Mnozí tvrdí, že jím byl Alexander VI., papež nadmíru kritizovaný, ale podle sv. Roberta Bellarmina jím byl Jan XII. (937-964), kterého označuje jako »omnium pontificum ferre deterrimus«, »takřka nejhoršího ze všech papežů« (De Romano Pontifice, l. II, cap. XIX, in De controversiis christianae fidei, Apud Societatem Minimam, Venetii 1599, p. 689).

Alberico II., jeden z tuskulských hrabat, vladař Říma (932 – 954) jednoho dne před smrtí se dal zanést k Svatému Petru k apoštolovu hrobu a v přítomnosti papeže Agapita přiměl všechny vznešené Římany složit přísahu, že po smrti papeže zvolí na papežský jeho syna, kterému dal jméno Oktavián. Když papež v prosinci 955 zemřel, Oktavián byl zvolen a přijal jméno Jan XII., i když neměl ještě kanonický věk, aby se papežem stal, bylo mu teprve 18. Podle shodných líčení různých pramenů mladík byl zhýralec a pokračoval ve svém životě nezřízených vášní, kterým se oddával až do svého zvolení papežem.

Na podzim 960 se dostal do konfliktu s markýzem Berengariem z Ivreji, který se prohlásil za italského krále, a s jeho synem Adalbertem povolal nový papež na pomoc krále Otu I. z Německa. Ota vtrhl do Itálie v čele svého vojska, porazil Berengaria a jeho syna Adalberta a postoupil až do Říma, kde 2. února, v den Candelory ho papež slavnostně korunoval na císaře. Tato korunovace byla aktem založení tzv. svaté Římské říše německého národa. Týden nato následovalo vyhlášení Priviegium Ottonis, jehož kopie se dosud přechovává ve vatikánských archivech. Dokument, který na jedné straně potvrzuje postoupení území, která učinil Svatému Stolci Pipin Krátký, a Karel Veliký k nim připojil další teritoria a vytvořil tak Církevní stát; na druhé straně Privilegium ukládalo Svatému Stolci předložit papežskou volbu předem ke schválení císaři a jeho nástupcům. Ota se stáhl do Pavie, ale Jan zradil přísahu věrnosti složenou Otovi a uzavřel naopak spojenectví s jeho dávným nepřítelem Adalbertem.

Ve slavném textu nedávno reprodukovaném v pečlivé filologické verzi Liutrando, biskup z Kremony líčí konflikt mezi papežem a panovníkem v letech 960-964 (De Iohanne papa et Ottone imperatore, a cura di Paolo Chiesa, Edizioni del Galluzzo, Firenze 2018).

Správce svazku připojil jako přílohu i další dokumenty o věcech, které přispěly k vytvoření úplného obrazu oněch událostí počínaje stránkami věnovanými Janu XII. z Liber pontificalis (str. 97-100 přílohy). Když se císař Oto dověděl, že papež uzavřel spojenectví s Adalbertem, svolal do chrámu Svatého Petra synodu, které se účastnili biskupové a arcibiskupové z jeho družiny, kuriální Římané a městská honorace a představitelé lidu. Jan XII. se proto z Věčného Města vzdálil. Když se císař ptal na důvody jeho nepřítomnosti, Římané odpověděli, že tyto důvody je třeba hledat v papežově nemravnosti, kterou představovala dlouhá listina zločinů: simonie, svatokrádeže, rouhání, smilstvo, incest, zdrženlivost od svátostí, divné praktiky se zbraněmi a styk s ďáblem.

