Antisemitismus v roce 2019 dosahuje největší síly od konce druhé světové války. Dokumentují to statistiky několika nejnovějších sondáží, a to jak mediálních (např. CNN), tak institučních (vládní úřady a EU). Největší nárůst protižidovských incidentů oproti předchozímu roku se zjišťuje ve Francii (74%) a v Německu (60%). Německo jich zaznamenalo 1 646, čili jak některé výklady uvádějí, „přes 4 denně“. Fyzických napadení bylo 123, z toho 43 zranění potřebovali lékařské ošetření. Zabit zatím nikdo nebyl, na rozdíl od Francie, která od roku 2015 zažila čtyři zavražděná rukojmí v košer supermarketu, tři brutální vraždy starších žen, a dalších několik zraněných v útocích „osamělých vlků“ inspirovaných Islámským státem a nenávistí k Židům. Francouzští Židé jsou terčem 40 % zaznamenaných rasově či nábožensky motivovaných útoků, ač tvoří 1 % populace. Na sociálních sítích jako Twitter nebo Facebook se objeví nějaký antisemitský výrok každých 83 vteřin, spočítala sondáž jeruzalémského Center for Public Affairs. V roce 2016 jich bylo 382 000 ve 20 jazycích.

Sondáž Fundamental Rights Agency patřící pod EU konstatuje, že „antisemitské nenávistné verbální útoky se stávají normálem“ v několika evropských zemích. Z 16 000 dotazovaných Židů zažilo 30 % zastrašování nebo urážky, třetina přestala ze strachu chodit na židovské akce, třetina zvažuje emigraci a téměř 80 % se už neobtěžuje hlásit drobnější incidenty s vědomím, že na ochranu státu nemohou spoléhat. Toto vědomí jim letos v červenci potvrdil francouzský soud, když zprostil muslima Kobili Traoreho odpovědnosti za předloňskou vraždu židovské sousedky, neboť „byl pod vlivem marihuany“.

Ve Francii se opět vandalizují židovské hřbitovy. V Německu vláda radí Židům, aby na veřejnosti nenosili na hlavě kipy alias jarmulky. V Británii, kde už tři roky po sobě rekordně roste počet antisemitských incidentů, státní komise pro lidská práva oficiálně vyšetřuje projevy antisemitismu v Labouristické straně včetně „diskriminace, zastrašování a falešného obviňování“. Šéf labouristů Corbyn má prokázané styky s antižidovskými teroristy.

Sondáž CNN v sedmi státech (Francie, Německo, Rakousko, Británie, Švédsko, Polsko, Maďarsko) zjistila opětný velký nárůst předsudků typu „Židé mají nadměrný vliv v politice, byznysu, financích, médiích, vedou různá spiknutí“ atd. V Polsku a Maďarsku je to až 40 %. Šokem je neznalost holocaustu, o němž „nikdy neslyšela“ pětina Francouzů ve věku 18-36, desetina mladých Němců a 12 % Rakušanů. Jen 54 % Evropanů jednoznačně hájí právo Židů na jejich stát. Téměř pětina uvedla, že „antisemitismus je jen reakce na chování Židů“. Třetina věří, že Izrael zneužívá holocaustu k obhájení svých akcí. Podle 28 % je antisemitismus reakcí na chování Izraele.

Jedním z nejbizarnějších zjištění – možná související s vírou v onen nadměrný vliv – jsou až stonásobně zmýlené odhady procenta Židů ve světové populaci. Čtvrtina Poláků a pětina Britů a Maďarů věří, že Židé tvoří 20 % (absurdní půldruhé miliardy), zatímco ve skutečnosti je to 15 milionů, čili 0,02 % (podle Pew Research).

Sondáž CNN postavená na pouhých 7 tisících respondentech (tisícovka na každou ze sedmi zemí) možná nebude přesným obrazem reality, zvlášť pokud půjde o Maďarsko a Polsko, které (i přes zde uváděné a i jinými zdroji potvrzované silné předsudky) dnes patří mezi země pro Židy nejbezpečnější, bez zaznamenaných fyzických útoků a s jednoznačně proizraelskou politikou vzdorující antiizraelské politice EU.

