Co se týče výchovného efektu, je to jednoduché. Tisícileté dějiny ukazují, že obezřetný má být především ten, kdo půjčuje. Jestli někdo lehkovážně půjčuje někomu, o kom neví, zda půjčku vrátí, pak si zaslouží o ty peníze přijít. Není žádný důvod, proč by měla jeho hazard řešit vláda.

To ostatně ilustruje i naše současná situace. Jsou tu dokonce specializované firmy, jejichž byznys je založen na tom, že půjčují lidem, o kterých předem ví, že ty peníze nikdy nevrátí. Je to nejhorší typ šmejdů, kteří by bez masivní státní podpory už dávno zkrachovali.

Mimochodem, i tyhle situace se v dějinách opakují. Bohatí přinutí chudé, aby si půjčovali, chudí se dostávají do příliš tíživé situace. V lepším případě následuje reforma a vyvlastnění bohatých, v horším případě revoluce, pád do chaosu, a zpravidla dobytí země vnějším nepřítelem.

Fakticky to znamená, že se musíme zbavit hloupého fundamentalistického hesla „co bylo půjčeno, musí být vráceno. Rozumný princip zní: „je-li možné, aby půjčka byla vrácena bez toho, že někdo bude uvržen do bídy nebo dojde k jiné nespravedlnosti, pak musí být půjčka vrácena. V opačném případě nechť je vráceno tolik, kolik je možné bez zničení dlužníka.“

Navrhuji stanovit pravidlo, že náklady vymáhání nesmí překročit 50% půjčené částky. Pokud si někdo půjčil tisíc korun, pak je možné po něm požadovat maximálně 500 korun navíc. Jestli chce věřitel dát právníkovi a exekutorovi více, ať to udělá ze svého. To ostatně odpovídá běžnému životu. Když mi kolega zůstane dlužit stokorunu, nedám přece 60 000 za vymáhání. To tu stokorunu raději odepíšu.

Kromě toho navrhuji zákaz jakékoliv obchodování s pohledávkami vůči fyzickým osobám, družstvům a rodinným firmám. Občas se totiž stává, že si člověk půjčí u solidní banky a za pár let zjistí, že dluh byl prodán mafiánské firmě se sídlem na Kypru a neznámým majitelem, upozorňuje Petr Hampl.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)