Mnozí pozorovatelé a komentátoři (zvláště zahraniční) dospěli nepřímo k závěru, že když prezident Zeman odvolal (účast na vojenské přehlídce v Moskvě), vzal si tak vlastně příklad z Galilea Galileiho. Poté, co mu (podobně jako italskému vynálezci) ukázala inkvizice mučící nástroje, které vůči němu budou použity, pokud setrvá na svém, sklapl podpatky a poníženě poprosil za odpuštění. Nyní zase prezidentovi příznivci, kteří jej v jeho mužném (a státnickém) postoji k nezpochybnitelné historické pravdě podporovali, naopak doufají, že se dočkají jeho „A přece se točí!“, které prý demonstruje buď přímo v Moskvě, nebo po návratu domů.

Petr Hájek

To je však mylná interpretace prezidentovy kapitulace a marná víra. Proč? Pokud chceme doopravdy porozumět tomu, čím nás krmila hlavní média a co je skutečnou podstatou sporu i jeho – prozatímního – výsledku, musíme na chvíli opustit převažující vnímání této politické bitky. Nejde o fandovství. Není to fotbalový zápas Sparta – Slavia, v nějž se u nás tradičně (zvláště v posledním čtvrtstoletí) prožívání politických zápasů mění – k velké radosti manipulátorů všeho druhu. Věc je mnohem vážnější a zcela principiální.

Není míru pod olivami

Po několika letech jsme si totiž zopakovali situaci, která se v naší zemi v různě dlouhých periodách opakuje. Vzpomeňme třeba na souboj o podpis takzvané Lisabonské smlouvy, kterou Česká republika i formálně rezignovala na sen o obnovené suverenitě z prvního desetiletí po státním převratu 1989. Prezident Klaus tehdy dlouho vzdoroval obrovskému tlaku zdejší bruselské Páté kolony ve vládě i v parlamentu. Nakonec se obrátil až na Ústavní soud – a teprve po jeho (lhostejno že protiústavním a kolaborantském) verdiktu kapituloval, a Lisabon podepsal.

První (poválečná) prezidentská zkušenost s podobným dilematem patřila Edwardu Benešovi v roce 1948. Také on kapituloval (před Gottwaldem), v domnění, že tím zabránil definitivnímu rozpolcení veřejnosti, dokonce snad občanské válce. Nechme nyní stranou, že se pravděpodobně mýlil, neboť otázka stála jinak. Podle řady u nás dosud prakticky neznámých (a stále tajených) dokumentů, kterým se budeme v Protiproudu brzy věnovat, Stalin netrval na připojení Československa do rodiny sovětských satelitů. Ve skutečnosti připouštěl, že se staneme neutrální zemí – podobně jako Rakousko – a vytvoří se tak nárazníková zóna Západ – Východ.

Lze srovnávat Zemanovu taškařici o účast či neúčast na moskevských oslavách 70. let od porážky Hitlerova Německa s těmito dějinotvornými okamžiky? Na první pohled je to nesmysl. Jeho prohraný souboj se současnými českými (proamerickými) bolševiky k nastolení další diktatury přece bezprostředně nevedl. To je však velmi povrchní dojem. Ve skutečnosti nešlo o nic menšího. Dokonce možná byl Zemanův „spor o Moskvu“ blíže dilematu Benešovu než Klausovu. Na konci čtyřicátých let minulého století, jen pár roků po skončení 2. světové války, se rýsovala na obzoru válka další – tentokrát již jaderná – mezi Západem a Východem. Dnes k ní opět není daleko. A právě tento aspekt je klíčový k porozumění podstaty prezidentovy kapitulace.

Královský gambit, nebo jen chaos?

