V souvislosti s letošním třicátým výročím 17. listopadu se toho už řeklo a připomnělo ažaž. Málokdo byl zpočátku tak blízko centru dění jako vy. S čím máte události roku 1989 nejvíce spojeny?

Máte pravdu, že se toho napovídalo dost. Až se pomalu bojím říci, že jsem byl i se svojí ženou na Václaváku, když zpívali Gott s Krylem, když přišli dělníci z ČKD , pak na nějaké demonstraci, kdy jsme šli kolem Slavie a dál ke Karlovu mostu. A že jsem byl taky na Letné a tak dále. Podle toho, co jsem se dozvěděl ke třicátému výročí, tak na Václaváku, když zpívala Kubišová, bylo podle nových pamětníků nejméně tři miliony lidí. Na Letné jich bylo podle „Nových pověstí Listopadových“ tolik, že je sem museli snad dovážet i ze zahraničí. Protože tolik lidí v Československu tehdy ani nežilo. No, možná jsem byl v jiném vesmíru. Anebo jsem dneska v jiném.

Situace byla v Československu v roce 1989 rozporuplná. Informovanost obyvatel byla mizerná. Vzhledem k tomu, že jsme němčinu záměrně zapomněli a angličtinu neuměli. Ruštinu jsme nenáviděli a znali z ní jen slova jako chozrasčot. A historky, jak Lenin bydlel v kupce sena ve Finsku, což jsem měl za maturitní otázku, ale jak se zeptat, kde tady máte záchod, to nám bylo utajeno. Takže moc jsme se ze zahraničí nedozvěděli. Poslouchat Hlas Ameriky a Svobodou Evropu, to bylo o uši. Československá televize, tehdy nejvlivnější médium, byla pouhou hlásnou troubou jediné oficiální ideologie. Pokud vám dnešní ČT připomíná normalizační ČST, není to podobnost náhodná, ale zásadní. Jen Moskva si v komentářích vyměnila role s Bruselem, případně s Německem a s USA.

Všichni tady už byli nasraní – slovo naštvaní nevystihuje skutečnost – na normalizační komunismus. A to včetně velké části členů KSČ, majitelů „červených pracovních knížek“. Ale protože se politický pohyb v zahraničí nedal úplně zatajit, byrokracie, „kádry“ na vyšších postech a i mnoho těch, co z normalizačního komunismu tyli, se snažili změny oddálit. Jak mi pak řekl jeden bývalý vysoký funkcionář: „Věděli jsme, že je to v pr.. , ale každý den byl dobrý!“

Chytřejší komunisté se snažili něco zachránit, například vytvořením Prognostického ústavu, ale před dvaceti lety zdecimovaná KSČ nebyla schopna jinak nic duševně vyprodukovat.

Jak to vnímaly disidentské kruhy, k nimž jste patřil?

Ty si byly navíc dobře vědomy, jako před nimi Husák už v roce 1969, až na partu kolem neskutečného idealisty Havla, že Slováci kašlou na nějakou demokracii. A chtějí „pryč od Prahy“.

Největší a zásadní obavy v disidentských kruzích vzbuzovala představa toho, že by se mohla opakovat situace z Maďarska v roce 1956 a někteří radikálové by si rádi pověsili nějakého toho komunistu na lucernu. A že by za očekávaným převratem mohli stát promoskevští stalinisté v KSČ a StB.

Část společnosti byla již od Palachova týdne aktivní, menší města a venkov však chtěly mít svůj klid. Většina lidí si obecně myslela, že po Gorbačovovi přijde nový socialismus s lidskou tváří, což by jim vyhovovalo. Nepřišli by o místa, jistoty a zkušenost, jak se v tom dá plout. Dění v zahraničí lidi moc nebralo. Poláci se pořád bouří a pořád mají holý zadek a vysoko do žlabu. Maďaři si rochní v „gulášovém socialismu“, v Budapešti je jídla pro půl Evropy, ale ty jejich zaostalé vesnice! Baráky z vepřovic a u vahadla u studny za nohu uvázané prase. Nedej bože, aby se východní Němci spojili se západními, v NDR je nácků víc než v Bavorsku. Ostatní jsou nezajímaví. Jo, a od Rusů se nedá nic dobrého očekávat, ta jejich perestrojka a glasnosť, to bude zase pěkná kulišárna, na kterou jen doplatí naivkové jako v roce 1948 a 1968.