Všichni klerici i laici prohlašovali, že »zřídilve svatém paláci autentický bordel«, »oslepil Benedikta, svého duchovního otce, který krátce nato zemřel; zabil Jana, kardinála a podjáhna, a amputoval mu genitálie, vyvolával požáry, bral si šavli a helmu a brnění: k tomu všemu podávali svědectví, že si připíjel na zdraví s ďáblem, to provolávali všichni, klérus i laici; řekli, že při hře v kostky volal o pomoc Joviše, Venuši a jiné démony; že nevykonával matutinum a kanonické hodinky a nedělal znamení kříže« (str. 15). Když všichni žalobci potvrdili své žaloby slavnostní přísahou, Ota jménem synody poslal Janovi list a žádal ho, aby se osobně dostavil a ospravedlnil: »Vězte tedy, z čeho jste obviněn -nikoliv od několika, ale ode všech, laiků i kleriků: z vraždy, křivé přísahy, krádeže posvátných předmětů, z incestu s vlastními rodiči a dvěma sestrami. Vznášejí proti vám i jiná strašná obvinění, která je hrůza již uslyšet: že jste si připíjel na zdraví s ďáblem, že jste při hře v kostky vzýval o pomoc Joviše, Venuši a další démony. Prosíme vás naléhavě, otče, neodmítejte přijít do Říma a hájit se proti všem těmto obviněním« (str. 19).

Jan však odmítl předstoupit před toto shromáždění. Římané tedy žádali císaře, aby ho sesadil a nahradil novým papežem s vysokou morální pověstí. »Neslýchanou ránu je třeba vytrhnout s neslýchanou důsledností. Kdyby jeho zkažené mravy byly škodou pouze pro něho a nikoliv pro všechny, bylo by možné to nějakým způsobem snést. Ale kolik bylo těch, kteří by byli nevinní, kdyby nebyli zkaženi tužbou napodobit ho. Kolik počestných bylo zkaženo příkladem, který dával. Žádáme proto váš císařský majestát, aby tento netvor, kterého žádná ctnost z jeho neřestí nemůže napravit, byl vyhnán ze svaté římské církve (str. 23). 4. prosince 963 byl Jan odsouzen a Ota požádal synodu, aby zvolila jeho nástupce. Klérus a lid zvolili laika, který přijal jméno Lev VIII., byl to vedoucí lateránské kanceláře, který byl ihned vysvěcen na jáhna, kněze a biskupa a se souhlasem Oty byl nastolen jako papež u Sv. Petra.

Když Ota odtáhl, Jan se vrátil do Říma a přinutil Lva VIII. k útěku. Jan XII. pak svolal nový koncil, který Lva exkomunikoval, a počal se mstít na těch, kteří ho opustili: jednomu z nich (Azzon) dal useknout pravou ruku, jinému (Jan) nos, jazyk a dva prsty. Zatímco císař se chystal k návratu do Říma, 7. května 964 byl Jan XII. raněn od ďábla mrtvicí při páchání sexuálního hříchu a brzy nato 14. května 964 zemřel bez svátostí a bez smíření s Bohem. Měl 27 let a byl pohřben u sv. Jana v Lateráně. Liber pontificalis jej označuje jako infelicissimus (nejnešťastnějšího), protože celý svůj život prožil ve smilstvu a frivolnostech (str. 99).

Kdo se domnívá, že Duch Svatý volí a neomylně vede každého papeže, je usvědčen z omylu a riskuje, že poskytuje církvi tu nejhorší službu. Duch Svatý nikdy neopouští svou církev, ale jeho vlivu odpovídali větší zbožností laici než papežové. Bez ohledu na protesty Jana XII. proti legitimitě svého sesazení církev ve své oficiální chronologii obnoví legitimitu jeho nástupce Lva VIII. Aureola svatosti obklopí císařský trůn Oty I., kterého sv. Robert Bellarmin označuje za „pius imperator.“ Jeho manželkou byla sv. Adelaida, jeho matkou sv. Matylda, která se pak jako vdova odebrala do opatství v Quidlimbergu, které sama založila; sv. Bruno, kolínský arcibiskup, byl její bratr. Vnuk Oty I. a jeho třetí nástupce jako císař, sv. Jindřich, měl za manželku sv. Kunegondu. Jindřichova sestra sv. Gisela byla manželkou sv. Štěpána I., maďarského krále a matkou sv. Emericha. Tato rodina světců dala původ středověké křesťanské Evropě, zatímco papežství prochází periodou velkého úpadku.

Pak v následujícím století vzejde z Cluny velké hnutí církevní reformy, spolu s pontifikátem Řehoře VII. v epoše křížových výprav zahájené za blahoslaveného Urbana II. Církev jako vždy i v bouři jde vítězně vpřed.

Roberto de Mattei, Corrisponedenza Romana