...na téma lidoveckého podnětu Ústavnímu soudu ohledně „nespravedlného“ přechodného ustanovení v novele zákona o státní sociální podpoře, týkajícího se vyplácení zvýšeného rodičovského příspěvku, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jan Schneider.

Opoziční strany vznesly krásně znějící „spravedlivý“ požadavek, aby se přechodné ustanovení týkalo širšího okruhu rodičů, aniž by dodaly, jak tyto zvýšené výdaje státního rozpočtu pokrýt.

Poziční strany tento „spravedlivý“ požadavek odmítly právě se zdůvodněním, že by musely zvýšit schodek státního rozpočtu, což by pak opozice stejně „spravedlivě“ kritizovala, tentokrát zřejmě z hlediska zadlužování příštích generací.

Senátoři KDU-ČSL oznámili, že se kvůli této „nespravedlnosti“ obrátí na Ústavní soud.

Obavy Jana Wintra z rozhodnutí Ústavního soudu vyplývají z obtížného hledání rovnováhy mezi demokratickou vůlí lidu a ochranou základních práv a svobod zakotvených v Listině, zaručujících lidem svobodu, rovnost a lidskou důstojnost. Wintr má za to, že o daňové a sociální politice mají rozhodovat zákonodárci a exekutiva, a voliči to mají kontrolovat a případně po volbách rozdat karty jinak.

Sněmovna nestanovila hranici zvýšení příspěvku v rozporu lidskou důstojností, ale prostě udělala určitý řez, a to v místě, které vypočítala podle stavu státní kasy. O takovém rozlišování ale Wintr soudí, že ho nelze považovat za útok na lidskou důstojnost, a proto tento spor před Ústavní soud nepatří, protože on „peníze netiskne a odpovědnost za zacházení s veřejnými financemi leží na vládě a sněmovní většině, které se budou zodpovídat voličům.“

Nespravedlnost totiž můžeme shledat jen v takových v rozhodnutích, k nimž můžeme navrhnout nějakou reálnou alternativu. To zřetelně není tento případ, protože ať již budou kritéria zvýšení příspěvku jakákoliv, vždy se někdo může cítit ukřivděný. Nakonec by absurdně mohl Ústavní soud – pokud skutečně „nemá do čeho píchnout“ a bude se tímto podnětem zabývat – rozhodnout tak, že na vině jsou vlastně už sami lidovci, kteří tyto příspěvky nezvýšili v době, kdy byli ve vládě, a od té doby následuje už jen jedna dlouhá řada nespravedlností.

Pak by možná lidovcům došlo, že o nespravedlnost by mohlo jít, kdyby přednesli reálnou alternativu. Jinak se s touto „nespravedlností“ budou muset naučit žít. Nebude to pro ně asi těžké, neboť G. K. Chesterton kdysi napsal „kéž bych měl ještě onu trpělivost, kterou mají všichni dobří křesťané s bezprávím, konaným na jiných lidech.“

Ale problém to není nový, i to by mohli vědět, a kdyby byli sečtělí, znali by dávno už i pointu takového problému.

Ta se odvíjí od otázky, s níž přišla jedna paní za rabínem, jestli totiž, když chce udělat polívku, má zabít kohoutka nebo slepičku? Rabín se zamyslil: „Zabij slepičku.“ Paní namítla: „Ale kohoutek bude smutný.“ Rabín pokýval hlavou, a poradil: „Tak zabij tedy kohoutka.“ Paní namítla: „Ale slepička bude smutná.“ Rabín byl v koncích, mrmlal si pod vousy, a nakonec řekl: „Přijď zítra, podívám se zatím do moudrých knih.“ Žena skutečně druhý den přišla a rabín rozhodl: „Zabij slepičku.“ Žena znovu namítla: „Ale kohoutek bude smutný.“ Na to rabín rezolutně ukončil debatu: „Tak ať je.“