„Hnutí (husitské) má světodějný význam v tom, že přesvědčení svého dovedlo hájit proti všemocné církvi a vojskům cizím ozbrojenou silou národa a že ho uhájilo…“

(historik Josef Pekař: Postavy a problémy českých dějin. Praha 1990, s. 104-105)

„Husitský bojovník boží dobýval vítězství za vítězstvím, ne však pro osvobození a velikost svého národa (jako fašisté, nacisté a militaristé, pozn. red.), ale pro osvobození a probuzení svých nenáviděných nepřátel, především Němců.“

(Josef Pekař /cituje prof. F. Bezolda/: Postavy a problémy českých dějin. Praha 1990, s. 109)

Jak se z bohabojných slušných hochů stanou fanatici první třídy

Dne 30. ledna 1933 se k moci v Německu dostal Adolf Hitler a NSDAP. Hitler se chopil funkce kancléře. Pár let nato nacisté přikročili k masakru civilního obyvatelstva Evropy a k vyhlazování Židů. Svět tomu nečinně přihlížel, někdejší „slušní kluci“ tomu sami napomáhali…

Danému období se později začalo říkat „podivná válka“ (Phoney War). Podivně pasivní byli k Hitlerově konání zejména ty státy, které obětovaly Československo... Je zde důležité nezapomínat, kdo se stali předválečnými spojenci Hitlera (viz Francie, Velká Británie a Itálie – byli jimi od tzv. „paktu čtyř“ /od r. 1933/) a které státy vůbec získaly tu větší tu „menší“ fašistickou aureolu; některé z nich se pak staly přímo zeměmi OSY či přisluhujícími satelity.

Evropa pochybila, když upálila mistra Jana Husa. Jak mohl Mussolini obdivovat jednou Husa, podruhé Hitlera? O nic menším paradoxem ovšem zůstává, že největšími kritiky paktu Ribbentrop-Molotov jsou vlastně bývalí spojenci/satelity OSY. Říkáme tím to, že lidská psyché je zřejmě hlubokou studnou, kterou žádná smolnice pořádně neprosvítí. Vždyť i sám historik Pekař vlastně přiznává, že zápal husitů je nám „vzdálený“, možná proto Češi opustili pohraničí v roce 1938…, chyběl zápal…

Obecně: mezi země, které si zadaly s fašismem/nacismem/militarismem patří subjekty jako Polsko (Józef Beck, polský ministr zahraničních věcí, se netajil obdivem k nacismu), Maďarsko, Itálie, Albánie, Bulharsko, Japonsko, ustašovské Chorvatsko, Slovensko (klerofašistický stát), Estonsko, Lotyšsko, Portugalsko, Španělsko, Rumunsko a některé státy Jižní Ameriky (kam po druhé světové válce utíkali němečtí nacisté). Japonsko bylo mimochodem zemí, které má na svědomí tzv. nankingský masakr, při kterém Japonci již v roce 1937 pozabíjeli na půl milionu Číňanů (jelikož Japonci zničili dokumenty, přesný počet obětí není znám. Podle Mezinárodního vojenského tribunálu pro Dálný východ třeba zahynulo přes 200 tisíc Číňanů, jiné zdroje uvádějí číslo v rozmezí od 40 do 500 tisíc obětí, pozn. red.); do konce druhé světové války mají Japonci na svědomí odhadem 6 milionů Číňanů. Za pozornost stojí, že daný masakr se udál ještě před 1. 9. 1939, kterýmžto dnem měla údajně začít druhá světová válka. Do uzavření paktu o neutočení mezi Německem a SSSR zbýval ještě jeden rok a osm měsíců (tedy 619 dnů) …

Garibaldi i Mussolini obdivovali Jana Husa…

Kazatel a reformátor Jan Hus byl předně člověk zbožný, nic na tom nezmění ani to, že žil na přelomu 14. a 15. století. Hlásal, že církev má být chudá. Dnes by byl jistě osobností, která by nesouhlasila například s církevními restitucemi.