V tomto kontextu stojí za všimnutí, že pro západní media je hlavním důkazem jejich antisemitismu polský zákon trestající tvrzení o polské spoluúčasti na holocaustu (zákon byl po mezinárodních i domácích protestech promptně zrušen) a Orbánova zášť vůči Sorosovi (nikdy nezmiňující Sorosovo židovství). K Orbánovu údajnému antisemitismu se navíc přidává jeho svolení k historické rehabilitaci admirála Horthyho, který (opět podle západních médií) „dozíral na deportaci maďarských Židů“, přestože on naopak deportaci brzdil až do roku 1944 do svého svržení pronacistickou organizací Šípový kříž. Zamlčuje se Orbánovo v mnoha projevech opakované varování před antisemitismem islámským, před nímž slibuje Maďarsko chránit. Maďarská židovská obec je se 100 000 společensky integrovanými členy po Francii, Británii a Německu čtvrtou nepočetnější v EU a zdaleka ne tak ohrožovaná jako v oněch třech, nebo v dalších západních zemích jako Švédsko, Belgie a Holandsko, kde politici přiznávají, že své židovské občany neuchrání. Ve Švédsku jim navíc doporučují, aby nefandili Izraeli a nezavdávali tím příčinu k napadení.

V kontrastu s tím Orbán ujišťuje, že antisemitismus je v dnešním Maďarsku poražen, že on proti němu bude dál bojovat a že vztahy Maďarska s Izraelem jsou „zbaveny všech stínů“. Zaznamenává to i Jerusalem Center for Public Affairs (JCPA), s ujištěním, že ze všech evropských zemí má nejlepší vztahy s Izraelem visegrádská čtyřka, která „na rozdíl od globalistů EU chápe situaci, v níž obrana hranic a národní identity je legitimní“.

Reakce a analýzy evropských vlád a mainstreamových médií se snaží budit přesvědčení, že nový evropský antisemitismus je pokračováním toho starého ultrapravicového nacionalistického, který po holocaustu utichl, protože se všeobecně pokládal za nemravný. A jen se znovu probouzí, když už se zase sluší – díky „rasistickému, apartheidnímu a nacistickému“ Izraeli. Pomohla mu v roce 1975 rezoluce OSN 3379 schválená díky hlasům celého sovětského bloku připojeného k zemím muslimským a africkým a klasifikující sionismus jako „formu rasismu a rasové diskriminace“.

U sovětského bloku stojí za připomínku jeho nejprve nadšená podpora vzniku Izraele, s leteckým mostem československých zbraní, které vznikající stát v roce 1948 zachránily před masakrem. Komunistické nadšení bylo motivováno vírou, že z koncentráků zachránění Židé, budující v Palestině komunity podobné kolchozům, vytvoří na Blízkém východě stát ne-li zcela komunistický, tak přinejmenším s komunismem sympatizující a spojenecký. Z tohoto snu je probudily první izraelské volby v únoru 1949, v nichž marxistická Progresivní strana získala 4 %. Izrael se stal součástí Západu a sionismus, za nějž začali být v sovětském bloku zatýkání a popravování i židovští komunisté, se stal politickou nadávkou. V tomto smyslu jej také rezoluce OSN převzala.

Rezoluce sice byla v roce 1991 zrušena, ale za tu dobu stačila otevřít dveře do veřejné debaty na Západě starému pravicovému antisemitismu, se střelivem typu „vždyť oni ti Židáci jsou stejní jako my, tak co se žinýrovat“. Zároveň však porodila nový antisemitismus na „antirasistické“ levici, pro niž se Židé proměnili z národa perzekvovaného v národ perzekvující a součást nenáviděného imperialistického kolonialistického Západu. Malý národ, který jen taktak unikl totálnímu vyvraždění v Evropě v roce 1945, taktak se ubránil dalšímu vyvraždění v Izraeli v roce 1948, 1967, 1973, a jehož vyvraždění je nezastíraným programem několika islámských států a organizací, se v očích západní levice (marxistické a postupně i liberální) stal symbolem moderního agresora s genocidními choutkami.

Zatímco antisemitské pravice zůstávala na okraji politického spektra v malých počtech nevolitelných do demokratických struktur a projevovala se nejnápadněji vlastně jen popíráním holocaustu, antisemitská levice početně rostla a získávala politickou moc, v západní Evropě i Severní Americe. Až prorostla do dvou největších levicových stran – britské Labour a americké Demokratické.

