Karel Šimek shrnuje překvapivá fakta o „humanitární“ intervenci NATO v Libyi a vysvětluje, proč se tato ještě nedávno kvetoucí země stala zdrojem muslimského zla a hlavní branou pro teroristy při jejich pochodu do Evropy. V Libyi byl spolu s dalšími zaměstnanci ropných vrtů Al-Ghání na začátku března bojovníky Islámského státu unesen Čech Pavel Hrůza. Propuštěni byli pouze rukojmí, kteří uměli recitovat z Koránu. Uvidíme tohoto našeho krajana také v oranžové kombinéze? Bude za něho požadováno výkupné jako v případě jeho kolegy z Rakouska (půl miliónu dolarů)? Modleme se, aby ve zdraví přežil.

Islamistické prase drží uřezanou hlavu

V dubnu 2014 unesla Boko Haram nejméně 274 křesťanských studentek z internátů vládních škol a následně je rozprodala jako „manželky“ a sexuální otrokyně svým členům za cenu zhruba 240 Kč za „kus“. V lednu 2015 členové Boko Haram zmasakrovali během jediného útoku až 2000 lidí v severonigerijském městě Baga.

Islamisté ze somálské organizace Aš-Šabáb na univerzitě v Keňském městě Garissa zmasakrovali ve čtvrtek 2. dubna 147 studentů, 79 jich vyvázlo se zraněními. Většina z nich byli křesťané, členové nejpronásledovanější náboženské skupiny na světě.

Oběti masakru na univerzitě v Garisse (zdroj: twitter.com/eromzy)

Kde jsou všichni ti „Charlie“, kteří kladli svíčky, chodili po ulicích, pronášeli plamenné projevy, pózovali před fotografy, vykřikovali na sociálních sítích? Je snad vražda deseti provokujících neomarxistických deviantů z Charlie Hebdo závažnější zločin než obludná poprava téměř sto padesáti zcela nevinných a nikoho neprovokujících a neurážejících  křesťanů?

Půjdeme-li po příčinách a souvislostech tohoto všeho běsnění, dojdeme do Libye. Do země, z níž podle odhadů se jen za letošek pokusí přes Středozemní moře do Evropy proniknout na jeden milión imigrantů. Muslimští radikálové již v libyjských výcvikových táborech fasují nafukovací kruhy. Jestliže jich deset nedoplave (či snad budou vráceni zpět), nastoupí dalších padesát.

„Humanitární intervence“

Jako v mnoha obdobných případech z posledních let za to všechno můžeme děkovat zejména temnému prezidentu Obamovi, držiteli Nobelovy ceny míru, a jeho neméně temným soudruhům. Byl to on, kdo inicioval „humanitární intervenci“ NATO v roce 2011. Odůvodnil ji „záchranou životů prodemokratických demonstrantů v Libyi“. Vylhanou a zcela nereálnou hrozbou byl „hrozící masakr obyvatel Benghází, který by potřísnil svědomí obyvatel světa“. Záhy začalo obvyklé „humanitární bombardování“ suverénní Libye se všemi jeho fatálními následky.

Vražda libyjského vůdce Kaddáfího byla oslavována jako velký úspěch v „boji proti terorismu“, dokonce se hovořilo o „eliminaci potenciálního zdroje terorismu“. Ve světle dalšího (předvídatelného!) vývoje vyznívají tyto výklady přímo příkladně pokrytecky. Následující vraždění a potlačení všech myslitelných forem „posvátných“ lidských práv během bombardování několikanásobně vzrostlo. Z Libye se stala časovaná bomba tikající Evropě doslova u břehů Itálie. Proč k tomu všemu muselo dojít? Proč i náš občan je dnes rukojmí v zemi, která s Českou republikou měla dlouleté přátelské vztahy?

Z arabské utopie do západního pekla

Kaddáfího éra z hlediska západních (teoreticky) demokratických norem byla samozřejmě těžko akceptovatelná. Například sociální systém byl ve srovnání třeba se „sociálními státy“ v Evropě přímo živoucí utopií: Vlastnictví rodinného domu zde bylo považováno za základní lidské právo. Vzdělání a zdravotní péče kompletně zdarma. Rozsáhlý zavlažovací systém pro boj s pouštním suchem na jihu země se měl stát osmým divem světa. Každý začínající zemědělec měl v Kaddáfího Libyi nárok na půdu a technické vybavení zdarma. Porodné činilo 5.000 amerických dolarů na dítě. Elektřina byla zdarma, pohonné hmoty za směšné peníze. Gramotnost obyvatel za Kaddáfího stoupla z 25 na 87 procent. Libyjská měna byla plně kryta zlatem.

