Když ještě NATO sloužilo výhradně k obraně svých členů, byl jsem rád, že jdeme dovnitř. Jenže nová doktrína povolila preventivní války. Kvůli vstupu do NATO už vlastní armádu nemáme a stali jsme se závislými na jiných. Ztratili jsme schopnost obrany státu vlastními silami a tato závislost nám neumožňuje jít proti proudu i v případě, že teče fakt blbým směrem.

František Matějka

Skrze NATO jsme se přímou účastí nebo schválením využití našeho území účastnili už devatenácti válečných konfliktů, z nichž řada byla založena na více než pofidérních základech. Ani v jednom případě přitom nešlo o ohrožení České republiky a nemuseli jsme ji bránit. Na rozdíl od způsobu většinového hlasování v Evropské unii si zatím NATO zachovává pravidlo nutnosti souhlasu všech členských států. Stačí jediný proti a nikam se nejede. Tak to naposledy dopadlo v případě „humanitární intervence“ v Sýrii. Toto pravidlo v sobě sice nese skutečnou a nesdílenou odpovědnost za palec nahoru nebo dolů a nelze se alibisticky vymlouvat „na Brusel“, zároveň bylo ale několikrát obejito, když výsledek hlasování nebyl v souladu s očekáváním hlavních hráčů, a když některé z níže uvedených válek byly započaty jen některými členy samostatně a NATO se přidalo později:

1. Sharp Guard – Bývalá Jugoslávie / Bosna a Hercegovina 1992 – 1996

2. Deny Flight – Bývalá Jugoslávie / Bosna a Hercegovina 1993 – 1995

3. IFOR – Bosna a Hercegovina 1995 – 1996

4. SFOR – Bosna a Hercegovina 1996 – 1998

5. SFOR II – Bosna a Hercegovina 1998 – 2004

6. Allied Force – Kosovo / SFR Jugoslávie 1999

7. AFOR – Albánie 1999

8. KFOR – Srbsko/Kosovo 1999 – nyní

9. Essential Harvest – Makedonie 2001

10. Amber Fox – Makedonie 2001 – 2002

11. Allied Harmony – Makedonie 2002 – 2003

12. Active Endeavour – Středomoří 2001 – nyní

13. Display Deterrence – Turecko 2003

14. ISAF – Afghánistán 2003 – nyní

15. NTIM – Irák 2004

16. NTM-I – Irák 2004 – 2011

17. Operace Pákistán – Pákistán 2005 – 2006

18. Allied Protector – Adenský záliv 2009 – nyní

19. Unified Protector – Libye 2011

Stali jsme se zcela vojensky závislými při své obraně na jiných, přestože obrana skrze vlastní armádu je jednou ze základních povinností státu. Nejlépe to charakterizují slova generála Šedivého: „Evropa investuje peníze jinam než do své bezpečnosti a teď zjišťuje, že to může mít fatální následky. Příkladem bylo bombardování v Libyi, kdy Evropané po 14 dnech zjistili, že jim došla munice.“ Naše reálné schopnosti na poli zahraniční politiky, pokud by nedejbože někdo opravdu potřeboval pomoct při obraně, nikoli při útoku daleko za hranicemi, tak v případě, že bychom nemohli zavolat do Bílého domu, nejlépe charakterizuje pasáž ze seriálu Ano, pane premiére:

Bernard: „Co když premiér bude na pomoci trvat?“

Sir Humphrey: „V tom případě postupujeme podle čtyřfázové strategie.“

Bernard: „Co je to?“

tajemník ministerstva zahraničí: „Standardní reakce našeho ministerstva zahraničí pro období krize, v první fázi odpovíme, že se nic nestane.“

Sir Humphrey: „Ve druhé tvrdíme, že se něco stát může, ale mi s tím nesmíme nic dělat.“

tajemník ministerstva zahraničí: „Ve třetí připustíme, že něco by se s tím možná dělat mělo, ale mi s tím nic dělat nemůžeme.“

Sir Humphrey: „A ve čtvrté, že něco jsme s tím dělat mohli, ale teď už je pozdě.“

A tak to jako princip dopadá vždy, když pomoc jiných přestanete považovat za třešničku na dortu a místo toho z ní uděláte základ svojí existence. Jinými slovy, nikdy nespoléhejte na to, že za vás někdo něco udělá, že se o něco postará, a že jen proto, že jste mu dali mandát, můžete být v klidu. Cena za krátkozraké bláhové odevzdání byť části svobody je nakonec vždy vyšší, než hodnota, o kterou jste přišli. Dopadlo to tak vstupem do Evropské unie a bohužel se už i NATO vymklo pravidlům, se kterými jsme vstupovali dovnitř. Pryč jsou slova Madeleine Albrightové při našem vstupu o tom, že končí doba, kdy s námi jiní hráli karty. To je jen někdo jiný rozdává a my zase čekáme, co dostaneme.

Zdroj: Blog autora