Ale protože „antisemitismus“ bylo pro levici pořád slovo politicky korektně nepřijatelné (levice přece ze své podstaty nemůže být rasistická, a tudíž ani antisemitská), přejala z rezoluce OSN pojem „semitismus“ jako politickou nadávku na úrovni fašismu, a místo antisemitismu se otevřeně přihlásila k morálně obhájitelné náhražce „antisionismus“. Západní levice tak ochořela téměř schizofrenním rozštěpemím politické mysli fungujícím takto: Židům fandím, ale Izrael nenávidím, moje nenávist k Izraeli je politická, ne etnická, takže ze mě nedělá antisemitu. Začala si i Židy v diaspoře dělit na zlé sionisty, kteří s Izraelem sympatizují, a hodné židovské liberály, kteří jsou vůči němu kritičtí.

Odpor k Izraeli se tím stal pro Žida vstupní legitimací do liberální společnosti. A protože západní Židé (hlavně američtí a britští) tradičně tíhli ke stranám hlásajícím sociální spravedlnost, zůstávali k nim připoutáni, i když se politika těchto stran postupně posouvala k totalitnímu myšlení. V Demokratické straně to vyvrcholilo Obamou, který zůstane asi navždy zapsán jako nejvíce antiizraelský prezident, ač měl podporu tří čtvrtin amerických Židů. Za jeho prezidentství koloval v Izraeli tento vtip: „Kdyby Obama hodil atomku na Tel Aviv, bude ho volit jen 70 % amerických Židů.“

Velké procento liberálních Židů podporuje imigraci ze dvou tradičních důvodů. Jednak Mojžíšův příkaz „být laskavý k imigrantům, neboť i my jsme byli imigranty v Egyptě“, jednak holocaust připomínající, že kdyby tehdy bezpečné země židovskou migraci z nacismem okupované Evropy přijímaly, 6 milionů židů by nemuselo zemřít.

Jenže zde jde o klasický příklad „bojování včerejších bitev“. Mojžíšův příkaz se týkal imigrantů, kteří se přišli kulturně a společensky přizpůsobit, ne kolonistů, kteří přicházejí hostitelskou zemi změnit. A mnozí muslimští migranti přicházející do západních zemí dnes neprchají před holocaustem nebo pogromem a hostitelským zemím se nepřizpůsobují. Perzekucím jsou od jejich souvěrců vystaveni tamní křesťané, kteří by jako jediní měli morální oprávnění na azyl, jenž je jim však upírán.

Jedním z nejvýraznějších schizofrenních antisionistů v Demokratické straně je Bernie Sanders, který zároveň o sobě rád mluvívá jako o budoucím prvním židovském americkém prezidentovi. Podobnou schizofrenií trpí statisíce amerických liberálních Židů podporujících protiizraelská hnutí jako BDS, které prosazují bojkot nejen izraelských výrobků, ale třeba také kulturních nebo vzdělávacích akcí. A z růstu amerického antisemitismu viní Trumpa, nejvíc proizraelského a prožidovského prezidenta, jakého kdy Spojené státy měly.

Třebaže statistiky pravicových antisemitských incidentů v západní Evropě nepřekračují nějakých 10 procent, oficiální média a politici se snaží nálepku antisemitismu nasazovat i parlamentním antiimigračním stranám jako Národní sdružení ve Francii nebo AfD v Německu, třebaže tyto strany vedou politiku jasně proizraelskou a prožidosvkou, s narůstajícím procentem židovských členů. Výrazně upozorňují na nárůst antisemitismu muslimského, jehož násilné činy tvoří největší procento protižidovských útoků. A snaží se liberálním a proimigračním Židům otevřít oči, že podporou islámského přistěhovalectví si sami podřezávají pod sebou větev.

Publicisté studující podrobně dějiny islámu (jako Robert Spencer, Raymond Ibrahim nebo Bill Warner) připomínají jeho protižidovské tradice obsažené už v Koránu a oživované současnými imámy hlásajícími smrt už nejen Izraeli, nýbrž Židům obecně. Bill Warner dokonce spočítal, že Korán obsahuje víc protižidovských výroků než Hitlerův Mein Kampf. Stovky antižidovských genocidních výroků islámských osobností jsou zaznamenané na serveru MEMRI.

Stále častější a tolerovaná jsou antižidovská kázání islámských kleriků v evropských (a severoamerických) mešitách, nebo zastrašování židovských studentů na univerzitách. Ve Francii židovští rodiče převádějí své muslimskými spolužáky perzekvované a pedagogy nechráněné děti ze státních škol do soukromých. V ulicích evropských velkoměst se pořádají antiizraelské pochody, v nichž levicová mládež skanduje „všichni jsme Hamás“ nebo „Osvobodit Palestinu od řeky až po moře“ (znamenající samozřejmě likvidaci Izraele). Švédsko demonstruje za novou „intifadu“ proti Izraeli a z průvodu jsou slyšet výkřiky jako „všechny Židy postřílet“, neboť jsou to „opice a prasata“.

