Vzpomeňme na hysterii, která vypukla po pokusu o otravu agenta Skripala v Británii. Obratem bylo bez důkazů obviněno Rusko. Ihned zasedaly orgány NATO a EU, spouštěly se sankce. Dnes tehdejší křiklouni mlčí nebo zabití íránského generála schvalují.

Vražda Kásima Sulejmáního  v Bagdádu vyvolala – zaslouženě – mnohé bouřlivé reakce i v mediálním a publicistickém prostoru. O některých aspektech a souvislostech této události se však příliš nehovoří. Jistě platí, že íránské Republikánské gardy a jejich součást, jejichž byl Sulejmání velitelem, nebyly žádnou humanitární organizací. Ani sám Sulejmání nebyl Modrým andělem Blízkého východu. Jednotky Quds jsou elitní vojenské formace operující zejména v zahraničí. Jde o formace, které zásadním způsobem ovlivňují vývoj vojenské a politická situace v mnoha zemích regionu. Tyto jednotky v rámci své povahy a působnosti pochopitelně taktéž zabíjejí své protivníky. Jde o vojáky, jejichž ekvivalenty můžeme identifikovat i v rámci struktur jiných států, ať již jsou součástí armád, bezpečnostních sil, anebo zpravodajských služeb. Ovšem zároveň platí, že jde o součást regulérní armády suverénního státu. Sulejmání byl jejím velitelem, legitimním oficiálním státním představitelem. Někteří znalci prostředí o něm dokonce hovoří jako o faktickém šéfovi íránského generálního štábu, nemluvě o jeho politickém vlivu v rámci íránského režimu.

Padni komu padni. Nebude se někdo divit?

Z výše uvedeného pohledu vyvolává Trumpův útok například otázku, zda má být napříště legitimním prostředkem mezinárodních vztahů zabíjení představitelů cizích států kdekoli po světě, bez vyhlášení války, tj. bez toho, čemu se v mezinárodním právu říká „casus belli“, kdy neexistuje jakékoli legitimní oprávnění – a s vědomím všech potenciálních  následků. Pokud ano, pak ovšem ti, kteří toto „právo“ v případě USA hájí, musí vzít na vědomí, že stejných priorit se budou logicky domáhat i jiní státní aktéři – takříkajíc podle principu „padni komu padni.“ Pak bude jen velmi obtížné, ba nemožné, takový jejich názor kritizovat či zpochybňovat. Džin z láhve byl vypuštěn. Anebo – vzpomeňme na brutální hysterii a tlak, které vypukly docela nedávno, po pokusu o otravu agenta-defektora Skripala v Británii, kdy z tohoto činu byla bryskně obviněna Ruská federace. Ihned zasedaly orgány NATO a EU, spouštěly se sankce. Došlo k tomu ještě dříve, než mohl nastat ve věci důkazně nezpochybnitelný stav. Mnozí z těch, kteří tento tehdejší západní postup obhajovali s tím, že jde o netolerovatelný zločin, nyní buď mlčí, nebo bagdádskou vraždu schvalují.

Padouch, nebo hrdina?

Někteří Trumpovi advokáti legitimitu tohoto činu opírají o tvrzení, že Sulejmání „zabíjel Američany a chystal se zabíjet další“. Nikdo z nich ovšem nedodá to podstatné: Sulejmání nezabíjel (resp. nenařizoval zabíjení) mírumilovné obyvatele New Yorku nebo Texasu, ale spoluorganizoval (od)boj a odpor vůči americkým okupačním silám v Iráku. Zjednodušeně řečeno by se dalo i říci, že zde bojoval, nebo pomáhal jiným bojovat, proti okupaci a okupantům, za které jsou Američané drtivou většinou irácké společnosti, nikoli neprávem, považováni. Platí tedy, že zastánci bagdádské vraždy současně hájí dlouhodobou vojenskou okupaci cizího území jako legitimní nástroj zahraniční politiky a (ozbrojenou) opozici vůči ní za nelegitimní a trestuhodnou? Nebo to platí jen pro některé okupace? Anebo opravdu pro všechny, včetně okupací českých zemí ve 20. století?

Začátek konce přítomnosti USA v Iráku?