Rozhodnutím jet do Moskvy na oslavy 70. výročí porážky Německa (a osvobození Československa převážně Rudou armádou, která na našem území zanechala na sto čtyřicet tisíc hrobů sovětských vojáků), prezident Zeman odvážně rozehrál principiální partii. Příznačně nikoli s lídry zemí Evropské unie, kteří na přání Washingtonu poslušně shrbili hřbety, ale právě či především s Amerikou. Ta odpověděla protitahem patřičně výsměšným a ponižujícím: Velvyslanec Schapiro českému prezidentovi veřejně vzkázal, že mu samozřejmě nechce nijak radit, ale je-li mu (politický) život milý, nikam jezdit nemá. Zeman reagoval královským gambitem.

Pro ty, kdo neznají šachy, připomeňme: Gambit je riskantní způsob otevření partie, při němž hráč nabídne hned na začátku soupeři oběť své figury za poziční výhodu. Ten ji buď přijme a bez náhrady tak získá „materiální“ převahu, kterou může později uplatnit a využít – nebo odmítne. To tehdy, má-li respekt z kombinačních schopností gambitujícího, a nechce mu umožnit získat iniciativu. Ve významu přeneseném do politiky znamená gambit situaci, v níž jeden z „hráčů“ nevynuceně, jen ze svého vlastního rozhodnutí, vsadí všechno na jednu kartu a zahájí konfrontaci, jejíž výsledek je nejasný. Ale musí počítat s tím, že jeho nečekaný riskantní tah nemusí vést jen k velkému vítězství, ale také ke katastrofální prohře.

V našem případě Američané na gambit přistoupili a nabídnutou figuru vzali – velvyslancovu drzost podpořili. Schapirova výhrůžka byla oficiálním postojem Spojených států, řekli fakticky. Dali tak najevo, co si o schopnostech (a možnostech) českého prezidenta myslí. Podpořila je v tom svým zběsilým (mediálním) řevem „pražská lumpenkavárna“ a další bojová uskupení zdejší washingtonské Páté kolony – včetně části vlády. Nejhlasitější byli lidovci, jejichž předseda Bělobrádek tak dal jen opět najevo, že několika týdenní masáž, kterou absolvoval těsně před svým nástupem do vlády, si vzal k srdci.

Zeman kapituloval a prohlásil, že do Moskvy sice pojede, ale vojenské přehlídky se nezúčastní. Není jasné, co tam tedy bude dělat. Oznámené setkání se slovenským premiérem Ficem je spíše než aktivním rozvíjením gambitu bezradným tahem začátečníka, průhlednou snahou zakrýt ponížení a zmatek. Autor těchto řádek byl součástí doprovodu prezidenta Klause na minulé „velké“ oslavě vítězství v Moskvě. Může tedy odpovědně prohlásit, že přehlídka je samozřejmě to jediné, oč tam jde. Logicky. Armády vítězných zemí protihitlerovské koalice (tehdy včetně české či americké) tím jasně připomínají, že na nacistickou lekci nezapomínají. Stejně jako na všechny, kteří naší současnosti obětovali své životy. Odejet na přehlídku – ale nezúčastnit se jí – může být z pohledu ruské strany tedy vlastně ještě horší, než kdyby zůstal doma, či se zachoval jako představitelka poraženého Německa. Ale je pravděpodobné, že Rusové problém, do něhož se český prezident dostal, pochopí.

Znamená to tedy, že nešlo o „gambit“, ale průhlednou chybu, kterou soupeř správně odhalil – a v budoucnu nepochybně potrestá (nebo se o to alespoň pokusí)? Že nešlo o partii s velmocí, která se u nás chová jako protektor (viz. příběh s „kolonou“, který střetu předcházel)? Všechno by svádělo právě k této interpretaci: Miloš Zeman často rozehrál „zkusmo“ hru, na kterou nestačil. Když soupeř zadupal (tlak i ze strany Bruselu respektive Berlína jistě také nebyl příjemný), dal poníženě najevo, že přestřelil a poprosil za odpuštění (kterého se mu ovšem stejně nedostane). Přesto se zdá, že vše není tak jednoduché.

