Izaiáš 42, 5-17

MARIA, NEPOSKVRNĚNÁ PANNO A MATKO, ORODUJ ZA NÁS!

„Je snad v Srdci Panny Marie něco jiného než Jméno našeho Pána Ježíše Krista?

Také my chceme mít ve svém srdci jedině jméno Ježíšovo, jako Nejsvětější Panna“.

Tragická parabola tohoto pontifikátu pokračuje sérií rozhodujících zvratů. Není dne, kdy by se něco nepřihodilo: z nejvyššího trůnu papež pokračuje v bourání Petrova Stolce a používá nejvyšší autoritu nikoliv k tomu, aby vyznával, nýbrž aby popíral; nikoliv aby utvrzoval, ale aby vedl na scestí; nikoliv aby sjednocoval, nýbrž rozděloval; nikoliv budoval, ale bořil.

Hereze materiální, hereze formální, idololatrie, povrchnost všeho druhu: papež Bergoglio neustále pokořuje samotnou nejvyšší autoritu církve, „demytizuje papežství“, jak by řekl slavný soudruh Karel Rahner. Jeho aktivita směřuje k rozvrácení Svatého Pokladu a znetvoření katolické tváře Nevěsty Kristovy jak slovy, tak skutky, přetvářkami a lží, svými teatrálními gesty, ostentativní, ale pečlivě promyšlenou a plánovitou spontánností, s níž pokračuje ve své narcistické sebeoslavě, zatímco pokořuje postavu římského papeže a zatemňuje tvář sladkého Krista na zemi.

Jeho aktivita si posluhuje magisteriálními improvizacemi, onoho svého magistéria, které je rozbředlé, záludné jako pohyblivé písky, nejen ve velkém měřítku, díky zvůli novinářů celého světa, v oněch vzdušných prostorách, v nichž evokuje patologické delirium své iluzorní všemohoucnosti, ale i v oblasti nejslavnostnějších funkcí, které by měly probouzet posvátnou bázeň a důstojnou úctu.

Při příležitosti Památky Panny Marie Guadeloupské dal Bergoglio opět průchod své evidentní protimariánské nesnášenlivosti, která je předpovězena Hadu ve zprávě o prvním pádu, v onom prorockém protoevangeliu, které předpovídá radikální nepřátelství, které stanovil Bůh mezi Ženou a Hadem, který bude až do skonání světů činit úklady patě Ženy, ale ta bude triumfovat ve svém potomstvu. Tato papežova agrese se projevuje jako reakce na výsady a vznešené vlastnostmi, které činí Neposkvrněnou vždy Pannu Matkou Boha v tajemství vtěleného Slova, intimně zapojenou do Ekonomie Vykoupení.

Když ji deklasoval jako nějakou „boční bránu“, na migrantku na útěku, nebo na jednu z laiků s chybami a krizí nějaké ženy poznamenané hříchem, nebo na učednici, která nás nemá co poučovat; když ji takto banalizoval a znesvětil jako jednu z oněch feministek, které dobývají německé území svým hnutím „Maria 2.0“, to všechno ve snaze učinit Madonu nemoderní, udělat z ní modlu k jejich podobenství, tento papež Bergoglio nakonec krutě zraní vznešenou Královnu a Matku Boží nápadem, že se „smísila“ s lidstvem a „smísila“ se i se samotným Bohem“. Dvěma ranami zranil samo srdce mariánského dogmatu i spojeného dogmatu christologického.

Mariánská dogmata jsou pečeti připojené k pravdám naší katolické víry na koncilech v Nicei, Efezu a v Chalkedonu; jsou nedobytnou baštou proti christologickým herezím a proti zuřivé nespoutanosti pekelných bran. Kdo je „směšuje“ a kdo je profanuje, demonstruje svou příslušnost k oddílům Nepřítele. Útočit na Marii znamená útočit na samotného Krista.

Útočit na Marii znamená troufat si na samotného Krista; útočit na Marii znamená povstat proti Synu a vzbouřit se proti tajemství Nejsvětější Trojice. Neposkvrněná je Bohorodička, „strašná jako seřazený šik pod rozvinutými praporci – acies ordinata - tento šik vyrazí do boje za záchranu církve a zničí vojsko Nepřítele, který Jí vyhlásil válku a který se všemi svými démonickými pachamamami se vrátí definitivně do pekel.