Disidenti byli sice v kontaktu se Západem, ale panovalo všeobecné přesvědčení, že kdyby šlo do tuhého, tak nás v tom nechají zase vykoupat jako opakovaně od roku 1938 až po rok 1968.

Datum 17. listopadu, které se nakonec ukázalo jako klíčové, je ani kvůli plánované akci studentstva nebralo?

Charta a další, nově od roku 1986 vznikající disidentské skupiny, neměly se studenty žádné kontakty. Ti byli považováni za výběr normalizační věrchušky, dětičky z „lepších levicových rodin“, které musely před nástupem na zajímavá vysokoškolská studia prokázat ideologickou pevnost, dalo by se říci „komunistickou rasovou čistou“, a samy poslušně „kejhat“ už při přijímačkách na vybrané fakulty.

Takže příprava na studentský 17. listopad 1989 byla nezajímavá. Ostatně, obecně se vědělo, že vysokoškolští studenti jsou mimořádně profízlovaní agenty StB. Takže 17. listopadu 1989 byli na chatách nejen soudruzi z ÚV KSČ, ale i disidenti.

Pak jsme se všichni divili. A hrdiny byli náhle se vynořivší „studentští vůdci“ pocházející z lepších pražských komunistických rodin. Kdyby omylem nedostal pendrekem do hlavy Zifčák, mohl se prezentovat jako „studentský vůdce po třiceti letech“ jak na Letné, tak na Václaváku. A měl by recht. Vždyť on byl jedním z organizátorů Listopadu.

Celou dobu se čekalo, kde to praskne. Už to cítili i stalinisté na ÚV, viz nezapomenutelný projev soudruha Jakeše na Červeném Hrádku. Komunisté si schovávali ve vlaku hlavy pod kabáty, jak pravil soudruh Jakeš, a Charta neměla žádný reálný plán, co dál.

Když to prasklo, byl jsem se podívat někdy kolem 19. listopadu na Národní třídě. Pozvali mě tam do jednoho bytu staří sociální demokraté sdružení v ČSSD kolem Horáka. Jenže tam panoval duch roku 1948, a ti lidé byli úplně mimo, jak se pak obecně ukázalo.

Duševně připraveni na převrat byli z hlediska těch, co mohli něco řešit, jen ti z Charty 77 a z Prognostického ústavu.

Proč jste se nezařadil po bok těch, co dění u nás po roce 89 dirigovali, když jste k tomu měl díky svým předlistopadovým aktivitám de facto mandát?

Věděl jsem, že se začali scházet v domě U Řečických, a ne v Laterně Magice, jak se pak v novinách lhalo. V domě U Řečických byl totiž známý Klub SSM, kde občas hrával divadlo můj známý, Jan Kotva. Jenže, vyhlásit, že se nová parta vládců schází v Klubu SSM, to by neprošlo. Tak se to kamuflovalo Laternou, kam se centrum nové moci přestěhovalo pak.

Stál jsem 20. listopadu 89 před těmi „Řečickými“, kde do mě hučeli tehdejší kamarádi a dlouholetí spoludisidenti Rudolf Slánský, Ivan Dejmal a pár dalších. Když jsem nakoukl do sálu, uviděl jsem Jiříka Dienstbierů a pár dalších, co se měli v době, kdy můj táta seděl v bolševickém kriminále a já nesměl studovat, jak prasata v žitě. No nic, takhle probíhají revoluce všude na světě. Pak tam byli osmašedesátníci, co by chtěli konečně realizovat „socialismus s lidskou tváří“, dále různí nepraktičtí intelektuálové z Charty 77, co by nedokázali v praxi řídit ani trafiku a na vesnici by jim pochcípaly všechny slepice. Hlasití byli herci, profláknuté ksichty za posledních dvacet let, co je náhle posedl revoluční fantas, když na mě předtím čučeli dvacet let z normalizační televize, kde hráli kované soudruhy, vyjímám Chramostovou. Dále tam bylo pár studentských funkcionářů SSM. A prognostici. Ti jediní se se souhlasem „Strany a vlády“ posledních pár let pokoušeli něco vymyslet, ale fabriku v životě neviděli zevnitř. A pro skoro všechny z nich byl soukromý podnikatel sprosté slovo.

A tak mě to přestalo bavit. Od roku 1951 jsem byl, chtě nechtě, v politice. V oněch listopadových dnech mi umírala maminka, a tak jsem šel za ní.

