Mnozí z nich   pochybují i o tom, že bude lépe a nelze se jim až tak moc divit, jak ostatně o tom svědčí i některé zprávy přicházející odtamtud. Třeba, že USA zase posílají nové a nové vojáky do Iráku. Světový četník si prostě nedá pokoj. Nezdá se, že by to ale byla zrovna iniciativa Trumpa, který svůj záměr stáhnout americké žoldnéře z některých zemí, kde už příliš dlouho USA vedou beznadějné války oznámil již dříve. Kdyby byl ale v Bílém domě jiný politik, stalo by se nejspíše to samé, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák. 

Měli bychom asi konečně vzít na vědomí, že v USA je násilnický režim, který – jak to ukázala i nedávná vražda iránského generála na území, kde USA by neměly vyvíjet žádné podobné aktivity - se nechová jako slušný, natož pak demokratický stát. Vládnou tam lidé, kteří se někdy chovají k okolnímu světu jen jako krutá smečka mocichtivých bestií. V USA totiž už dávno nevládne volený prezident, ale trochu tajemný, před veřejnou kontrolou dobře ukrytý vojensko-průmyslový komplex, jak to už začátkem 50. let pojmenoval Eisenhower. 

V tomhle byla a stále je snad největší podobnost mezi SSSR, resp. Ruskem, a mezi USA. Noví vojáci bojující někde v daleké zemi, to je také další a další objednávka pro tuto strukturu, pro její větší zisky a vliv. To, že se tento komplex mohl - pro něj tak úspěšně - rozvinout, ovšem souvisí s historií tohoto státu. Ještě na počátku 19. století, tedy ještě před druhou válkou s Británii o nezávislost, žilo prý v této zemi (tedy ještě dříve, než okupovala do té doby mexické území, včetně Kalifornie a Texasu a jiné oblasti, včetně těch osídlených Indiány) údajně  asi 5 milionu obyvatel. O století později už byl sice podstatně lidnatější, ale že by byla nějak zvlášť prosperující jako je dnes, to tedy ne. Své bohatství získala především díky dodávkám zbraní do válčících zemí jak na evropském, tak na jiných kontinentech v době první a druhé světové války (nemluvě o té studené válce v následujících desetiletích).

Vládcové dnešních USA jsou si toho plně vědomi. Jejich kult klanění se zdroji svého dnešního bohatství v podobě zbraní a jiných nástrojů síly, stejně jako se obyvatelé někdejší Palestiny klaněli zlatému teleti, patří proto k tomu, co je v USA nedotknutelné. Už dávno nevydělávají jen na svých nepřátelích či jiných odpůrcích (a že jich je dost), ale i na spojencích. Zrovna nedávno se jim podařilo různými formami nátlaku si zajistit kšeft s vrtulníky do ČR, které zde nikdo nepotřebuje. Ale je asi dobré pro zdejší “mocné“ být zadobře s vojensko-americkým průmyslovým komplexem. Ne že by snad hrozilo, že mohou do Česka poslat také své vojáky, ale když někam prodají své zbraně, tak to fakticky vyjde na stejno.
   

Mohlo by se to zdát trochu nespravedlivé vůči USA vzhledem k údajnému spojenectví této země nejen s Českem, ale i s jinými zeměmi EU, mezi které jsme se poměrně nedávno zařadili (nebo snad byli zařazeni?). Možná ten byznys s vrtulníky nebude až tak nevýhodný, jak se to dnes zdá. Ty peníze sice  budou chybět až se zase bude znovu mluvit o stavu českého školství či sociální péče, ale to hlavounům zdejší politiky asi nepřipadá podstatné. Možná  to  vnímají jen jako takový povinný rabat pro americké obchodníky (a nejen se zbraněmi). Něco jako  bylo těch tři sta volů ročně, které kdysi kníže Václav  odváděl do říše  jako povinný tribut.  Asi to ale trochu narušuje iluze, které si lidé této země  před více než 30 lety vytvářeli o USA jako o zemi, kde prý vládnou demokracie a svoboda. To byl ovšem omyl.

Od té doby se už leckterý obyvatel Čech mohl na vlastní oči přesvědčit o jejich skutečném stavu. A nemusel to ani být znalec americké historie s její úděsnou minulostí genocidy vedené oproti původnímu obyvatelstvu či proti černým otrokům na bavlníkových plantážích. Stačí fakt, že velká část těchto lidí zde žije jen na sociálních dávkách bez naděje, že by se to mohlo změnit.  Amerika totiž dosud nemá žádnou přesnější představu o své budoucnosti jako budoucnosti jedné z velkých společností na této planet. Tedy ani o svých cílech. Aspoň o tom není nic veřejně známo.  Nespokojenost  lidí tam byla, je  a bude velká.

