Ano, byl to prominent, ale  zase  nějak významný a velký politik to  rozhodně  nebyl. Nebyl velký  dokonce  ani postavou, spíše naopak.  Rodina se velmi rozumně  rozhodla odmítnout  nabídku  státního pohřbu a  rozloučí se s ním  3. února jen v úzkém kruhu.  Nejspíše  byl dobrým   a  úspěšným  manželem i otcem. Žádné velké tyátry, jako tomu bylo  v uplynulých letech, včetně mší v katedrále, lafet apod.,  když  někdo z trochu  známějších lidí z české společnosti umřel. Rodině to jistě  slouží ke cti. Ušetřili sebe i nás  zbytečných projevů  plných uznání od těch, kteří  si myslí, že něco takového mají tzv. v popisu práce.  Tedy od všech těch polo-profesionálních plaček, kteří by v superlativech  o něm  rádi na pohřbu promluvili. Úplně stačilo už to, co jsme  o zesnulém  vyslechli  v den, kdy jeho smrt byla oznámena.

I Kubera  sám   - nic nesvědčí o tom, že by to byl tak naivní a hloupý člověk, který by se  řečmi pochlebovačů nechal zmást  - by se asi k této variantě  přiklonil. Věděl o zdejších politicích  i o  sobě svoje. Na svém pohřbu by je nepostrádal.   Rychlostí svého odchodu  ze světa  možná někoho překvapil. Nedočkal se ani svých sebraných spisů a projevů, ani nějaké knihy o sobě. Určitě si ale zaslouží malé zamyšlení nad tím, kým  vlastně byl. Těch nemnoho článků a jiných vzpomínek  v médiích se k něčemu takovému ani moc nedají použít. Spíše jen  mlží a zamlčují kdo  a čím  on byl,  než aby vzpomínání na něj daly nějaký smysl a tvar. Aspoň po smrti si  tedy  zaslouží – stejně jako my všichni – říci, co byl i co nebyl.
   

Zemřel  člověk, kterého  navenek  sice znalo dost lidí – pokud  nepatříte ovšem k jeho  teplickým sousedům či kolegům - jen z massmédií. Tam se ovšem jeho jméno   objevovalo zvláště v kontextu s různými  více méně pravidelnými oslavami a reprezentačně-státním děním. Také ale s jeho   zálibou   v kouření cigaret, což je a vždy byla jedna z forem těžké narkomanie, které propadl.  Jinak jej  ale  lidé  moc neznali. Tedy ani to, o co se se v této společnosti zasloužil, ani o jeho zálibách či jiných přednostech  či naopak o jeho nedostatcích.  Také nic o tom, kde a jak vyrůstal,  jak se dostal do Teplic atd. atd. 

Pro většinu občanů je to v zásadě neznámý člověk.  Když  se stal předsedou Senátu,  ukázalo se,  že  patří k těm, co   dokáží promluvit na veřejnosti, aniž by se posluchačstvo   něco nového dovědělo,  ale i  aniž se  přitom  nějak  zvlášť nudilo. To nebyl  až tak špatný výkon. Aspoň ne  od třetího nejvyššího činitele ve státě. Od takového „hlavouna“ bychom ale mohli přece jen očekávat  něco  víc. Nepamatuji se, že se někdy za jeho proslovy  a jinými  veřejnými  vystoupeními  dalo najít něco hodně   státnického a zapamatovatelnějšího.   Něco, co by vešlo do dějin oficiální rétoriky, co by se třeba trochu více  vztahovalo k aktuálnímu či minulému dění v české společnosti. Tím méně pak o tom, k čemu bychom  měli  jako společnost  třeba směřovat.   Jasně, pan Kubera nebyl  v tomto ohledu výjimkou. 

Podobné  deficity lze zjistit  i třeba u  zdejších prezidentů, předsedů parlamentu, premiérů či kdejakého ministra, což nejspíše  svědčí nikoliv jen o absenci  koncepce vládnutí,  ale i jisté nedovzdělanosti  zdejších  mocenských elit. To jsou vlastnosti, které v našich nedávných dějinách už dlouho  marně hledáme u údajných velikánů české politiky. Svědčí však také o tom, že pan Kubera  uměl aspoň   nějakým lidovějším způsobem reagovat na různé šumy ve svém okolí. Možná bylo i pro něj obtížné    se tvářit, že ho všechny ty  změny, které on sám - či jeho předchůdci ve funkci – zažil, že jim rozumí  že jej  nějak hluboce oslovily. To, že nebyl patetický, to mu  sloužilo ke cti. Byl to  spíše takový žoviál. V tom se příliš nepřetvařoval. Ostatně co mu zbývalo?  Člověk, který  dokonce byl na sklonku 60.  let nějakou dobu i členem KSČ a který tedy   fakticky patřil spíše  na onu pověstnou druhou stranu barikády. Jedinec,  který si těžko  mohl   hrát  na intelektuála či  nějakého šíbnutého věrozvěsta buducnosti  mj. i   vzhledem k absenci vyššího vzdělání ve svém kurikulu.  Na něco takového mohl  později, když už kandidoval na předsedu senátu,  pod vlivem jiných (ale jakých?) zkušeností nejspíše chtěl zapomenout. Mohlo  to být  pro něj těžké. Veřejnost o tom však moc nic ani neví, ale dokonce ani netuší.