Další dějinný převrat, tedy politická rvačka, začínal. Já už nemusel. Já už jsem si svoje odpracoval. A moje žena pravila už 18. listopadu, když začal doma zvonit telefon, že jestli se budu motat ještě do tohohle, tak se se mnou fakt rozvede. Nezamotal. Udělal jsem dobře.

V souvislosti se 17. listopadem se objevují informace, jak tehdy vše probíhalo. Co na všechny ty nejrůznější verze říkáte?

Nějak se zapomíná, že v té době bylo na území ČSSR něco mezi 75 a 100 tisíci sovětských vojáků. A bez nich se naše ÚV KSČ – dámy prominou – ani neuprdlo. Gorbačov ani nemusel nic vzkazovat. Když byl 6. října 1989 v NDR a soudruzi jej úpěnlivě žádali o rozhodné slovo proti „rozvratným živlům“, tak je poslal šípku. Na sever od nás „dederoni“ pořádali statisícové demonstrace a „Rus seděl v kasárnách a kouřil machorku“. A pravil východoněmeckým soudruhům, že desetitisícové demonstrace se dají zvládnout jen tanky a kulomety. A na to oni nepřistoupí.

Pár pitomců u nás napadlo jít do toho silou, ale sami soudruzi na ÚV KSČ řekli, že ne. Jistě, že podřízené složky a různí podržtaškové si volali z Moskvy do Prahy a nazpátek, ale Gorby mlčel. To bylo slyšet víc než nějaké povely. Sověti v Milovicích už od všeho dávali ruce pryč a těšili se domů. Konspirátoři hráli své hry, pár blbců natáčelo motory tanků, ale do Prahy povolaní lidoví milicionáři si šli sednout do hospod. Anebo vyrazili na nákupy do Kotvy a Máje.

To třicáté výročí se připomínalo všelijak. V Praze i tím, že na Národní třídě provázely při pokládání květin premiéra Andreje Babiše i předsedu Trikolóry Václava Klause mladšího pískání a nadávky. Zatímco na premiéra křičeli: „Táhni odsud, estébáku“, tak Klaus mladší slyšel z davu mnohem horší věci. „Ty zkurvysyne,“ musel si vyslechnout poslanec se svou malou dcerou, když chtěl uctít 17. listopad. Další mu nadávali do „Putinových děvek“. Podle některých neměl Václav Klaus mladší na Národní třídu vůbec chodit, jiní mu vyčítají, že s sebou neměl brát dítě a že ho bral „do války“. Co k tomu říci?

Stát, kde se bojí demokraticky zvolený prezident, předseda vlády a poslanci některých politických stran dojít na ikonické místo revoluce, jejímž jsou výsledkem, a nedokáže a hlavně nemá odvahu je ubránit ani policie, je hluboce nemocný stát. Typické pak je, že „vybraní politici“, donedávna novináři a aktivisty označovaní za největší politický hnus jako Kalousek, jsou nadšeně vítáni.

Reakce mnoha novinářů a diskutérů na netu kolem této události vynechává jednu základní věc. Podle ověřených informací a veřejně známých faktů, nešlo o žádné „rozhořčené občany“ špatností nynější vlády. Ale o předem pečlivě připravenou provokaci skupiny aktérů, přičemž není jasné, kdo je organizoval. V každém případě to byla ukázka nových politických sil, které jde dnes lehce ovládat přes internet.

Screen: Facebook

Základem je vyzkoušená a ze zahraničí opsaná provokace. U nás to byli ti, kdo házeli na setkání prezidentů rajčata na Zemana i cizí státníky, pak to již od roku 2014 předváděli třeba na Albertově, byli to ti, kdo rozdávali absolutně stejné červené karty všude tam, kde se Zeman objevil. Po skandálu se zahazováním květin položených „nevhodnými osobami“ na místě „revoluce“, kterou si chce určitá část politiků přivlastnit, to jen došlo do další fáze. Ti lidé tam čekali, aniž by věděli, kdy vybraní „političtí hnusáci“, jak jim říkají, přijdou. Čekali, aby je mohli napadnout.