Papež Bergoglio zřejmě není schopen opanovat svou nesnášenlivost vůči Neposkvrněné a není ani schopen ji skrývat pod zdánlivou ostentativní úctou vždy ve světle reflektorů a telekamer, když jde na oslavu Nanebevzaté, aby ji hanobil, a přitom recituje růženec s věřícími, kteří naplnili náměstí Svatého Damase a horní lodžii Baziliky sv. Petra s Janem Pavlem II. a Benediktem XVI.

Papež Bergoglio se sklání k pachamamě, aby zničil Guadeloupskou Pannu. Intronizace amazonského idolu až u samotného trůnu a konfese Sv. Petra není ničím menším než vyhlášením války Paní a Patronce všech Amerik, která zjevením Juanovi Diegovi zbourala démonické modly a získala Inky pro Krista, pro úctu k „Jedinému Pravému Bohu“, a to díky svému mateřskému prostřednictví. To není žádná legenda!

Několik týdnů po epilogu synodní události, která znamenala investituru pachamamy do srdce katolicismu, dověděli jsme se, že koncilní zhouba Novus Ordo Missae podstupuje další modernizace, ke kterým patří zavedení „Rosy“ v eucharistickém kánonu místo připomínky Ducha Svatého, třetí Osoby Nejsvětější Trojice.

Jedná se o další krok k infiltraci naturalismu a imanentismu do katolického kultu s cílem dospět až k Novissimus Ordo, panteistickému a idololatrickému. „Rosa“, esence přítomná na „teologickém místě“ amazonských tropů, jak jsme se dověděli od synodních otců – figuruje zde jako nový imanentní princip, zúrodnění země, která se „transformuje “ do zcela nového panteistického Veškerenstva, v němž jsou lidé asimilováni a podrobeni ke slávě pachamamy. A tak se ocitáme zapečetěni do temnot nového pohanství světského a kmenového spolu s jeho démony a perverzemi. Z této již několikáté liturgické transformace se původní Božské Zjevení propadá z plnosti do archaismu; z hypostatické identity Ducha Svatého sklouzává do vyprázdněné metaforické symboliky, která je vlastní oné „rose“, kterou si masonerie již dávno osvojila.

Ale vraťme se do chvil modlářských sošek jedinečné ošklivosti, k prohlášení papeže Bergoglia den poté, co byly odstraněny z chrámu in Traspontina a zlikvidovány do Tibery. Také tentokrát obsahovala slova papeže předtuchu kolosální lži: chtěl, abychom uvěřili, že byly pohotově exhumovány ze špinavých vod díky zásahu karabiniérů. Máme být ohromeni jako nikdy, herecký soubor VaticanNews, koordinovaný Torniellim a Civiltà a Cattolica, s reportéry a dvorními kameramany nestihli nafilmovat statečnost potápěčů a zvěčnit záchranu pachamamy. Je neuvěřitelné, že tato jedinečná operace nevzbudila pozornost žádného kolemjdoucího, který ozbrojen mobilem akci nenatočil a neposlal do sociálních sítí se žádostí o vysvětlení. Jistě i tentokrát by bylo odpovědí výmluvné mlčení.

Je tomu již šest let, co jsme zaplavováni falešným magistériem, extrémní syntézou jednoznačným koncilních formulací a pokoncilních herezí, které jsou nezadržitelně propagovány, aniž by si toho většina z nás všimla. Ano, protože 2VK otevřel, kromě Pandořiny skříňky také Overtonovo okno způsobem tak vystupňovaným, že nejsme schopni se vyrovnat se záplavou zmatků, s autentickou povahou reforem s dramatickými důsledky a ani nám nepřišlo na mysl podezření, které se reálně nachází v režii této gigantické podvratné akce, kterou modernista kardinál Suenens definoval jako rok 1789 v katolické církvi.

