Na otázku, zda chudí a obyčejní lidé mají vládnout, říkám hromovým hlasem ano. (G. K. Chesterton). V Anglii po téměř půlstoletí unijní vlády modernizátorů zvítězila restaurace čili patriotismus, zdravý rozum a obnova národní nezávislosti.

Vyhrála také proto, že se konzervativní část politické elity sklonila před nevolí lidu, který už delší dobu s novými pořádky hluboce nesouhlasil. S pokorou (téměř křesťanskou) uznala, že v politice nemá žádný člověk diplom na rozum. Prostí lidé jsou totiž zdravě konzervativní a snášenliví, to jen politická elita z nich delší dobu dělá pitomce a chrapouny.

To, že instinktivně obhajují základní věci života, svůj domov, rodinu, tradici, demokracii, bezpečnost a řád, důvěru mezi našinci a nedůvěru k cizincům, přece neznamená újmu rozumu. Celá desetiletí museli poslouchat kázání politiků, že muži utlačují ženy, manželství a erotika nejsou dané, pohlaví je volba a děti nemusejí poslouchat rodiče.

Tváří v tvář tragické zkušenosti jim byl vnucován názor, že je importovaný islám náboženství míru, imigrace vytváří lepší multikulturní společnost a láska k vlasti je xenofobní a dávno překonaná. Jejich vlastní politici je uráželi, zejména obviněním z rasismu. Hlasováním pro brexit odmítli nejen podřízenost Evropské unii, ale také progresivismus anglické oligarchie. Jsem zvědav, jak se teď bude měnit, politické náboženství odumírá pomalu.

Budovatelé integrace Evropy, lidskoprávní ochrany přistěhovalců a vize světa bez hranic má na našem kontinentě daleko více zastánců než v ostrovní říši, a tak Unií podporovaná plavidla nadšenců stále přivážejí africké migranty. Svůj ideál si vytesali v europarlamentu nad vchodem do galerie pro návštěvníky: „Národní nezávislost je největší zlo našich časů. Odstranit je může jen federální svaz národů.” Vědí sice, že evropský národ ani federaci národů vybudovat nelze, pevně však drží vládu kosmopolitní inteligence nad hloupým lidem. Nejde jen o víru, jde o moc.

Odchod nejvýznamnějšího státu z Unie možná podnítí národní odpor v členských státech, ale nedělám si iluzi, že se jakobínská elita hned tak vzdá, europolitici se chytí za nos a uznají nadřazenost lidu a národního státu, o židovsko-křesťanských hodnotách naší civilizace ani nemluvě. Spíš nás čeká zoufalý konflikt mezi kontrarevolucí a revoluční vládou EU, smutné to dědictví po Francouzské revoluci.

Nám totiž vládnou blázni a dříve nebo později se lidé naštvou. Stačí jen letmý pohled na program nové komisařky EU Ursuly von der Leyenové – Evropa bez uhlíku. Lze na něco takového reagovat jinak než zaťukáním na čelo? Vždyť emitujeme ubohých devět světových procent a totální likvidace kysličníku uhličitého by znamenala konec individuální, letecké i mořské dopravy a k tomu všemu solární i větrné elektrárny potřebují záložní zdroje (naftové generátory). A kde vezmeme miliardy hektarů půdy na stavbu statisíců nových elektrofarem? Ani za cenu drastické chudoby to nelze uskutečnit, a přesto si to europolitici vyhlásí.

Modleme se a přejme si do nového roku, aby příklad poklidné demokratické a restaurační Anglie inspiroval a zabránil v Evropě zuřivému konfliktu mezi naštvaným lidem a šílenými politiky.