Spočítali si, že dosavadní nechutnosti, například se zahazováním květin, jim prošly. A bylo jim jasné, že na tomhle místě a v den třicátého výročí listopadu bude policie politicky bezmocná. Podle hanobících transparentů a plakátů, které ve „vhodné“ chvíli vytáhli, napsaných hesel předem určených k urážení a napadání předem vybraných osob, je jasné, že to nebyl „hněv lidu“. Nelze rozumně předpokládat, že by s transparentem, přesně určeným té které osobě, někdo někde kolem čekal od půlnoci až do doby, kdy dotyčný přijde. Bylo to celé nechutné politické divadlo připomínající aktivity Antify z dneška a nacistické SA z minulého století. Agresivita těchto lidí, pokud jim to jednou projde, stoupá. Tam už řvalo skutečné lidské morální bahno. Jen doufám, že příště nezačnou „neznámí střelci“ střílet ze střech do davu, jako tomu bylo v Káhiře, Damašku, Kyjevě a jinde. Prozatím je to prakticky stejný plán.

Ale copak se proti nim dá zasáhnout, aby zmíněný Kalousek a spol. nespustili kvikot o porušování práv a svobod těchto „rozhořčených lidí“?

Zásadní problém je, že se jim v tom nebrání a nepožaduje se dodržování zákonů. Ideologie je nad zákony a státem. Je to stejná zbabělost anebo hloupost, s jakou v roce 1990 Havel zakazoval zasáhnout proti slovenským fašistům. A nebránil slovenské demokraty. Nakonec to skončilo tak, že se Havla v březnu 1991 v Bratislavě „náhodní bratislavští občané“ pokusili lynčovat. A kůži mu zachránila jen ochranka. Havel a jeho skupina nedovolili zasáhnout proti ľuďákům, a výsledkem byl rozpad republiky.

No a co se týče Václava Klause mladšího zmíněného v předchozí otázce s dcerou v náručí, tak nad tím se pohoršují stejní pisálci a žvanilové, kteří hájili Kateřinu Jacques, zvanou lidově „biomasa“, když vzala své děti do násilné ekologické demonstrace v roce 2006. Klaus se šel podívat na místo, kde on sám čelil útoku komunistické policie. A čelil útoku nových totalitářů a kreténů. Zajímalo by mne, co to bylo za lidi, co se na něj sápali? Co dělali oni anebo jejich rodiče za „totáče“? Že to nevíme, kdo to byl, a že jim to prošlo, je základní chyba policie. Takhle začínali bolševici v Rusku a nacisté v Německu. Víme, jak to dopadlo. A podle slovníku dotyční nejsou nic jiného než nacisté nebo bolševici dnešní doby.

Premiér Andrej Babiš při proslovu v Národním muzeu ocenil odvahu Václava Havla, která byla podle něj obdivuhodná. „Já jsem byl členem komunistické strany. Nejsem na to pyšný. Jak jsem mnohokrát řekl, nebyl jsem v té době tak statečný a angažovaný jako Havel. Navíc jsem nebyl v listopadu 89 v Československu,“ uvedl. Nešetřil slovy díků na adresu Občanského fóra a těch, co přivedli zemi do EU a do NATO. Překvapil vás proslov premiéra? Lze tomu věřit?

No, nejprve konstatujme, že to byl dobrý marketingový tah. Nikdo, až na úplné blbce, nemůže zpochybnit odvahu Václav Havla v době normalizace. Přihlásit se k ní a ocenit ji, to chce odvahu i dnes.

Neboť většina národa – rodiče dnešních „revolucionářů“ – si v té době lepila do průkazky KSČ stranické známky, většina byla v ROH, SSM, Svazarmu, Svazu československo-sovětského přátelství, a jinak sháněla věci pod pultem. A tiše, s přimhouřenýma očima KSČ, tiše přikrádala. Kdyby Strana nesouhlasila s tím přikrádáním, socialistický stát by ihned zkrachoval, protože řemeslníci byli zakázaní, v krámech to, co bylo potřeba, nebylo, a baráky lidem padaly na hlavy. Na víkend lidé z měst vyráželi budovat chaty a chalupy. A venkované krmili domácí dobytek, na baráky „házeli břízolit“ a leštili svoje auta. Havel se angažoval a seděl – i za tyhle lidi – v kriminále.

Těch lidí byla většina. Nic proti tomu. Být revolucionářem,to není pro každého. A mnozí „obyčejní lidé“, a hlavně bývalí straníci a jejich děti, z toho mají dodnes problémy. Každý blbec si na ně v médiích a televizi otvírá hubu a většina politických stran se jich štítí. A vykládají, že oni žádné takové „kolaboranty“ nemají a nepotřebují, tedy až na KSČM, ale to je mrtvý kůň. A ti lidé a jejich děti jsou tedy z hlediska volebních hlasů „volní“. Možná už jste někdy četli mé vyprávění o jedné události na prvním a zároveň posledním sjezdu Charty 77 v roce 1990.