Jeho skutečný životopis se dá zrekonstruovat z poměrně řídkých  informací dohledatelných na internetu i jinde. Životopisy zdejších politiků (aspoň ty opravdové) ovšem běžně patří z různých příčin k nedostatkovému zboží jejich torza jsou však docela poučná. V případě p. Kubery nejen tím, jak se v průběhu 90. let  stal postupně zasloužilým starostou, pak i primátorem Teplic, senátorem  a  nakonec i předsedou Senátu. Svůj  nezadržitelný  vzestup do nejvyšších pozic v domácí politice dokázal realizovat,  i když  to nemuselo být pro něj vždy jednoduché. Nejen proto, že nebyl schopen   ukončit některou z těch vysokých škol,  na kterých se  pokoušel splnit   tento jinak dost běžný předpoklad k zastávání vyšší funkce. V jistém ohledu to byl tedy pozoruhodný výkon  že se dostal tak vysoko. 

Certifikát o absolvování nějaké  zdejší  vejšky přitom  zdaleka nemusí mít tu hodnotu, kterou ji někteří lidé přikládají. Jeho  předlistopadová kariéra také – zdá se - nebyla nic moc.  Byl něco  jako úředník ve dvou místních, byť větších firmách. Odtud přešel hned na počátku 90. let do komunální politiky. Ale ani  ty   jeho zájmy, které naznačil  ve svých  oficiálních  životopisech, nějak  nepřekvapují. Nicméně  ale ani neusnadňují jejich čtenářům orientovat se  v tom, kdo on vlastně byl. Na nějaký rozbor jeho kariéry, který by dával tušit, jak se z takové osoby stane významný politik,  nenajdete na internetu  žádné zajímavé materiály. Možná – ale to není vůbec jisté – je nenajdete ani jinde. Třeba ve vzpomínkách vrstevníků, jeho přátel apod.  Byl však pan Kubera jen takovým  osamělým poutníkem v české společnosti? Bez  sponzorů, podporovatelů všeho druhu. Mohl být  a nejspíše asi i byl jen jedním z mnoha zdejších nýmandů, kteří se nějakým, třeba i náhodným způsobem dostali nahoru. Nikoliv snad pro své zásluhy, ale možná právě proto, že nepřečnívali, že neměli žádné výjimečné talenty.

To, co  navenek může lidi jako on trochu   více odlišovat od ostatních,  to snad byla jeho  extrémní, na veřejnosti jím osobně a neustále demonstrovaná   záliba v nikotinu. Zjevně  zde šel proti proudu. Nechce se však věřit, že by známá kutnohorská firma zabývající se  velkovýrobou cigaret u nás (poté, co ji vyhnali z USA), představovala v jeho kariéře nějaký výjimečně  důležitý  faktor.   Že by tam po jeho úmrtí  museli měnit  svoji marketingovou strategii, protože  ztratili významného  propagačního agenta svých výrobků. Možná mu tajně přispívali na financování jeho  volebních kampaní, zajišťovali jeho medializaci    a tím i jeho úspěch v politické oblasti. Nezdá se ale, že by to mohl být  hlavní klíč k porozumění toho, jak se člověk jako on mohl stát tím, čím se stal. Tedy  i předsedou ústavně právního výboru  (ačkoliv právní záležitosti  jinak  nebyly jeho koníčkem) či později  svojí mateřskou stranou (ODS) nominovaný (a úspěšný)  kandidát  na předsedu Senátu.  

Faktem ale je, že  to byl člověk, který dostal šanci stát se Někým   viditelný a dobře honorovaným  jedincem, i když na první pohled  nesplňoval pro něco takového základní  kvalifikační předpoklady  Nutí  to  k přemýšlení o tom, jak se v dnešním kvalitní vzdělání, rodinný původ, známosti atd. atd..  Předseda senátu nepatřil ani k lidem, kteří byli stejně jako mnoho ostatních obyvatel ČR nespokojeni s režimem, jenž   se začal chovat v krizích v druhé polovině 80. let jako „třtina ve větru se klátící“.  Uměl se přizpůsobit – třeba jako někteří disidenti -  i změnám, které sovětská perestrojka umožnila i u nás  v té době  a nejspíše by se uměl přizpůsobit i jiným změnám v případě, že by se  normalizační režim  ještě  nějakým  zázrakem  vzpamatoval. Chodil by   třeba do místních  sovětských vojenských posádek slavit se svými patróny  významná výročí jako bylo třeba VŘSR  či narozeniny V. I. Lenina apod.  Takový zázrak se však nekonal.

Lidé jako Kubera si  ale   dokázali najít jiný modus vivendi z  dané situace.  Stali se  z nich  muži Listopadu. Pro řadu z nich  to nebylo  až tak jednoduché, ale nakonec se jimi stali. Jaká byla Kuberova cesta  k tomuto cíli? Toť otázka, která má určitě  nějaké zajímavé vysvětlení.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)