Bitva začala

Boj o „kolonu“ (či spíše proti ní) byl jen prvním zahřměním, které ukázalo, že část veřejnosti odmítá být americkým protektorátem a předsunutou vojenskou základnou proti Rusku. V tom se prezident Zeman odmítl angažovat („všichni jste blázni“) – a šlo to pochopit. Cesta na oslavy osvobození do Moskvy byla mnohem silnější variantou téhož. Potyčka o to, zda ji vláda podpoří (o finance samozřejmě nešlo), a dá tak najevo, že s připravovaným americkým „Drang nach Osten“ nesouhlasí, otevřela teprve něco, s čím „kavárna“ nepočítala: Fronty se otevřely naplno.

Hlavní centrála „lumpenkavárny“ na Kavčích horách se v důsledku toho přeměnila v nesmlouvavý monolit, který už ani nebude předstírat „vyváženost“. Však jí to také „vytmavil“ soudruh profesor Putna („Katolická buzna“, jak sám sebe pokrokově nazývá). V pořadu Horizont promluvil právě o tom, že v ČT už by se neměl objevit nikdo s odlišným názorem, než je oficiální linie Páté kolony. A soudruh moderátor Kubala, v úleku nečekaně otevřený, přitakal: Samozřejmě, snažíme se…

Tisková média hlavního proudu však ještě tak „normalizovaná“ nejsou. Proto těsně před Zemanovou kapitulací se v nich objevilo několik názorů, které (ač mediálně hluboce menšinové) dávají najevo, že disidenti se opět rodí. A že linie pravo-levá už také neplatí, protože jde o víc.

Protržené mlčení

Europoslanec Jan Keller si udržel schopnost vlastního názoru i před tím, než za odměnu dostal od ČSSD bruselskou prebendu. Tentokrát v Právu konstatoval jeden důležitý rozměr celé bitvy:

„Je to ovšem jen další krůček na cestě k novému výkladu výsledků druhé světové války. Účast Američanů na našem osvobození, která byla minulým režimem nedůstojně bagatelizována, je nyní hystericky zveličována. Z povinných oslav Rudé armády se naopak stalo mlčení o její roli. Jsou medializovány úlety o tom, že jsme nebyli osvobozeni, nýbrž dobyti.

Oslava fašistů a jejich přehlídky ať již v baltských zemích, anebo na Ukrajině jsou v kontrastu s tím obestřeny hustou mlhou mediálního zapomnění. Možná jsem něco přehlédl, ale nezaznamenal jsem dokonce ani protesty amerických velvyslanců v příslušných zemích.

Docela by mne zajímalo, jaké prohlášení by vydal Andrew Schapiro v případě, že by Miloš Zeman pojal úmysl zhlédnout z tribuny třeba právě probíhající oslavy jednotek SS v Lotyšsku. Myslím, že by se rozpomenul na své diplomatické vychování a prohlásil by, že velvyslanec cizí země nemá hlavě státu co radit.“

Ivan Hoffman v Deníku usoudil toto:

„Americký prezident by sotva ocenil upřímnost českého velvyslance, kdyby mu tento rozmlouval například cestu do Saudské Arábie. Atˇ už kvůli pošlapávání lidských práv, anebo kvůli napojení této země na teroristické útoky z 11. září.

Podle premiéra reagoval prezident (na Schapirovu nestoudnost, pozn. PH)neprofesionálně a podle předsedy sněmovny přehnaně. Mají pravdu v tom, že zatímco velmoc si nárokuje rozhodovat, co je správné a co není, od prezidenta zemičky, jako je ta naše, se čeká, že bude držet ústa a krok.“

Hvězdy pro občany II. kategorie?