Co konkrétního z jeho průběhu máte na mysli?

Tam se řešilo, co dál. Někteří, zvláště ti, co se vrátili z exilu, předkládali radikální hesla. Odbolševizovat, zničit kolaboranty, vyženeme je odevšad, ze všech úřadů a lepších míst, a nastane konečně ráj. Chladnou hlavu si zachoval vystudovaný strojní inženýr, politicky hodně levicový marxista Petr Uhl. Neb inženýři umějí počítat. Takže pravil, pokud to nebude přesné, omlouvám se, Petře: „V KSČ bylo roku 1989 jeden milion 538 tisíc 179 členů. Bývalých členů strany, vyhozených po roce 1968, bylo cca 350 tisíc, to jsou skoro dva miliony. Dalších 300 tisíc lidí bylo postiženo vyhazovem a podobně za podporu reformních komunistů během Pražského jara.“

Mimochodem, pro dnešní pisálky, co žvaní o tom, jak národ zbaběle podlehl. Tihle lidé, tedy více než 600 tisíc lidí, odmítlo podepsat souhlas s okupací. A zachránit si místa, zlepšit možnost postupu svých dětí na vyšší školství a tak dále. Byli to lidé stateční a charakterní. Ti zřejmě podle žvanilů, jak národ bez odporu kolaboroval, neexistovali. Ještěže tady byl Palach, toho nezapřou.

To je odhadem přes 2 miliony sto tisíc lidí – podle mnohých ‚zavrženíhodných komunistů‘ – kterým chtěli ‚zatopit‘. Každý z nich ale má nejméně dva, tři, ale spíše čtyři blízké příbuzné. To je celkem šest až 8 milionů lidí. V té době měla ČSFR 15 552 650 obyvatel. „To byste chtěli všechny vyhnat z míst, potrestat a možná soudit?“ zeptal se tehdy sálu plného chartistů Petr Uhl. „To chcete válčit proti národu?“ A byl pokoj od revolucionářů deset minut po dvanácté.

No a těmhle všem lidem po třiceti letech podal Babiš morální a politickou ruku. Když se k nim veřejně přiznal, jistě ho mnozí budou volit. Třicet let nadávek a ostrakizace je už moc. I kdyby se Hutka třeba zbláznil a nenávistí zalknul.

Tak o tohle podle mě jde. Že je to podle hesla „Gauner nebo hrdina, všichni jedna rodina“ z onoho slavného filmu? No a proč po třiceti letech konečně ne. I Starý zákon říká, že „sedmý rok“ má zdravá společnost odpouštět dluhy. Morální snad mají delší lhůtu, ale pokud se nejedná o skutečné zločince, 3 × 7, tedy dvacet jedna let, ne li třicet, je už moc. Kolem nás to už dávno udělali. Němci, Rakušané, Italové, Francouzi. Španělé blbnou a pěstují si nenávist a mají to, co mají. Stát na hraně rozpadu. Babiš prý už nemá kde brát voliče. No tak už má.

No, to možná ano. Na druhou stranu se ve velkém houfují jeho odpůrci, jak ukázala druhá prý čtvrtmilionová demonstrace, kterou na Letné v předvečer třicátého výročí 17. listopadu uspořádal spolek Milion chvilek. To nebudí respekt?

Jak už jsem mimo jiné napsal v Neviditelném Psu, v článku Derniéra listopadu, jde o zásadní změnu české politiky. Vychází z nových podmínek a z dříve nepředstavitelných technických možností. Svolat dnes někam, pokud máte nějaké chytlavé heslo, obrovské množství lidí není tak složité.

Zvláště v situaci, kdy lidi, na které cílíte chytlavými hesly, už nemají zkušenost z dob totality a jsou z mnoha konkrétních důvodů oprávněně namíchnutí. Poněkud se v tom opakuje rok 1968. Mladá a střední generace už se nebojí starých nebezpečí. V roce 1968 se nebála nacismu ani nezaměstnanosti, v roce 2019 se nebojí komunistické totality, zavřených hranic, nemožnosti studovat. Vyplývá to i z průzkumu, který pro studentskou iniciativu Karlovy univerzity Svobodný listopad zpracovala agentura Median, že cca 95 procent lidí do 30 let se domnívá, že vždycky nalezne dobré uplatnění. Takže zkušenosti s nezaměstnaností po sametu se jim vypařily z hlavy.

