený. Přebíráme názory soukmenovců. A to je zcela v pořádku! Když vaší kamarádku ve školce píchne vosa, ochotně převezmete názor, že by bylo lepší nechat tato černožlutá zvířátka na pokoji. Učíte se od svých rodičů, učíte se od svých přátel – a učíte se od televizní reklamy. „Dobrou vodu” jsem sice nikdy nezkusil a ani si ji nikdy nekoupím, ale díky reklamě vím, že je to ta „dobrá…”. My lidé máme „zakódovanou” také a priori důvěřivost, alespoň vůči lidem, abych tak řekl, nám druhově příbuzným. Když soukmenovec hlásí „tam vzadu žádní buvoli nejsou”, tak nemá smysl tam lozit a ověřovat […]