Jako kluk jsem měl rád tajemné obrazce, které vystupovaly ze změti teček otištěných v Ohníčku či Mateřídoušce. Pokud jsem v chaosu teček dodržel postup spojování daný čísly, vylupovalo se před mýma očima dříve netušené a o náhodu rozhodně nešlo. S děním v lidské společnosti je to v mnohém podobné. V jejím řízení se jen zřídka dějí věci náhodou a někteří analytici dokonce zarytě tvrdí, že náhody v ní neexistují. Zkusme tedy propojit pár teček s dětskou nadějí, že se ten obrázek zase objeví.

Pár notoricky známých faktů úvodem.

1968 – vojska Varšavské smlouvy obsazují ČSSR
1984 – umírá Jurij Vladimirovič Andropov (1914-1984) a nastává období chvilkového zmatku.
1984 – založen Prognostický ústav ČSAV
1985 – po období, – je do čela SSSR zvolen Michail Sergejevič Gorbačov (*1931, nyní Texas, USA).
1986 – na XXVII. sjezdu KSSS vyhlašuje Gorbačov glasnosť(„otevřenost“), perestrojka („přestavba“), a uskorenije („zrychlení“ ekonomického vývoje).
1986 – jednání Gorbačov – Reagan v islandském Reykjaviku (symbolicky 11.11.)
1990 – Pobaltské republiky vyhlašují samostatnost
1991 – zánik SSSR a nastupuje Boris Nikolajevič Jelcin (1931-2007)
1991 – podpis zániku Varšavské smlouvy (1.7.1991 v Praze, v Černínském paláci)
1991 – zánik RVHP
2000 – funkce se ujímá Vladimir Vladimirovič Putin (*1952)
2007 – Putinův Mnichovský projev
2014 – projev na Klubu Valdaj¨
2015 – vstup Ruského vojska do Sýrie
2020 – V.V.Putin vrací Rusku svrchovanost

Ale nyní zpět k mým tečkám napříč bažinami.
Rok 1968 přinesl Pražské Jaro. Do čela KSČ byl nakonec zvolen člověk, jehož základní předností byl fakt, že nikomu moc nevadil. Alexandr Dubček byl v Čechách ne příliš známým slovenským politikem, který měl zklidnit dvě křídla ve straně. Prosazení prozápadní orientace osmašedesátníků – halasně volajících po demokracii, o níž si mysleli, že vědí, co to je – nakonec vedlo k okupaci ČSSR armádami Varšavské smlouvy. Není divu. V době, kdy válka byla ještě založena na tancích a nohách pěšáků (už s částečnou raketovou podporou), byla kolektivní obrana založena především na obranném předpolí, jež tvořily právě státy Východního bloku (ono to vlastně platí dodnes – před cca třemi roky pronesl gen. L.Ivašov, že Rusko už nikdy nedovolí válčit na svém území!). Pokud má pravdu V.V.Pjakin, že na našich hranicích bylo tehdy v Bavorsku připraveno několik amerických divizí podpořit Pražské jaro, pak byl vstup nevyhnutelný – i když pro nás nikdy nepřestal být okupací. Ve skutečnosti právě nevstoupením Američané vyhráli bonus. Okupace přesvědčila národ, že je třeba se od SSSR odpoutat a z hlav lidí ji nedostali ani Jakešovým Poučením z krizového vývoje. Že se tím vzdálíme slovanskému světu, který byl vytyčen Jaltskou konferencí na původně slovanských územích, tím si nikdo hlavu nelámal. Lidé, ke své škodě, i nyní málo čtou autory, jako je např. Mgr.Jan Kozák, Dr.Viktor Timura, Antonín Horák, Ivo Viesner … etc. Jejich promotion z oficiálních míst čekat nemůžeme.

Když r.1984 umírá po dvou letech ve funkci generálního tajemníka KSSS Andropov, nastává období chaosu, v němž v ÚV KSSS zahajovali jednání slovy: „Kdo můžete, povstaňte. Přinášejí předsednictvo.“

Kdo ale byl doopravdy J.V.Andropov? Byl především (všeho)schopným generálem KGB, kterou dlouhá léta vedl. Připisována je mu (konspirativně?) tzv. „Akce GOLGOTA“ (bystří si vygooglí). Oč v ní šlo (resp. mělo jít)? Základní myšlenkou bylo zhruba toto: Národ, který nepracuje, nevyvíjí se a utápí se v alkoholu, je třeba probrat z letargie. Má-li přijít konečné vítězství myšlenky kolektivizace, musí ji přijmout především lidé, a to i ti, kteří dnes závistivě pokukují po blyštivém Západu. Toho se dá dosáhnout jedině tak, že jim k tomu Západu necháme zblízka přičichnout. Na jednu generaci přijmeme západní pravidla se vším všudy a lidé ať poté sami rozhodnou. Konspirace? No vidíte – zdá se, že se podle ní, možná, i jede. V tomtéž roce byl v ČSSR založen prognostický ústav ČSAV, který vedl ing. Waltr Komárek. Po Červoněnkovi, který býval i diplomatem SSSR v ČSSR je do čela SSSR zvolen Michail Sergejevič Gorbačov (*1931, nyní Texas, USA). Je bývalým spolužákem našeho osmašedesátníka Zdeňka Mlynáře (vlastním jménem Müller, *1930 Vysoké Mýto – 1997 Vídeň), který v období 1950–1955 také absolvoval moskevskou Právnickou fakultu Lomonosovovy univerzity a který podepsal jak Moskevské protokoly v r. 1968, tak i Chartu 77. Jak je ten svět malý. Na jednání s R.Reaganem v islandském Reykjaviku projednal Gorbačov omezení počtu jaderných raket středního doletu v Evropě, které vyústilo v podepsání Smlouvy o likvidaci raket kratšího a středního doletu (INF) roku 1987. Že spolu (velmi pravděpodobně) projednali i přesun východoevropských satelitů pod západní jurisdikci, nám dějiny zatím úzkostlivě tají. Stejný „Gorby“, o němž „železná Meggy“ Thatcherová prohlásila, že jej má docela ráda.