Obecně je velká část národa vzteklá, společnost ovládá jako v polovině šedesátých let takzvaný tekutý hněv. Vyvolává ho tupá a opakovaná buzerace „ideových vládců“ a milion problémů v měnící se společnosti. Jako tehdy objímá celý stát byrokracie a politické a ideologické šílenství milionu „neziskovek“, jejichž cílem je jen a jen chuť ovládat druhé, média vykládají až neuvěřitelné pitomosti, které jsou evidentně v rozporu se žitou skutečností lidí, ideologicky se lže, například o „mírumilovnosti“ islámu, a tak dále.

Tuto nespokojenost se pak obratným manipulátorům podaří svést – tedy kanalizovat – do jednoduchých a nesmyslných hesel. Tehdy „socialismu s lidskou tváří“ – i já tomu tehdy věřil – a výměnou nenáviděného Antonína Novotného. A dosadit konečně někoho lepšího, jako božského Dubčeka a pár dalších geniálních soudruhů. A jak to bude, hned vypukne ráj. A budeme nejchytřejší a vůbec nejlepší na celém světě. A konečně doženeme Němce a budeme jezdit do Jugošky, kdy budeme chtít, a budeme si nakupovat u Neckermanna. Nic úžasnějšího jsme tehdy neznali.

Co se nabízí těm jednodušším jako vábnička na cestě do ráje dnes?

Dneska stačí vyměnit zločince Babiše, nechat nějak umřít Miloše Zemana, dosadit ty správné politiky – a vypukne nejlepší ráj na světě. A nebude se krást. Dotace budou spravedlivé, milionářům pustíme žilou a pošleme na všechny Ištvana, Bradáčovou, Šlachtu a piráty a konečně doženeme Německo. Kdo bude a jak stavět dálnice, rychlovlaky, kdo zařídí, aby neměli Němci třikrát větší platy, to není důležité. To se vyřídí samo, jen co vyženeme ty darebáky…svatá prostoto!

Před třiceti lety všichni nadšeně aplaudovali, na stejné Letné jako tentokrát, stejně nesplnitelným heslům jako tenkrát.

Dnes při funkci internetu, Facebooku, Twitteru, Instagramu dostat na ta pitomá hesla na Letnou čtvrt milionu lidí není žádný kumšt. Kam se chvilkaři hrabou na Bagdád, Hongkong, Peru, Bolívii, francouzské žluté vesty a podobně. Důležité je to, že si už chvilkaři a piráti, genderisti, ekologisti, LGBT a další, co se na Václaváku letos 17. listopadu promenovali, ani moc nehrají na demokracii. A rovnou, jako Lenin, požadují „všechnu moc sovětům“. A jako Hitler vyhlašují nesplnitelné požadavky. No, možná ne Hitler, možná se nám tady pod jménem Minář vylíhl nový italský Duce, nový Benito Mussolini. A ten, až Babiš nesplní jejich požadavky, vyzve své věrné k „pochodu na Řím“. U nás na Hrad.

A zmocní se vlády. Vždyť to přeci na Letné už dvakrát veřejně opakoval, že uspořádá daleko důraznější akce. A ti oslové z pražské kavárny a v čase a místě se neorientující pozůstatky Charty 77, jako kolegyně Němcová a Hutka, jim k tomu dělají stafáž.

Jo a jistě naše drahá Česká televize. Jestli tuhle politickou hru totalitní chlapci a děvčata z chvilkařů vyhrají, ti s vámi, co jim lezete do zadku, rychle zametou. Důvod už se najde. A jak? No to měli přeci nakreslené piráti na svém volebním autobusu! No a „hérečky“, co se tak předváděly na Letné, co kdysi hrály v normalizačních dílech a pak se přešupačily na „demokracii“? Budou hrát i v totalitních chvilkařských „politicky správných“ dílech.

V každém případě, nastupuje nová politická generace. A jak se říká ve hře Posel z Liptákova: „Ta se nezakecá“.