Tak v průběhu těchto posledních desetiletí Mystické Tělo je pozvolna vysušeno a zbaveno životní mízy nezadržitelným krvácením: posvátný Poklad Víry byl postupně promrhán, dogmata denaturalizována, kult sekularizován, život zprofanován, mravnost sabotována, kněžství opovrženo, eucharistická oběť protestantizována a proměněna na družný banket.

Církev je nyní bez života, zavalena metastázami, zdevastována. Boží lid tápe jako negramotný, oloupen o svoji víru v temnotách chaosu a rozdělení. V posledních desetiletích nepřátelé Boží progresivně vypalují zemi dvoutisícileté tradice. S neslýchaným urychlením díky podvratnému charakteru současného pontifikátu podporovaného mocným jezuitským aparátem, snáší se na církev osudná rána z milosti.

S papežem Bergogliem – jako se všemi modernisty - je nemožné hledat jasno od chvíle, kdy rozlišujícím znamením modernistické hereze je přetvářka. Mistři bludu a experti v umění lži „usilují, aby obecně bylo přijímáno to, co je dvojznačné, prezentované jako svým způsobem neškodné, co však slouží jako glejt pro zavedení otráveného mléka, které se zpočátku pokládalo za skryté“ (P. Matteo Liberatore TJ). A tato lež zarputile opakovaná nakonec vypadá jako „pravda“ a většina ji přijímá.

Typicky modernistická je také taktika mluvit o tom, co chceme zničit s použitím vágních a neurčitých termínů a šířením bludů, aniž bychom je jasně formulovali. A to je právě to, co dělá papež Bergoglio se svou tvářností řešitele tajemství víry a s naukovou aproximací, která je mu vlastní, s použitím „mísení“ demoluje nejposvátnější dogmata, jak to učinil s dogmaty vždy svaté Panny Marie.

Výsledkem jeho svévole je to, co máme nyní před očima: katolickou církev, která už není katolická: nádobu, zbavenou svého obsahu a naplněnou vyžebraným zbožím.

Nástup Antikrista je nevyhnutelný, je součástí epilogu dějin spásy. Víme však, že je slíbený spolu s triumfem Krista a jeho slavné Nevěsty. Těch nemnoho z nás, kdo se nedali oklamat těmito nepřáteli církve, kteří se vkradli do Těla církve, se musí spojit a čelit Zlému, který už byl sice již dávno poražen, nicméně je schopen škodit a působit věčnou záhubu pro mnohé, dokud mu Nejsvětější Panna definitivně nerozdrtí hlavu.

Záleží mnoho na nás! Triumf Neposkvrněného Srdce Panny Marie – Spoluvykupitelky a Prostřednice všech milostí – přijde skrze její maličké, křehké a hříšné, ale nesoucí znamení absolutně opačné než členové zařazení ve vojsku Nepřítele. „Maličcí“, zasvěcení bez jakékoliv výhrady Neposkvrněné, aby byli její patou, tou částí, která je nejvíce pokořovaná a pohrdaná, nenáviděná peklem, kteří však spolu s Ní rozdrtí hlavu pekelné příšery.

Svatý Ludvík Maria Grignion z Montfortu položil otázku: Kdy se dostaví onen triumf? To ví jen Bůh“. Náš úkol je bdít a modlit se, jak to doporučuje sv. Kateřina Sienská: „Běda! Já umírám, a nemohu zemřít. Nespěte již v nedbalosti; vykonejte v příhodné době to, co je možné. Posilujte se v Kristu Ježíši sladkou láskou. Utopte se v Krvi Ježíše Krista ukřižovaného, skryjte se v ranách Krista ukřižovaného, vykoupejte se v Krvi Ježíše Ukřižovaného“ (List 16).

Církev je zahalena temnotami modernismu, ale vítězství patří Našemu Pánu a jeho Nevěstě. Chceme pokračovat a vyznávat věčnou víru Církve navzdory hřmotu Zla, které doléhá. Chceme bdít s Ní a s Ježíšem v těchto nových Getsemanech do konce časů; modlit se a konat pokání a dostiučinění za tak četné urážky, které jim působí nepřátelé.

10. prosince 2019

Carlo Maria Viganò, titl. arc. v Ulpiana, apoštolský nuncius

Chiesa e post concilio

https://www.lumendelumine.cz/