Po smrti vizionáře Husa se rozvinulo tzv. husitské hnutí. Toto hnutí bylo jakousi „vozovou hradbou“ proti formě víry, která byla tradičně Čechům vnucována ze západní Evropy. Horší bylo, že tento západní model vyústil ve své době v odpustky, proti kterým Hus vystoupil. Byl proti tomu, aby se lidé ze svých hříchů mohli formálně vykoupit penězi. Známý český historik Josef Pekař (ač byl skeptický vůči náboženskému zápalu husitů) v knize Postavy a problémy českých dějin nicméně uvádí myšlenku, že díky rozkolu (schismatu) v pontifikátu, potřebovali papežové peníze na vzájemný boj mezi sebou. Tak se nabídlo středověkým lidem, že mají možnost vykoupit své hříchy, za peníze. Pekař cituje Husa: „Není slušné dávat peněz papeži pro vylévání krve křesťanské.“

Všimněme si, jak je tento výklad pravdy Husa dodnes aktuální. Není slušné dávat peníze ani vojenskému bloku, který se neštítí tzv. kolaterálních ztrát a který prolévá krev českých vojáků… Možná proto je Hus po revoluci i s husity jaksi „nepopulární“. Pravda bolela jak v 15. století, tak bolí stejně i v tom našem, jedenadvacátém. Jakmile se stoupne moderním eurokratům na kuří oko, v první fázi uslyšíte, že husité byli ti nesprávní. V druhém sledu jako předposlední varování uslyšíte, že kdo není s námi, je proti nám… Proto Mussolini opustil Husovy myšlenky, které se přestaly slučovat s jeho utopistickou vizí pro „římskou“ Itálii.

„Husitství, to byla doba, jejímž velkým heslem byla pravda!“

(historik Josef Pekař o husitství, Postavy a problémy českých dějin, Praha 1990)

Husitství bylo nejen obranou duchovních, ale i národních hodnot. Je docela zajímavé, že proti husitům byla vyhlášena křížová výprava. Za socialismu byli husité velmi v kursu. Dokonce státní socialistický znak zahrnoval lva vsazeného do husitské pavézy. Po revoluci pak došlo k zajímavému jevu, nejprve se řeklo, že slovanství je přežitek, že přežitkem jsou také nelítostní hrubiáni v podobě husitů. Jak to končí, vidíme. V Evropě lidé ztratili schopnost rozlišovat pohlaví, klasický model rodiny málem nefunguje, církvi se vrací miliardy, husité by měli být pomalu na indexu. Ještě že ten Hus pořád stojí na Staroměstském náměstí, protože se zatím nikdo neodhodlal k revizi Husovy historické role. Abychom věc ilustrovali lépe a bez spekulací, otevřeli jsme sborník Naše umění v odboji (uspořádal Miloslav Novotný; Evropský literární klub, 15.8.1938, Praha) na stránce 54. Je zde báseň Emila Pauera – HUS

Tys národu vždy celé srdce dával, / svou celou lásku, bez snah po odplatě, / Tys vždy byl věren prosté české chatě, / již zapřít, zradit hříchem Tobě bylo. – / (…) // Tys drahou řeč nám toužil zachovati, / jak dal ji lid nám našich hor a luhů, / Tys na čárnou ji povýšit chtěl duhu, / v níž září, planou všechny drahokamy. / (…) Tam (v plamenech) dokonala mysl Tvoje čistá, / jež snahou, činem ctila vždy jen Krista, / jež výše božství, Jeho krásy dbalá, / blud, neřest, hříchy, nízkost potírala…

Sborník obsahuje ještě básně jako „Husité na Tatrách“ od Karla Kálala, či Chorál, báseň z tvorby Růženy Jesenské.

Závěrem: Dnes si připomínáme, že před 87 lety přišli v Německu k moci nacisté. Známe i důsledky pro tehdejší Československo. Je smutné, že jeden z mála okamžiků našich dějin, který svého času obdivoval i italský vůdce Mussolini (než se mu zdeformoval cit pro pravdu), je dnes vytěsněn někam na okraj. Jako by se neslušelo říkat, že jsme Češi. Asi se máme naučit hovořit o sobě výsostně jako o Evropanech. Je to dost zvláštní, protože Češi byli Evropani odjakživa. Byli jimi i před rokem 2004, před vstupem do EU. Jak dopadl Mussolini, poté, co se odvrátil od pravdy, netřeba připomínat. Po něm a jeho milence zbyl automobil, který se před časem stal předmětem dražby. Jak jinak – za peníze…

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.