Právě však skončil kongres  jedné partaje, která  figuruje někde uprostřed potenciálně volitelných  domácích politických stran  se svými 10-13% volitelnosti  (dle aktuálních  výzkumů veřejného mínění) a netají se svými ambicemi v blízké budoucnosti. ODS  přestala být pro mnohé z nás zajímavá už  ale dříve. Ještě za svého prvního předsedy.  Vzpomeňme na Sarajevo a náznaky  extrémní korupce, které se tehdy dostaly na povrch. Vedly k odlivu řady  osob z jejího čela, které byly  pak  nahrazeny  novými, moravskými podivnými  figurami z její severní i jižní části.  Důvodů k takovým personálním i programovým změnám bylo více.

Od té doby se jejich počet nijak nezmenšil. Spíše naopak.  Pro mnohé z nás, Čechy i Moraváky je to strana sdružující lidi, kteří by se rádi dostali  - stejně jako v minulosti – k moci. V jejich pojetí  to ovšem neznamená nic jiného než mít dobré prebendy a privilegia. Je to tak trochu strana  osamělých lidí s funkcionáři a jinými prominenty, kteří jsou tak trochu nekompatibilní s jinými hnutími a stranami. Může vymýšlet různá hesla a její lídři pronášet  na veřejnosti i mimo ní  - třeba někde v hustopečských vinných sklepích  -  své projevy, ale nějak se jí nevěří. Není se tomu ale co divit.  Jejich aspirace jsou tak velké, že jim nedovolí, aby se proklamovali jako moravisté a tím omezili své volební možnosti. Nemohou se ani přiznat ke svému rigidnímu katolictví, protože v Čechách by s touto orientací také narazili. Už vůbec pak ne ke svým otcům zakladatelům. Jsou tedy  radši jaksi nijací.

I proto její sešlost v libeňské aréně  nikoho moc z těch, kteří se k nim nehlásí, nezajímala. Byla tam – aspoň pro někoho z nás -ale jedna zajímavá událost. Když po nezvolení ženy, která má jedno těžko zapamatovatelné cizí příjmení  (Udženija) na funkci 1. místopředsedkyně  byl  nominován  na její pozici – a  rovněž nezvolen – dnešní řeporyjský starosta  P. N. , který se proslavil svými výroky o vlasovcích nejen zde, ale i v širé Rusi.  

Lze předpokládat, že to mnohé lídry této strany trochu zaskočilo.  Mnozí  z nás  jej nemusí, stejně jako nemuseli jeho otce, když ještě pravidelně konferoval na Nově. Nelze mu ovšem upřít  schopnost na sebe upoutat pozornost. Tentokrát to ovšem zasáhlo i domácí politickou scénu, která  jinak  je k této  straně spojené se jmény  řady bývalých, nechvalně známých  premiérů, silně skeptická. Díky tomu ovšem ODS zůstává  bez zajímavých  osobností. Ani Fiala, ani Stanjura, ještě méně pak NĚKDEJŠÍ Havlův miláček Vondra, tím méně ti další funkcionáři, nedovedou prostě vyvolat trochu větší pozornost. Neměli žádné charisma ani před kongresem a nebudou jej mít ani v budoucnu. Jsou a budou jaksi mimo mísu. Předvídatelní a nepřijatelní. Kdyby se ovšem Novotnému do této skupiny podařilo dostat, byl by to gól. Určitě má potenciál na to, aby je rozhýbal.

Tomuto trochu moc hektickému, byť možná  z jiného úhlu pohledu relativně úspěšnému starostovi toho   ovšem chybí dost, aby z něho byl úspěšný politik celostátního formátu. Nejde ani tak o vzhled  či to, že nezapře své původní povolání bulvárního novináře a působí jako nařvaný křikloun. Odésákům by asi nemuseli vadit jeho napjaté vztahy k některými ruskými patrioty, kterými se zviditelňuje. V Rusku jeho některé postoje vyvolávají nepochopení a tedy i odpor. Ano, Vlasovci byli a jsou stále pro mnohé ruské občany synonymem zrádců. Způsobili svým krajanům jisté, nemalé problémy v době bojů na východní frontě. Zvláště pak na sklonku války. Nejen při likvidaci varšavského povstání, nebo při vyčerpávajících bojích ve  Wroclavi trvajících dokonce ještě řadu dní po pádu Berlína. Není se co divit, že je ti, kteří s nimi bojovali (ostatně i Američané během  vyloďování v Normandii) , nenáviděli a že šli po nich tzv. jako slepice po flusu.

Zvláště Velkorusové, si tuto Novotného aktivitu vysvětlují jako úchylku.  Jako něco, co je proti nim namířeno. Rusko totiž ještě  není – a  nejspíše dlouho nebude – v situaci, že by přiznalo  těm, kteří byli po zajetí na frontě, (často v situaci, kdy zde utrpěli zranění) prohlášeni za velezrádce a předem zbaveni veškerých práv na spravedlivé  posouzení jejich chování v zajetí. Přitom mnozí z nich se dostali navíc do zajetí jen proto, že bolševický stalinský režim se k nim choval jako k bezprávným osobám i v době, která jejich zajetí předcházela. Za jejich velitele byli vybíráni – zvláště v prvním roce války - často zcela neschopní, byť politicky uvědomělí lidé,   kteří je  nechali umírat či padnout do zajetí jen proto, že se obávali samostatně se rozhodovat, nebo dokonce se vzepřít rozkazům těch ještě neschopnějších, jim nadřízených velitelů. Tito lidé byli zbaveni základních práv na ochranu své cti  i svých životů. Dokonce i tehdy, když se z obklíčení dostali ke svým. Pokud je nezastřelili, přeřadili je často k trestním oddílům, kde jejich délka života už byla minimální.   

To, že se sovětským, resp.  ruským odborníkům na studium  dějin vlastenecké války nepodařilo uvést tyto  reálie ve všeobecnou známost,  mělo významný vliv  nejen na to, jak bylo s vlasovci na konci války   zacházeno, ale i jak se k nim  i  dnešní Rusové vztahují (jako k nejhorším zrádcům – s výjimkou lidí jako byl Solženicyn). Pro Čechy, a nejen pro ty, kteří zažili vlasovce jako bojovníky proti Němcům v pražských ulicích,  jde ovšem  ve vztahu k vlasovcům ještě o mnohem složitější  problém.