Svět do ní vstupuje obtěžkám starými nevyřešenými konflikty a nejistotami, z nichž některé budou právě příští rok kulminovat. Za nejnebezpečnější z nich považuji studenou občanskou válku ve Spojených státech, která vyvrcholí v listopadu v prezidentských volbách. Neklid, jež již způsobila za poslední čtyři léta v mezinárodních vztazích, bude pokračovat, protože politická nestabilita a omezená možnost vládnutí v nejmocnější zemi světa ovlivňuje jak politiku spojenců USA uvnitř NATO a EU, tak protivníků, zejména Číny. Ta se stane nejen nejsilnější světovou ekonomikou, ale hlavně vojenskou velmocí, navíc s Ruskou federací jako spojencem.

Pokud jde o evropský kontinent jako celek, tak se obávám toho, že největší problémy v následujících deseti letech bude mít Evropská unie. Přibližně stejnou měrou se na tom budou podílet problémy vnitřní politiky spojené s programem uhlíkové neutrality a vnější hrozby. Zatím vidím tři hlavní, pravděpodobně vzájemně propojená rizika.

To první představuje prudké zhoršení vztahů s Ruskou federací, ke kterému dojde hned v prvních měsících příštího roku před oslavami 75. výročí konce II. světové války. Předznamenalo to Usnesení o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy přijaté Evropským parlamentem 19. 9. 2019, které tvrdí, že zahájení II. světové války umožnila a zavinila německo – sovětská smlouva o neútočení z 23. srpna 1939. Dá se proto očekávat, že se záhy objeví nový výklad dějin, který zpochybní podíl Sovětského svazu na porážce nacismu, bude klást rovnítko mezi německou a sovětskou totalitou, zdůrazní sovětskou okupaci východní Evropy, a místo o vítězství v roce 1945 bude více zdůrazňovat Maďarsko 1956 a Československo 1968. Dojde také k faktické rehabilitaci všech východo- a jihoevropských spojenců hitlerovského Německa jako zasloužilých bojovníků proti stalinské totalitě. Česká republika se v tomto novém trendu hrdě zařadila po bok Ukrajiny, Pobaltí a Balkánu.

Toto však bude jen předehra k následné rvačce o unijní (hlavně německý) plynárenský trh, souboje mezi ruským zemním plynem z potrubí a zkapalnělými Molekulami svobody z USA. Ideologie jako vždy zvítězí, konkurenceschopnost ekonomiky EU tak poklesne. Vidím v tom jistou historickou spravedlnost, protože Německo a staré členské země Unie se dostanou do postavení pouhých konzumentů cizích energetických surovin a výrobků, takže na tom budou obdobně jako východní Evropa dnes.

Třetí vnější hrozbu i nadále bude představovat migrace jako zbraň. Tentokrát již zcela v turecké režii. Prezident Erdogan se rozhodl, že po vpádu do Lybie bude kontrolovat nejen asijské, ale také africké migrační cesty, čímž se znásobí jeho možnosti vydírání Evropské unie. Asi si při tom bude muset pospíšit, protože od momentu, kdy Ursula von Leyen naplno spustí svůj Zelený úděl, začne dezintegrace EU nabírat na obrátkách. A vydírání jednotlivých národních států bude méně výnosné a možná namáhavější.

Naprosto nepředvídatelným faktorem z hlediska naší budoucnosti bude klimatické náboženství s Gretou jako prorokem a uhlíkem (základním stavebním prvkem života) jako ztělesněním zla či ďábla. Klimaalarmismus v sobě obsahuje všechny prvky očekávání konce světa, liší se však tím, že dává odsouzencům k smrti dvacetiletou čekací dobu než zahynou ve výhni globálního oteplování. Během ní mohou protestovat, přestat létat a jíst maso, vést život plný odříkání a pak vyvanout, aby konečně přestali hřešit svou uhlíkovou stopou. Evropa zatížená staletými hříchy průmyslové revoluce, kolonialismu a rasismu má jít celému světu příkladem.

V tomto století jde už o druhé takové hnutí očekávající zcela vážně konec světa. Tím prvním byl Islámský stát, za nějž bojovaly tisíce evropských občanů. Proto beru každou ideologii s náboženskými rysy vážně. Už proto, že rozdělují společnost na vyvolené a ostatní, tedy ty zatracené. Pro gretenisty je tím kritériem vedle víry hlavně věk. V tom vidím naději. Moje generace měla heslo: „Nevěřte nikomu, komu je víc jak třicet.“ Vyrostli jsme z toho.