Za svého prezidenta by si zase mohli zvolit - a možná znovu zvolí - nějakého Donalda,  nabídne-li jim heslo  jako je „Amerika musí být dvakrát tak velká než je !“. Ne kvůli tomu, že nevědí, kdo a co on sám skutečně je  (tak špatný zase stav americké vzdělanosti není), ale chybí jim alternativa  k jejich stávajícímu stavu. I proto jim nevadí, že USA už tak dlouho a beznadějně válčí v Afghanistánu, ani že se nedokáží vybabrat se z Iráku či ze Sýrie, kde už oficiálně prý ani nejsou.Dávají prostě přednost naději, že se s jejich relativním blahobytem  nestane nic katastrofálního. Chtějí politiky, kteří se umějí  tvářit  jako světovládci, a kteří si dokonce troufnou i odporovat Číně neustále přidávající v posledních desetiletích na tempu svého ekonomického rozkvětu a dovolující si čím dál častěji  nové experimenty se svými těžkými raketami a s nefritovým králíkem na opačné straně Měsíce. Možná jim ale přece jen začne více vrtat v hlavě, jak je to  s dominancí USA ve světě,  až Čína vyšle k Marsu  lidskou posádku  anebo zvládne jiné výkony, o kterých se USA zatím jen sní.
   

Trumpovi není co závidět. Stačí se na to vše, co se v této zemi děje, podívat trochu střízlivými očima nepreferující ideologie spojené s americkou vládou nad světem. Stačí se také více všímat si dění, které s tímto způsobem myšlení není v souladu. A nevidět permanentní import nových  rakví přikrytých americkými vlajkami z válečných zón. Ignorovat problémy velkých firem jako je BOEING či dnes již už i gigantů zabývajících se elektronikou usilujících o zachování jejich  dosavadních  monopolů na byznys v této sféře. Je i mnoho dalších problémových oblastí  dnešních USA, o kterých  se ještě nemluví. Trump není a zjevně nebude tím presidentem, který by dokázal  tuto zemi osvobodit od vlivu amerického vojenského-průmyslového komplexu.

Mohl by se také poučit z osudu M.Gorbačova, který se někdy po roce 1987 o něco podobného pokusil v SSSR. Chvíli se dokonce zdálo, že se mu to daří. Stáhl vojska z Aghanistánu, vydával direktivy, jak změnit aspoň část válečné produkce na výrobu zboží pro domácí civilní sektor, zrušil dočasné pobyty sovětských vojsk v tzv. spřátelených zemích. Provedl i jiné inovace, o kterých se ve veřejnosti moc neví. Ale to vše skončilo v r. 1991, kdy ztratil nejen své funkce, a kdy se rozpadl i SSSR. Doba, kdy se USA rozpadnou na menší státy se dnes možná zdá leckomu ještě nereálná (tak jako se to v případě SSSR zdálo občanům tohoto impéria). S tím by si ale ani Trump ani jiní Amerikáni neměli být příliš jisti. Jejich způsobilost obnovovat svoji zemi zdaleka není tak jednoznačná, jak se jim  jejich ideologové snaží namluvit.  

Stav americké demokracie a svobody v USA byl, je a bude vždy něco relativního. Zdaleka nespočívá jen v úrovni kupní síly amerického obyvatelstva, ve vývoji nových vojenských technologií a v podobných ukazatelích.Souvisí především se schopností měnit se, přizpůsobovat se rychle novým poměrům ve světě a tedy i jiným indexům výkonu. A ty nejsou dnes nic moc. Amerika  díky tomu prudce stárne, stejně jako stárne i Donald. Spoléhat se na to, že věci zůstanou takové, jako se ještě včera zdály být (ačkoliv není jisté, že takové skutečně byly, že to nebylo trochu horší) je velmi rizikové. A rizikové je to i pro  okolní svět, který by měl už  dnes  začít více  přemýšlet i usilovat  o něco, co by mohlo být analogií  evropského Brexitu. Tedy odrhnout se včas od stále nevypočitatelnějšího státu, který je schopen  jen stále více  zbrojit a posílat své  uniformované mladé občany   do jiných zemí, aby tam válčili bez šance, že tam někdy dokáží prosadit nový pax amerikána. Mír a snaha o něj je totiž nejspíše něco jiného, než si lidé v USA o tom myslí.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)