Na dva roky nadchází čas pro CH77, která má společnost psychologicky připravit na novou éru. Ve společnosti ještě žila skupina potomků občanů z někdejších „hoch“rodin, které tzv. „Vítězný únor“ připravil o možnost patřit, jaksi automaticky, mezi smetánku společnosti a mohli tak vytvořit jádro tohoto „klubu kdysi vyvolených“. Některým z nich ve skutečnosti nesebrala majetek ani válečná arizace (třeba Barandovské studio). Už v létě 1989 prý J. Chirac navštěvuje ve vězení V.Havla, aby mu oznámil, že byl vybrán za budoucího prezidenta. Pak už zbýval jen pád Berlínské zdi, opatrný výprask na Národní pod dohledem STB, volba prezidenta a přijetí pro nás speciálně napsané ústavy, rozebrání republiky … a zavřela se voda. Dosud trvá.

V Rusku měli tou dobou úplně jiné problémy. S nástupem Jelcina do funkce prezidenta přichází tvrdá privatizace typu: „Zhasnem a co si kdo ukradne, to bude jeho“. I střelba na parlament tam byla. Jelcin doráží Sovětský svaz a přijímá úplný diktát Západu na 1.- 5. prioritě. Z původní velmoci zbývá jen torzo – samostatná zahraniční politika a obrana. Roku 1990 vyhlašují (možná pod vlivem vzpomínek na Polsko-Litevskou „Rzeczpospolitu“, či příslibu „nové HANZY“) samostatnost Pobaltské republiky a roku 1991 je SSSR konečně doražen a rozpadá se. Nikdo se snad ani nediví, že Jelcina střízlivého nikdo nikde neviděl. Ne každý má sílu unést vlastní karmu. Téhož roku dochází k podpisu zániku Varšavské smlouvy (1.7.1991 v Praze, v Černínském paláci) a zaniká rovněž RVHP (poslední zasedání RVHP se konalo v červnu 1991 v Budapešti a vedlo k dohodě rozpustit RVHP do 90 dnů), na čemž měl nehynoucí zásluhu tandem Klaus a Dlouhý. V roce 1999 představuje Jelcin, jako svého nástupce v úřadě, malého městského úředníčka (a též plukovníka KGB) Vladimíra V. Putina. Po svém zvolení (r.2000) začal, prakticky bez trumfu v listu, po krůčcích znovu obnovovat někdejší sílu Ruska. Co měl k dispozici? Armádu a diplomacii. Nic jiného. Postupně obnovil diplomatické vztahy natolik, že s ním západní státy přestali zacházet jako se šafářem na vlastním dvoře. Jak? Jestliže ještě v r. 2001 na jednání nabízí v EP spolupráci a je vysmíván, na Mnichovském fóru v r. 2007 už vystupuje z pozice „rovný s rovným“ a říká otevřeně: „Existuje jen spolupráce nebo konfrontace a je na vás, abyste dobře volili. My se nebojíme a na případnou konfrontaci jsme připraveni. Nabízí rovněž tézi o svobodně obchodujícím kontinentu od Lisabonu po Vladivostok. Tím diametrálně mění své postavení na světové šachovnici. Brzezinského formulace, že „…definitivní konec Ruska se musí odehrát na jeho troskách a na jeho účet!“, jako by přestávala platit. Jak je to možné?