Zajisté si toto všechno mohla Libye dovolit díky svému ropnému bohatství. Ovšem to, jak Kaddáfí se získanými prostředky nakládal, se poněkud liší od obrazu krutého diktátora a mučitele vlastního národa. Neoddiskutovatelným faktem navíc je, že v rámci islámského světa byl tento režim v posledních letech významně stabilizujícím faktorem.

Dnes se tato země stala líhní terorismu – a přímo ukázkovým příkladem „humanitárních“ intervencí Západu při „vývozu demokracie“. Nikdo neví, kdo skutečně vládne, jsou zde minimálně dva parlamenty, nikdo nedokázal vybudovat ozbrojené složky, které by mohly čelit bezpočtu teroristických buněk. Soupeřící kmeny spolu bojují, politici jsou unášeni a vražděni, země je rozdělená na několik států ve státě. Země sdružené v NATO (pod vedením USA) zcela rezignovaly na ovlivnění dalšího vývoje situace a spoléhají na odvedení pozornosti směrem k Islámskému státu, který je však rovněž jejich pečlivě vypěstovaným dítětem.

Lží podepřená intervence

V okamžiku útoku NATO se strhla vlna násilí vůči komukoli, kdo se rebelům znelíbil. Z Tawergha vyhnali na 30.000 lidí a za stálého vraždění a znásilňování vypálili skoro celé město. Zhruba 400 tisíc obyvatel uprchlo z domovů a celá čtvrtina obyvatel Libye následně odjela ze své země. Produkce ropy klesla během útoků NATO z 1.600.000 barelů denně na nulu. Od té doby dokázala stoupnout maximálně na 85 procent původní úrovně, z čehož však teroristické organizace spolknou minimálně třetinu. Přístavy jsou zavřené a obyvatelé zažívají 85 procentní výpadky proudu. Země se dostala z předních míst prosperity v Africe na místa poslední.

Ve východní části Libye se v rozporu s tím, čím celou Evropu krmily sdělovací prostředky, do doby intervence NATO konaly převážně nenásilné protesty. Organizace Human Rigts Watch zde napočítala 233 úmrtí, naše média však hovořila o 10 tisících. Od poloviny února 2011, kdy údajné povstání začalo, do poloviny března téhož roku, kdy začaly útoky NATO, byl celkový počet obětí zhruba jeden tisíc, a to především z řad vojáků a rebelů, nikoli civilistů. Je doloženo, že údajné bombardování civilistů Kaddáfího letectvem byla pustá propaganda. Z podrobného výzkumu provedeného americkou Tufts University vyplývá, že se Kaddáfí naopak snažil minimalizovat civilní ztráty.

Ve čtyřsettisícovém městě Misuráta za nepokojů zahynulo 257 lidí – a to už Západ mluvil takřka o genocidě. V souvislosti s hlavním městem se hovořilo o vlně násilí na ženách a dětech, později bylo doloženo, že tou dobou byly mezi 200 mrtvými (především bojovníky) v městské márnici pouze dvě ženy.

Strašlivé důsledky „humanitární“ agrese NATO

Konflikt v době zásahu NATO již skomíral. Kaddáfí měl situaci pevně v rukách a chystal se zasáhnout proti poslední pevnosti vzbouřenců v Benghází. Rebelům přislíbil beztrestnost v případě, že složí zbraně. V tu chvíli se do situace vložilo NATO pod taktovkou Bílého domu.

Zanedlouho byla Libye v troskách. Teroristé v říjnu chytili Kaddáfího, mučili jej a potézavraždili. Počet obětí této intervence se odhaduje na 10.000. Nadále však dochází k tisícům vražd ročně a nekonečné řadě teroristických činů, z nichž je téměř polovina bezprostředně mířena na ženy a děti (dokumentováno Tripoli Medical Center). Libye se stala rájem pro teroristické organizace. Jednotky džihádistů přepadají kasárna armády (tedy toho, co z ní zbylo) a loupí zbraně ve velkém.

