Martin Vrba s jemnou ironií rozvíjí báječný nápad Davida Černého, velkopodnikatele v politicko-výtvarném průmyslu a štamgasta „pražské kavárny“, jak se ještě hlouběji přivinout do mateřské náruče Velkého Bratra. Výtvarník David Černý sní o amerických základnách v Česku, ale možná by bylo lepší sem přes velkou louži přenést úplně všechno. David Černý se v Lidových novinách vyjádřil tak, jak se na zasloužilého umělce kapitalistického realismu sluší a patří: „Konvoj je samozřejmě principiálně špatně. Nechci jen konvoj, chceme minimálně jednu stálou americkou základnu. Ale radši více.“

havloidní dickhead

Prvoplánové reakce obou stran jsou nabíledni – jedni budou vykřikovat nadšené hurá, druzí zase vyjadřovat upřímné znechucení. Vezměme ale Černého vážně a zkusme se společně zamyslet, co bychom ještě mohli pro naše spojence udělat, abychom jasně demonstrovali, že patříme do západního civilizačního okruhu. Není načase, abychom i u nás aplikovali americkou demokracii se vším všudy a mohli se tak posunout na vyšší dějinný stupínek?

Prostřílet se do ráje

Návrhů mám hned několik. Předně bychom se neměli spokojit s obyčejnou americkou základnou na našem území, ale zcela vážně bychom měli Obamově administrativě poslat vzkaz, že máme eminentní zájem na přesunutí základny Guantánamo na naše území. Existuje možnost, že k těmto účelům poskytne David Černý svůj ateliér, a rozšíří tak rejstřík svého uměleckého výraziva o žánr performance. Jsme přesvědčeni, že česká veřejnost je na takový spojenecký akt připravena a pro dobro věci je i ochotna přimhouřit oko nad torturou arabských muslimů. Jsme si vědomi, že pro naši bezpečnost i bezpečnost budoucích generací, je třeba občas prolít trochu krve, obzvláště když není naše.

Základny jsou jistě dobrým startem, ale inspirovat se můžeme také v americkém systému privátních věznic, v nichž jsou shromažďováni především obyvatelé poněkud tmavší pleti. Způsob provázání těchto vězeňských systémů se soudnictvím je něčím, s čím doposud máme jen omezené zkušenosti a bude nám třeba mnoha rad a odborných konzultací. Jako zvláště zajímavý pak vnímáme étos fergusonské policie, která tyto černé obyvatele střílí na potkání. Jsme přesvědčeni, že tomuto ekonomicky šetrnému, a tedy rozpočtově odpovědnému stylu policejní práce je velká část naší populace taktéž nakloněna a stane se u nás velmi populární.

Zároveň jsme pro zrušení Bezpečnostní informační služby, protože si dobře uvědomujeme, jak pečlivě se o nás stará NSA. Nepochybujeme o tom, že skrze houfy elektronických špiclů žádný ruský nepřítel neprojde. Edward Snowden, ani Julian Assange by si u nás ani neškrtli.

Za neodmyslitelnou součást amerického systému považujeme také finanční sektor, nad jehož fungováním jsme před několika lety žasli a který nám, spolu s celou Evropou, nedává spát ještě dnes. Byl to neskutečně dojemný moment ryzího spojenectví, když jsme si společně se Spojenými státy utáhli opasky – někteří rovnou kolem krku – a skočili pospolu do hlubin recese.

V přátelské náruči

Blahodárnost propojení oligarchů, korporátních zájmů a politiky už jsme na těle naší společnosti několikrát okusili. Stále máme ovšem co dohánět, a proto navrhuji začít se zpracováním národní strategie pro vytvoření takového vojensko-průmyslového komplexu, který by se v dohledné době mohl utrhnout ze řetězu a díky svému lobbistickému potenciálu se stal státem ve státě. V současnosti u nás tuto úlohu supluje ČEZ, nicméně tuto formu demokracie hodláme rozvíjet tak dlouho, dokud se politické strany definitivně nestanou pokračováním ekonomiky jinými prostředky. Financovat takovou strategii můžeme například snížením korporátních daní, jak to svého času dělala Bushova administrativa.

Malou ochutnávku amerických standardů nám ostatně přinese smlouva TTIP. Kromě nášupu surrealistických potravin se budeme moci těšit z toho, že svět bude znovu postaven z hlavy na nohy a nadnárodní korporace budou rozkazovat státům, a ne naopak.

Amerika je nám však vzorem především ve svém vztahu k válčení – jak by potvrdil náš nejvyšší ústavní činitel. Ve světě, kde je válka o bezpečnost každodenním chlebem vyspělých států, tak budeme jen plnit naši občanskou povinnost – jakkoliv je i u nás v tomto ohledu spousta škarohlídů. Ostatně je pravda, že jsme si už v minulosti několikrát střihli roli užitečných idiotů. Všichni ale chápeme, co nevyřčená pravidla spojenectví obnášejí. Ano, musíme se podílet na špíně hegemonů, v jejichž vlivu jsme se zrovna ocitli, protože dostat se za okraj jejich přátelské náruče je životu nebezpečné. A ruka velmoci jednoho hladí a druhého fackuje. Potvrdit to mohou především soudruzi z Latinské Ameriky nebo naši muslimští přátelé na Blízkém východě…

David Černý má každopádně pravdu, když se domnívá, že láska k americkým spojencům je vlastní vyšším společenským třídám. Nikomu jinému v USA – o jiných zemích ani nemluvě – totiž tamější systém neprospívá. Dovedl bych si Černého docela dobře představit jako lektora z jednoho starého vtipu. Stál by před sálem plným nedočkavých lidí. Přednáška se bude věnovat lásce. „Přátelé, existují tři druhy lásky. První je láska mezi mužem a ženou. Tu všichni známe, takže o ní dnešní přednáška nebude. Potom je tu láska mezi dvěma muži nebo dvěma ženami. To je homosexualita a o té radši dnes také mluvit nebudeme. A pak je třetí typ lásky, a to je láska ke Spojeným státům americkým – a právě o té bude dnešní přednáška!“

Autor studuje na Filosofické fakultě Masarykovy university v Brně | Zdroj | Převzato z Protiproud.cz