Má se prakticky za samozřejmé, že USA na bagdádském letišti podnikly chirurgicky přesný úder proti „nepříteli Ameriky“ Sulejmánímu, který byl v Iráku na oficiální návštěvě. Stalo se tak ovšem s vědomím místních oficiálních úřadů a představitelů, což je i odpověď těm, kteří se kladou otázku „co tam ten Sulejmání vlastně vůbec pohledával“. Nikdo se ovšem, zřejmě nedopatřením, neptá, co v Iráku dělají uniformovaní Američané. Současně se Sulejmáním totiž byli zavražděni i jiné lidé, a to včetně vysokého vojenského představitele Iráku Džamála Džafara Ibráhíma, alias Abú Mahdí al-Muhandise, velitele jednotek al-Hašd al-šaabí. Američané tedy zabili také představitele vysokého velitele ozbrojených sil formálně spřáteleného státu, na jehož území působí, což samozřejmě vystupňuje odpor proti americké vojenské přítomnosti v Iráku. Možná to navíc bude znamenat začátek jejího konce, jak brzy uvidíme, například na nejbližším zasedání iráckého parlamentu.

Když už jsme u různých paralel a analogií (které jsou téměř vždy více či méně zavádějící), objevilo se i srovnání amerického útoku na Sulejmáního a spol. se zabitím Heydricha československými parašutisty. Pokud vše nemáme brát jen za drzou politickou proklamaci, jde o projev totální historické neznalosti a nesoudnosti. Útok na Heydricha byl heroickým a legitimním aktem vojáků armády okupované země proti hlavě okupační moci (navíc okupační moci s genocidními rysy, projevy a záměry), za který navíc tito hrdinové zaplatili svými životy. Naopak útok na Sulejmáního a spol. byl bezrizikovým úderem okupační moci proti představitelům okupovaného a třetího státu.

Kouzlo nechtěného

Americký útok tedy, abychom byli i trochu pozitivní – v jistém smyslu a po dlouhé době – napomůže i určitému sjednocení až fatálně rozdělené irácké společnosti... Stejně tak povede k sjednocení společnosti íránské, a to jak ve smyslu potřeby ostrého odporu vůči USA a Západu obecně, tak ve smyslu její vnitřní militarizace a fundamentalizace, v podpoře politicky a nábožensky ultrakonzervativních sil. Míru této radikalizace budeme moci na tvrdých datech identifikovat na základě výsledku únorových voleb do íránského parlamentu. Jsou původci bagdádského útoku s těmito důsledky srozuměni, jsou pro ně přijatelnou cenou?

Na počátku současné třaskavé situace stojí nelegální vojenská agrese USA vůči Iráku z roku 2003 (tzv. druhá irácká válka, která se, jak se později ukázalo, opírala i o vědomě lživé zdůvodnění) a následná okupace země plná permanentních válečných bojů, při kterých zahynulo, dle nejstřízlivějších odhadů, více než půl milionu civilistů. To je prvopočátek dnešního rozvratu Blízkého východu v širším měřítku, impuls pro zrod tzv. Islámského státu. pro další lokální války, pro masovou vlnu násilí a migrace.

Rozvrat na druhý pokus

Ve výše uvedeném kontextu musíme zmínit i první iráckou válku v letech 1990 až 1991, kdy západní vojenská koalice v rámci operací Pouštní štít a Pouštní bouře (s mandátem Rady bezpečnosti OSN) reagovala na iráckou okupaci Kuvajtu a vyhnala vojska Saddáma Husajna z tohoto malého ropného emirátu. I tehdy stály USA a další státy před pokušením obsadit Irák vojenskou silou, ale jejich političtí vůdci správně vyhodnotili podklady zpravodajských služeb. Následně pak u vědomí veškerých rizik (faktický rozpad státu, vypuknutí bratrovražedných bojů na základě klanové, kmenové, náboženské a etnické příslušnosti, rozšíření násilností a krize za hranice Iráku) od takového kroku správně opustily. Zvítězil zahraničněpolitický realismus.

Jinak se vše ovšem odehrálo v roce 2003. Tehdy, bohužel, vyhrála doktrína zahraničněpolitického idealismu opřená o koncepty vývozu demokracie, „zodpovědnosti za ochranu“ a projekt Velkého (Nového) Blízkého východu. Jeho podstatou zjednodušeně bylo, že jedinou cestou pro záchranu a obnovu regionu je zavedení politické demokracie a tržní ekonomiky euroatlantického typu. Všechna předchozí varování se naplnila a trpké důsledky tohoto rozhodnutí sklízíme dodnes.