Zásah NATO v Libyi odstartoval nástup islámských radikálů v Mali, konflikty se přelévají například do Burkina Faso, extrémismus narůstá v Nigeru, přes Libyi jsou financovány výcvikové tábory mimořádně brutálních teroristů z organizace Boko Haram v severní Nigérii. Ti jsou známí vypalováním měst, vyvražďováním obyvatel – opět křesťanských – po tisících, únosy atd.

357 obětí jednoho z mnoha nájezdů Boko Haram na křesťanská města a vesnice

Kaddáfího bohatý zbrojní arzenál byl rozkraden a vyzbrojil teroristické organizace. Od roku 2012 je například nezvěstných 15 tisíc protiletadlových raket, řada zbraní byla zjištěna v Alžírsku, Egyptě, dokonce i v pásmu Gazy. Pořídit původně libyjské zbraně lze dnes například i na černém trhu v Somálsku. Vyzbrojeni jimi jsou i vrazi keňských studentů.

Důsledkem zásahu NATO v Libyi byla také dramatická eskalace konfliktu v Sýrii a jeho přerod v občanskou válku. A právě díky této válce zesílilo hnutí Islámský stát natolik, že mohlo ovládnout rozsáhlé území, terorizovat místní obyvatele a hrozit Evropě krvavou lázní. V březnu 2011 byly  protesty syrské opozice ještě z větší části nenásilné. Rebelové přiznali, že teprve po vylhané „hrozbě Benghází“ se počali snažit o vyhrocení konfliktu s předpokladem zásahu NATO a vytouženým vyhlášením bezletových zón. Ve stejné době vzrostl denní počet obětí v Sýrii patnáctinásobně a dnes již hovoříme o více než 200.000 mrtvých, 3 miliónech uprchlíků a 6,5 miliónu vnitřně vysídlených (nejhůře jsou na tom opět křesťané). NATO při své libyjské agresi navíc překročilo meze vytyčené Radou Bezpečnosti OSN, což dále přispělo k růstu současného napětí mezi Západem a Ruskem.

V čí prospěch?

Přestože Kaddáfí před několika desítkami let prokazatelně podpořil několik zločinných aktů (Lockerbie, 1988), v poslední době se z něho naopak stal vedle obchodního partnera především cenný spojenec v boji proti světovému terorismu – a to ještě před 11. zářím. Jeho šéf bezpečnosti Moussa Koussa spolupracoval na této problematice s CIA, Libye zprostředkovávala cenné informace o aktivitách radikálů v Afghánistánu a Pákistánu. Americký generál William Ward označil ještě v roce 2009 Libyi za jednoho z nejcennějších partnerů Západu v boji proti terorismu. V roce 2003 se Kaddáfí dobrovolně vzdal svého jaderného programu a chemických zbraní. V letech 2009 a 2010 byli propuštěni téměř všichni zbývající političtí vězni. Počalo odškodňování rodin obětí vězeňského masakru z roku 1996. Došlo k liberalizaci médií.

Současně však Kaddáfí začal uvažovat (a mluvit) o tom, že svou ropu přestane prodávat za americké dolary, ale obrátí se k jiným měnám. V tu chvíli si pravděpodobně podepsal rozsudek smrti.

Obamova „humanitární“ operace prostřednictvím NATO byla pro naši civilizaci dalším mílovým krokem k okraji propasti. Namísto toho, aby „světový četník“ zasáhl například ve Rwandě, kde mohl v roce 1994 dle odhadů zachránit přes 100 tisíc lidí, zničil našeho dalšího reálného spojence v boji proti hrozbě radikálního islámu.

Jak je to tedy s těmi humanitárními pohnutkami držitele Nobelovy ceny míru a hlavního velitele NATO? Ptáme-li se, komu zničení kvetoucí (nedemokratické) Libye především prospělo, odpověď je nasnadě: Radikálním islamistům, o nichž je dnes slyšet především v souvislosti s Islámským státem, a dalším teroristickým organizacím, které již stojí před branami Říma a celé Evropy? Jen částečně a nepřímo. Vítězstvím je na prvním místě pro ty, kdož usilují o globální konflikt mezi Ruskem a Západem. Přesněji řečeno pro ty, kteří stojí v pozadí a mají z toho všeho vraždění a běsnění finanční a mocenský prospěch. Především jejich obětí je dnes i unesený český občan s příznačným jménem Pavel Hrůza.

Převzato z Protiproud.cz