Jsme malý národ. Velmocenské ambice jsme nikdy neměli. To snad jen ty velkohokejové, ale i nad nimi už teď roste jen tráva. Také v soukromém životě se mnozí z nás starají o opuštěné pejsky, kočičky a někdy i děti. Není proto divu, že se naší oficiální propagandě podařilo v lidech vypěstovat jakousi solidaritu či dokonce soucit s Ruskem. Soucit ne proto, že by bylo malé a slabé, ale proto, že je to takový otloukánek té naší euroatlantické propagandy. Přesně podle stylu „když dva dělají totéž, není to nikdy totéž.

Jiří Hermánek – Bloger

Ty tendence zde byly již od nástupu Václava Havla k moci, který naprosto zanedbával jakousi ehm, ehm vyváženou koncepci zahraniční politiky a jeho jediným cílem byly návštěvy v Bílém domě, projevy v Kongresu USA a nakonec i ta socha, které se posmrtně dočkal.

Problém je ale v tom, že USA mají zájem jen o naprosté minimum našeho zboží a často to je jen know how. Pokud byl někdo schopen odebírat naše zboží v masovém měřítku, tak to díky své poloze, velikosti a obchodní tradici bylo a snad dnes i je, pouze Rusko.

Ovšem z politických důvodů a se, dle mého názoru směšným poukazem na invazi 1968 se tyto styky zmrazily.

Můžete mě častovat jakými jmény chcete, ale já pouze pakuji, že pokud je nějaký jednoznačný viník té invaze, tak to je vedení KSČ v čele s Dubčekem a Rusko, podobně jako dnes Německo, není tím státem, kdo invazi provedl.

Takže pětadvacetiletá snaha nasadit Rusku psí hlavu nese dnes své ovoce. Rusové samozřejmě nejsou žádní vzorní žáčci učebnice mezinárodních vztahů, což mimochodem není žádná velmoc. Každá z nich prosazuje své zájmy bez ohledu na to, „co by se mělo“.

A jsou to především a skoro jedině USA, které tak činí a to často pod zcela vylhanými záminkami (zbraně hromadného ničení v Iráku) a každá velmoc si prostě chrání své sféry vlivu (např. Kuba).

Není proto divu, že jakmile v Kyjevě nastala ta tzv. „revoluce“, ale spíše teroristický útok a nic jiného, tak Rusové zpozorněli a udělal by to na jejich místě úplně každý. A zcela nepochybně byl v popředí tohoto zájmu ruský Krym, který se díky ukrajinskému bolševickému aparátčíkovi Chruščovovi stal na 60 let ukrajinským.

Ostatně, jak bylo včera vidět v ČT, i díky zcela neschopnému a nekompetentnímu ukrajinskému vedení, které asi nemá důvěru armády a pro jistotu ji nedává žádné příkazy. Kapitán si stěžuje, že od vrchního velení má jediný, vlastně trvalý příkaz, nechat uvařit menáž a nakrmit mužstvo.

Prostě a jednoduše, když to řeknu naprosto natvrdo, anexe Krymu je politicky tou nejrozumnější a nejpádnější odpovědí samozvanému kyjevskému režimu, který tím samozřejmě ztratí velkou část podpory svého obyvatelstva. A budiž řečeno, že zcela zaslouženě.

Takže, nikoli nějaká láska k Rusku, ale kombinace teroristického převzetí moci Majdanem spolu se zcela jednostranným, zavádějícím a situaci naprosto zkreslujícím pohledem médií a hlavně ČT, způsobily, že tolik lidí se staví za prezidenta Putina a jeho kroky.

Pokud totiž srovnáme kroky „diktátora“ Putina s kroky „demokratického“ Západu, tak nutně musíme dojít k závěru, že Západ svou podporou Majdanu postupoval daleko agresivněji.

Jeho připitomělí, EU zhýčkaní, salónní politici se domnívali, že „získají Ukrajinu“ a posunou NATO až na ruské hranice a zatím šikovný pragmatik Putin jim vypálil rybník a učinil prognózu budoucnosti celistvé Ukrajiny zcela pochybnou.

Zdroj: Blog autora