V červnu 2018 Berlínem pochoduje Hamásem režírovaná demonstrace skandující „smrt Židům“. Německý parlament zamítá návrh AfD, aby zde dosud volně působící Hamás byl zakázán jako teroristická organizace. A Merkelová s potřesením ruky Abbásovi s nadšením oznamuje, že Německo se stalo největším dárcem financí palestinské správě, ročním příspěvkem 166 milionů eur. Velkou část těchto příspěvků palestinská správa věnuje na antižidovské a proteroristické vzdělávání palestinské mládeže.

Potvrzuje se výrok amerického černošského kazatele Martina Luthera Kinga, že antisionismus je antisemitismus. Co donedávna předstíralo, že jen kritizuje izraelskou politiku, se vyvinulo v čirý starodávný antisemitismus bez servítku a bez studu. Antisionisté, eufemističtěji se nazývající „kritici Izraele“ a tvrdící (nebo dokonce věřící), že nejsou antisemité, zapomněli na samotnou definici sionismu, která zní takto: „Hnutí za obnovu, rozvoj a ochranu židovského národa v zemi Izrael“. Symbolický Sion je kopec, na němž stojí střed Jeruzaléma. Připomínaný v židovské liturgii v žalmech jako „u babylonských řek jsme plakali a vzpomínali na Sion“ a „jestli na tebe, Jeruzaléme, někdy zapomenu, nechť moje pravá ruka ztratí zručnost“. Antisionismus (a v hloubi duše to každý antisionista ví) je tedy prachobyčejné upírání práva židovskému národu na existenci vlastního státu na území, s nímž má historické a náboženské propojení. Bez ohledu na to, jakou vládu si v té či oné době zvolil.

Počet antiizraelských rezolucí OSN přesahuje stovku. Dvacet z nich bylo vydáno jen v roce 2018. Jejich absurditu korunuje ta nejnovější - v roce 2019 napomínající Izrael (a jen Izrael) za „upírání ženských práv“. Jejími autory jsou ženskoprávně bezúhonné země jako Saúdská Arábie nebo Somálsko a hlasovala pro ni většina států EU. Gazu k Osvětimi přirovnávají kulturní osobnosti jako španělský spisovatel José Saramango, německý spisovatel Günter Grass a řecký skladatel Mikis Theodorakis. Organizace BDS (bojkot, dezinvestice, sankce) označují Izrael za stát rasistický a apartheidní, který musí být zničen, jako byl apartheid v Jižní Africe.

Izraelský filosof Yoram Hazony vysvětluje antisionismus západní globalistické liberální elity a zastánců nadnárodní EU tím, že ve fázi, kdy se Západ „odnárodňuje“, Izrael se naopak jako národ upevňuje. Z tohoto úhlu také Hazony chápe sympatie a proizraelskou politiku zemí Visegrádu, které podobně usilují o zachování národní identity. Ale z téhož úhlu také antizápadní globalistická a politicky korektní ideologie západních intelektuálů vnímá Židy jako tvrdohlavé obránce tradičních (a nenáviděných) západních hodnot, ostatně podobně jako věřící křesťany.

Staré antisemitské stereotypy činící z Židů terče nenávisti a démonizace se nejprve přesunuly na Izrael, pak i na „sionistické“ Židy, dnes se vracejí opět na Židy obecně.

Hlavní tažnou silou atisemitismu v Evropě jsou muslimové. Průzkumy v Belgii, Francii, Holandsku a Německu ukazují, že mezi školáky už 50 % muslimů má otevřeně antižidovské cítění, na rozdíl od 10 % dětí křesťanskýh. Pokládat islám za hlavní zdroj současného antisemitismu je tedy legitimní pohled, který také otevřeně vyslovují konzervativní židovští myslitelé jako francouzský novinář Eric Zemmour.

Židé se často přirovnávají k barometru svobody a kanárkovi v dole. Antisemitismus vždy byl prvním stupínkem k nástupu totality a perzekuci svobodného myšlení. Je jím i nyní. A tím se vedle politické korektnosti, cenzury internetu, patologické genderizace, rozkladu rodiny, islamizace, byrokratizace institucí a marxistického únosu liberalismu stává jednou ze škály zbraní, jimiž západní liberální elity páchají civilizační sebevraždu.

Převzato z Playboye

Kurasovy knihy najdete zde.