.... vydá rozkaz zabít někde na druhé straně světa jiného člověka, který přiletěl na pozvání tamější vlády běžnou leteckou linkou do Bagdádu a chystal se sejít s někým odtamtud. Přesněji: zatím se podobná zpráva do českých médií nedostala. Tento muž byl následně destruován raketou vystřelenou z dronu letícím nad územím, kde ale neměl co dělat. Ten kdo nějakému vojáčkovi sedícímu v Nevadě u přístroje umožňujícího zmíněný smrtící nástroj ovládat, se k tomu přitom veřejně přihlásil, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák..

Morálka politiků i vojáků je ovšem jedna věc, ale  tady jde o víc. Jde i o morálku občanů příslušného státu. Kdysi, před 77 lety se leckterý z našich spoluobčanů divil, jak to, že se v Německu, včetně Sudet osídlených německy mluvícími bývalými Čechoslováky, neozval proti  Lidicím a jiným masovým popravám a s tím spojenému teroru, které prováděl  na rozkaz jejich vůdce někdejší wehrmacht. Pak se nicméně divili, že si to zdejší lidé pamatovali a že chtěli revanš. Paměť je totiž zvláštní součástí naší existence. Někdy je dlouhá, jindy naopak. Někdy je jen výběrová, jindy zcela vygumovaná.

Co si Trump a jeho kumpáni myslí, co si o nich myslíme? Nejspíše je jim to jedno. Mají svoji pravdu a kašlou na nás i na každého, kdo jejich pravdy nesdílí. Je jim jedno, co si myslí ti, kteří žijí jinde, i na to, co si možná myslí některý člóbrda z Houstonu. Vždyť ten si přece – podle nich - má myslet jen to, co mu oni předloží, aby tomu věřil. Našinec by očekával, že tam někde jsou jedinci nebo celá skupina jedinců, kteří už mohli vyjít do ulic a vyslovit názor, že tohle je trochu moc. Že nelze vraždit jiné lidi na dálku jen proto, že k tomu existují nástroj a příležitost. Že ten, kdo měl být cílem nějakého v podstatě anonymního dronu, může být zavražděn jen proto, že se jim nelíbí. Někdo, kdo nebyl zatím obžalován z nějakého zločinu, za který by měl být potrestán.

Faktem je, že jméno Sulejmání ve střední Evropě zná jen velmi málo lidí, pokud vůbec někdo. A pokud se nikdo proti jeho popravě neozval, podobně jako se neozval po 10. červnu 1942 nikdo z Němců, že přijde za toto mlčení trest. Velké i menší společnosti v dnešní době jsou zranitelné různými způsoby. Trestat za zločiny spáchané jejich představiteli v podobě kolektivní viny všech, kteří k tomu mlčí, lze mnohými způsoby a k tomu i  poměrně snadno. Nemusí to být vždy nějakým protiterorem v podobě zabíjení. K nástrojům pomsty patří i opovržení, které nemusí  být zaměřené jen na toho, kdo rozkaz k usmrcení někoho jiného bez soudu a bez nějakého vyššího oprávnění, které by měl takový čin předpokládat. Jinak hrozí, že  se vrátíme k starému známému „zub za zub“ rozšířenému o pravidlo, že je dobré vytlouci zuby každému, kdo by nás jen potenciálně mohl ohrožovat. To se pak již vztahuje i na toho občana z Houstonu, který stále mlčí a bojí se říci i to, že se mu to nějak nelíbí, když člověk sedící v Bílém domě mající jej chránit, jemuž proto on dal při volbách svůj hlas, udělal něco tak nemravného. Asi ho  také hned nenapadne, že se s tím vším nějak veze. Nenapadne ho ani to, že se tímto zločinem něco podstatného ve světě mění. Vstupujme tím totiž do světa, v němž původní právní normy přestaly platit.

Nic nového pod sluncem by se chtělo říci. Terorakty spáchané v roce 2001 v Americe, stejně jako ty další v Paříži, Londýně i jinde, také náleží do této množiny nespravedlností, které v konečném důsledku postihují nevinné lidi. Tak jako obyvatel Houstonu, tak by to měli vnímat i lidé žijící v Česku, či i v Rusku nebo v Číně. V Londýně, Berlíně i jinde, všude po celém světě. Je to totiž precedens. Svět už nikdy nebude takový, jako před vraždou v Bagdádu. Původci těchto zločinů by měli být potrestáni, nezávisle na tom, zda bydlí v Bílém domě či někde v Nevadě.

Jinak začnou platit nová pravidla pro soužití různých společenství na této planetě. Včetně pravidla, že platí především právo silnějšího. Každý kdo disponuje technologiemi umožňujícími zabíjet kohokoliv na dálku, by měl nést odpovědnost za překročení stávajících norem. Nelze tímto způsobem řídit svět, v němž žijeme, aniž by to vedlo k další eskalaci násilí. Nelze tímto způsobem prosazovat svoji vůli vůči komukoliv, kdo je slabší, ať se mu to líbí (anebo nám se to líbí) či nikoliv. USA tímto aktem zavádějí do mezinárodního práva princip, který je již nějakou dobu zašifrován do struktur moci již dříve. Ale jen jako možnost. Zatím nebyl realizován, protože chyběla buď příslušná technologie anebo aspoň návod, jak ji využívat. Je to totiž vzkaz těm ostatním, aby se báli. Spojencům i nepřátelům.

V normálním světě by přirozenou reakcí na  takové chování prezidenta USA mělo být to, že mu lidé vypoví poslušnost: Nebudou ho dokonce ani zdravit, ani se s ním bavit. Ve srovnání s tím by normální impeachment měl být něco druhořadého, zvlášť když se Trump za to neomluví - a on se nejspíše neomluví - jako za něco, kde to silně přehnal. Naopak, chová se jako buldozér, který před sebou hrne zlo a ještě k tomu vypouští z úst další hrozby. Mluví o strašné odplatě za to, že někdo bude chtít jeho zločin kvalifikovat jako zločin. Že bude požadovat za něj potrestání viníků. Lze to asi vysvětlit tím, že už ztratil kontrolu nad svým jednáním. Chová se tak, jak se chová vzteklý pes, který poté, co napadne něco, někoho, chce zabít každého, kdo se objeví v jeho blízkosti. Jediným osvědčeným způsobem obrany proti něčemu takovému je takového psa zabít a spálit jeho mršinu i s původci vztekliny. Ten pes sice mohl být předtím být v nějaké rodině mazlíčkem, hlídačem a jiným užitečným tvorem, ale co s ním, když nemáme šanci jej vyléčit? Je teď na Američanech, aby si této věci obnovili pořádek dříve, než se virus vztekliny rozleze všude kolem.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)