Co se to vlastně stalo s Ruskem? Co s ním ten Putin provedl? Jen po celých prvních sedm let moudře pracoval s tím, co měl k dispozici, a udělal kus práce. Dokázal finančně a drilem zkonsolidovat armádu natolik, že stojí neochvějně za ním. Neustálými cvičeními ji předváděl protivníkovi a netajil před ním nejnovější výzbroj. Navíc to dokázal provést za zlomek ceny, kterou za modernizaci armády platil západ. Odpovědí je mu pokus o rozválčení Gruzie (Abcházie a Sev.Osetie), kde poprvé VVP nekompromisně ukazuje ruskou sílu. Když v roce 2014 vystupuje na Valdajském klubu s přelomovým projevem, v němž doslova říká, že jeho prioritní snahou je „Vrátit Rusku někdejší důstojnost“, jde prudce nahoru i jeho podpora u domácí veřejnosti. Západ opět nevydrží s nervama a vyvolá převrat na Ukrajině ve snaze zatáhnout Rusko do války. Rusko na lep nesedá a kontruje tím, že v březnu vrací Rusku Krymský poloostrov a na UA přestává být o co hrát. O rok později zasmečuje svým vojenským vstupem do Syrského konfliktu. Zde demonstruje Putin sílu Ruska podruhé (včetně bodově přesného odpalu raket na vzdálenost přes tisíc km z Kaspického moře přes tři státy) a ještě stihne, přeletem jediné stíhačky, z jůes válečného křižníku Donald Cook udělat v Černém moři nejdražší vor světa. Rozmístěním s-300 (a 400) v Arménii, Sýrii, Íránu a posléze v Turecku de facto vybodoval tureckou leteckou základnu Incirlik s jadernými hlavicemi. Tentokrát už západ vzkaz pochopí. Jak to vždy VVP říkává? Že odpověď bude asymetrická. Také je!

Starší z nás si možná vzpomenou na půvabné postavičky ďáblíka a Pána Boha od Jeana Effela ve filmu Stvoření světa. Pán Bůh tu tvoří a ďáblík roztomile škodí. Je to pohádka, v životě to škození tak roztomilé nebývá. A nyní, jen dva týdny po začátku roku, si Rusko ústy VVP bere svou suverenitu zpět. Jak to Putin říkal po Mnichovském kongresu? „Když je rvačka nevyhnutelná, musíš udeřit jako první.“ Možná bych ještě připomněl jedno ruské úsloví: „Vlk je slabší tygra, ale v cirku nevystupuje.“ Putin rovněž svolává radu jaderných zemí ve snaze zabránit válce, která by neměla vítězů. Po níž by, možná, živí záviděli mrtvým. Pokud nevypukne velká válka, bude svět neúprosně směřovat k nové Jaltě. Amerika se Rusa bojí, řeknete si v domnění, že válka přijít nemůže. Blbost. Amerika možná, ale bez války přijde nevyhnutelná „smrt“ pro ty, kteří tu Ameriku vlastní. Těm na nějaké Americe nesejde. Odepíšou ji podobně, jako před 30-ti lety Rusko. A že mezi Kanadou a Mexikem vznikne průliv? Jenže – kam půjdou? Rachejtle E.Muska je daleko neodvezou.

Co se nám vlastně spojením těch teček vyjevilo? Že pokud platí (konspirační?) teze o Andropovovi, pak mají logiku i Gorbačov s Jelcinem a nemohou být pouhou náhodou. Ani Putin NE! Jedním z vodítek může být i fakt, že ač na „Gorbyho“ nadává snad úplně každý normální rus, z vysokých pozic tenhle tón téměř neslyšíme. Někdy opatrně Pjakin, což může být i úlitba lidu obecnému, který to chce slyšet od někoho nahlas. V téhle logice pak může být pravda i (konspirace?), že Putin při svém nástupu uzavřel dohodu s pány světa, že jim Rusko na dvacet let přenechá, pokud nerozpoutají válku a nebudou podporovat separatismus. Za dvacet roků klidu na práci. A proč ne, když již od války žijeme ve světě, kde platí pro Německo americký tzv. „kanzler act“, který také nikdo nikdy nepřizná, a přesto se o něm ví.

Pojďme ještě chvíli konspirovat.

Plují internetem různá fota Putina, srovnávají se ušní boltce, rysy tváře … etc. VVP je jen podvod a nastrčili dvojníka, nadávají někteří. Vyvrátit ta tvrzení nedovedu, tak to zkusím otočit a položit jednoduché otázky: Jak to, že mu tedy všechno vychází? Čím to, že jsou mu otevřeny dveře i do nejvyšších světových pater moci? Proč se s ním baví Andělka, se kterou se při svém působení v NDR musel zákonitě potkat a se kterou hovořívá rusky (studovala v Doněcku) i německy? Nebo je to také dvojnice? Opravdu netuším. Poslední dotaz: A byla by to skutečně tak špatná zpráva? Pokud existuje dvojník, kterému všechno vychází, nemůže být jen jakýmsi logem? Z toho by ale implicitně vyplynul fakt, že Rusko nestojí na jednom člověku. Že existuje jakýsi „kolektivní Putin“, coby egregor, jehož je dvojník mluvčím. Těch moudrých má okolo sebe přeci dost (a jistě nejen těch viditelných v médiích).

Nebo – všichni svorně nadáváme na deindustrializaci, marginalizaci a pauperizaci Evropy. A co když je to ještě jinak? Co když, až se prach z Pax americana usadí, budou světu vyjeveny naprosto nové technologie a po těch dnešních se už nikomu nezasteskne … Stýská se dnes někomu po století páry? Nebo třeba po ševcích? Říká se, že nových technologií jsou, údajně, plné trezory.

Uvidíme, ale naděje umírá poslední. Na ten Nový Svět se možná dá i těšit.

Cyril M.