Zmiňujete Českou televizi. Ta se považuje také za ohroženou. Její redaktorka Nora Fridrichová na Koncertu pro budoucnost uvedla, že má u českých politiků pocit, že podle nich mají novináři v České televizi pouze číst ze čtecího zařízení a nic moc si nemyslet. Kde je hranice mezi svobodou projevit názor a dodržením profesionálního přístupu zaměstnance veřejnoprávního média?

Některé věci by člověk nevymyslel. Třeba tvrzení Nory Fridrichové, jak je jí ubližováno. Dotyčná paní, díky svým kontaktům v orgánech ČT, dá se říci až fyzickým, je neuvěřitelným úkazem. Je živoucím dokladem, kam vedla takzvaná televizní stávka z konce roku 2000, kdy se po politické prohře ve volbách roku 1998 a v zoufalé snaze ovládnout alespoň média, když ne stát, takzvaní „havlisté“ a „pravdoláskovníci“ zmocnili České televize. Pokud chcete vědět, kdo vlastně jsou, podívejte se na Havlův film „Odcházení“, kde tuhle sortu lidí Havel geniálně vykreslil. Ty vlezdoprdelky, nosiče tašek, hrbaté duše, kteří už více než dvacet pět let žijí z nejprve rozpadajícího se a pak mrtvého Havla. Jak to geniálně popsal Kryštof Pavelka k rozboru hry mladých autorů Adama Skály a Martina Satoranského „Všechno, co v nás zkurvili komunisti“ jako poznámku. Na pořady ČT, projevy tzv. havlistů a na pořad Nory Fridrichové to pasuje jak onen pověstný hrnec... „Postava Václava Havla je v jistých kruzích něco jako kečup v kuchařských eskapádách pana Babici. Vraz tam deset deka Havla a tvoje mentální krmě bude hned prodchnuta důstojností. Že to s texty komplikovaného intelektuála má společného asi tolik jako smažák z mikrovlnky dle Ládi Hrušky s poživatelnou potravinou, je vedlejší.“

Kdyby byla pravda, že se mrtví při jejich zneužívání v hrobě otáčejí, mohli by z něj mít nad Kavčími horami nezastavitelný větrník.

Paní Fridrichová není novinářka. Je to umanutá propagandistka, která jakoukoliv zprávu překroutí, změní její smysl, upraví do údajné „havlistické“ a eurohujerské podoby. A vyplivne na diváky. Ta dáma zřejmě netuší, že je velkou částí národa pasována na jednu z nejnenáviděnějších a nejopovrhovanějších tváří na obrazovce České televize.

Ale vrátím se k jejímu naříkání, že by politici byli nejraději, kdyby si osazenstvo Kavčích hor nic moc nemyslelo. Mohou veřejnoprávní redaktoři projevovat svůj názor?

Skutečný novinář může mít a má mít svůj názor. V České televizi už se ale žádný skutečný novinář léta neobjevil. Jen přežvýkávači momentálně politicky „správných názorů“. Pokud někdo z pozvaných diskutujících náhodou řekne nějaký skutečně vlastní názor, už nikdy se na obrazovce neobjeví. ČT je dokonale politicky korektně znormalizovaná hlásná trouba „zásadně správných“ názorů, takže pokud má paní Fridrichová skutečně nějaké vlastní názory, nikdy je nikdo neslyšel. Ona je jenom propagandista hrubého zrna, u kterého nehrozí, že by někdy řekla něco novinářského. Ten její blábol a takzvaná stížnost byla jen další dávka arogantní propagandy.

Od České televize dnes nikdo žádnou novinařinu ani neočekává. To paní Fridrichová smutně jen hýká, protože přes dvacet let jednostranné propagandy v ČT lidé stejně zvolili Miloše Zemana. A kdyby to šlo, zvolili by ho znovu. A dávají hlasy Babišovi. Jo, to zamrzí.

Kéž by byla ČT veřejnoprávní televizí. Kde by pracovali novináři, a ne to, co tam dneska je? No, marná naděje. Ale kdyby vyhráli chvilkaři, a stát se to někdy může, byla by Chvilkařská televize něco jako býval Hlas Číny vysílaný z Albánie. Anebo jako nacistický „Die Deutsche Wochenschau“ nebo stalinistický „Filmový týdeník“, tehdy ještě nebyla televize. Podle projevů pana Mináře bych to tak odhadoval. To je můj dojem z oslav třicátého výročí listopadu.

Otázky kladl Jiří Hroník, PL, 5.12.2019

Václav Vlk st.