Když volby neprospívají

Irák, podobně jako většina států Blízkého východu (právě s výjimkou Íránu) vznikl jako de facto umělý stát. Stalo se tak na politickém rýsovacím prkně pod britsko-francouzskou kuratelou po 1. světové válce a rozpadu Osmanské říše. Nejde o státy v nám známém pojetí, tzn. o národní státy opírající se o existenci a loajalitu tzv. jednotného politického národa, občanů státu, ale spíše o konglomeráty nejrůznějších komunit, etnických, konfesijních (někdy etnokonfesijních), kmenových, klanových, rodových, jazykových. Není tu širší vědomí politické sounáležitosti. Žije se v nich často v permanentním konfliktu, horkém či studeném. Proto zde nemůže fungovat, a vést k pozitivním účinkům, klasická volební demokracie. Jednotlivé komunity vždy upřednostní loajalitu k reprezentaci vlastní entity, primárně na náboženském základě. Aplikace všeobecných voleb konflikt a napětí spíše eskaluje.

Co je horší než Asad

Před rokem 2003 v Iráku vládla Saddámova diktatura, personálně se opírající o menšinové sunnitské Araby. Ta docela tvrdě potírala nejen Kurdy (většinově taktéž sunnitského vyznání), ale i (většinové) arabské šíity, kteří tvoří téměř dvě třetiny iráckého obyvatelstva a z náboženských důvodů mají blízko k Íránu. Po roce 2003 se – poměrně logicky – karta obrátila. Kurdové mají silnou autonomii, šíité se stali dominantní silou exekutivy a sunnité se mnohdy stali terči zbytečně tvrdé odplaty en bloc. Na troskách jejich struktur se pak zrodil Islámský stát, který posléze brutálně řádil (a částečně ještě stále řádí) v Iráku a Sýrii. Nemohl by tak činit sám, dělo – a děje – se tak jednak za masové politické, finanční a vojenské podpory dalších adeptů na pozice regionálních hegemonů, Saúdské Arábie a Turecka, a také za podpory USA a některých dalších západních zemí. I toto jsou – byť nikoli jediné a nikoli první – důvody a příčiny často zmiňované íránské zahraniční vojenské přítomnosti, kde hrál klíčovou roli právě generál Sulejmání. Lze konstatovat, že jeho a íránská role v syrské válce byla zásadní pro to, aby zde nepadl Asadův režim. Ten je z blízkovýchodního pohledu a z pohledu zejména etnokonfesijních menšin zde žijících snesitelný a vypočitatelný. Hrozí nebezpečí, že by mohl být nahrazen brutálním sunnitsko-wahhábistickým fundamentalismem se všemi krvavými následky – včetně faktického rozpadu syrského státu a jeho dalšího exportu v rámci regionu.

Zítra se bude válčit všude (v zastoupení)

V Sýrii, ale i v Jemenu vede Saudská Arábie spolu se svými místními sunnitskými satrapy agresi s genocidními rysy proti šíitským Hútiům. Těm Írán pomáhá, když se ostatní svět dívá jinam a mlčí. Tady dokonce sehrál Sulejmání a jeho jednotky významnou a pozitivní roli – nahlíženo jak prizmatem morálky a etiky, tak i práva, stability a budoucí bezpečnosti. Jestliže tedy obhájci amerického bagdádského útoku říkají, že Írán na Blízkém východě válčí proti Americe, není to teze odpovídající realitě, a to bez ohledu na fakt, že USA v tomto regionu neleží... Boj, chceme-li válka, se zde, často v zastoupení, vede zejména o pozice regionálních hegemonů. Probíhá mezi Saúdskou Arábií a jejími satelity, Tureckem (podporovaným zejména Katarem) a Íránem (minimálně od vypuknutí tzv. Arabského jara a syrské krize v reaktivním postavení obránce statu quo a menšin). Situaci lze také popsat jako soupeření mezi fundamentalistickým pojetím (vývozu a dominance) sunnitského islámu (reprezentovaného mj. Islámským státem a mnoha dalšími teroristickými a  ozbrojenými organizacemi a silami) a menšinovými islámskými náboženskými směry.

Mouřenín posloužil, mouřenín může jít

Je docela zajímavé a signifikantní, že USA stojí neochvějně na straně saúdskoarabského bloku a že v poslední době naopak házejí, až likvidačně, přes palubu některé relevantní regionální síly, které nesly hlavní tíhu boje proti Islámskému státu. Jde jak o syrské Kurdy vydané napospas Erdoganovi, tak o šíitské irácké milice či nyní o Sulejmáního. Jde skutečně jen o prezidentskou  předvolební kampaň sui generis nebo o cílenou a zamýšlenou strategii?

(autor článku, ing. Tomáš Doležal, je ekonom a politolog)