Signatář Charty 77 J. Schneider zase v Parlamentních listech komentoval jeden z mnoha šílených bolševických výroků poslankyně (umírající) ODS Miroslavy Němcové, že premiér by měl chránit suverenitu ČR před ruskou propagandou:

„Je to něco naprosto šíleného, lidsky, morálně, intelektuálně a politicky pokleslého. Dikce Němcové svým patosem připomíná Jiřinu Švorcovou v její nejneslavnější roli, kdy antichartisticky hřímala v Národním divadle (…) Dovolím si proto „odsoudružštit“ její interpelaci návrhem, aby opravila její omezující znění. Atˇ se skutečně vláda zabývá ochranou naší suverenity před propagandou, ale jakoukoliv! A jestli chce někdo za peníze lobovat pro něčí zájmy, ať to o sobě deklaruje! Přesně podle amerického zákona o registraci zahraničních agentů (FARA), platného již od roku 1938. Americká legislativa, to by mohlo „pravicové“ političce dobře konvenovat! Co na to poví?“

Ujišťuji, že nic. Bolševici neargumentují, ale zakazují – případně popravují. Když zatím není zrovna doba na explicitní šibenice na Pankráci, pak alespoň profesionálně či občansky „likvidují“ odpůrce přes mediální lynče. Ostatně právě tak na Mirku Němcovou reagoval na svém webu i její bývalý kolega, někdejší místopředseda ODS Miroslav Macek:„Mirko! Poučte se z historie! Tohle zdaleka nestačí! Lidi, kteří mají odlišný názor, než je ten státně správný, je nezbytné viditelně označit, kupříkladu rudou hvězdou na oblečení…“

Jednu z nejzajímavějších reakcí však poskytl v jinak dávno již absolutně lokajsky proamerickém Právu V. Sobell. Tento profesor politické ekonomie sice není u nás moc znám, ale Ruskem se zabývá již více než tři desetiletí. Jeho „kádrový profil“ by měl být pro Pátou kolonu a její „kavárnu“ nezpochybnitelný: Pracoval v rozhlasové stanici Svobodná Evropa a jako ekonom dokonce v londýnské City. V roce 1969 emigroval do Británie, zpět do vlasti se vrátil až v roce 2012. Dnes působí na pražské University of New York. Právě tam kde je zaměstnán, kromě jiných es, třeba i „pan Radar“ Klvaňa, autor výroku o tom, že nás sovětská armáda neosvobodila, ale dobyla. Profesor Sobell těsně před Zemanovou kapitulací kromě jiného napsal:

„Zeman také poskytl velmi potřebnou lekci z demokracie stále více slábnoucímu Washingtonu. Panovačné velmocenské instrukce a pokřivený smysl pro solidaritu v alianci, která ztrácí svá demokratická pravidla, nemají nic společného s opravdovou demokracií. Zeman poskytl důkaz, že ne každý v Evropě je ochoten nechat sebou postrkovat představiteli velmoci, jako je Viktoria Nulandová nebo salonní válečník senátor McCain.“

Zrada, nebo počátek?

Zradil tedy Miloš Zeman svou kapitulací, respektive nezvládnutým královským gambitem všechny tyto a mnohé další spoluobčany, kteří bez ohledu na to, že již tak či onak mají (zatím jen mediálně) na oblečení „namalovanou hvězdu“, jdou veřejně s kůží na trh? Zklamal (a „opustil“) mohutné zástupy svých voličů, kteří mají historickou paměť a současně (či právě proto) odmítají americké přípravy na válku s Ruskem? Posílil Pátou kolonu Washingtonu (a její „politické křídlo – kavárnu“) v naší zemi i v celé Evropě, když jako poslední kapituloval před jistě drsným tlakem ze zahraničí?

Ano i ne. Přece jen svůj disidentský postoj rozehrál a nějaký čas udržel. Přispěl tak k tomu, že „fronty“ se nejen více oddělily, ale také pročistily. Jakobíni vylezli ke svým gilotinám a veřejně nabrousili jejich nože. Nikdo nyní již nemůže říkat, že nevěděl, jak je situace vážná. Nikdo také nemůže zakrývat, že Američané se u nás chovají jako na dobytém území. Mají za to, že právem. Vždyť je dobyli svým domnělým vítězstvím (a naším „osvobozením“) ve studené válce číslo jedna, státním převratem v roce 1989 a Havlovou „nadšenou kapitulací“, když jeho původní požadavek na současnou likvidaci NATO i Varšavské smlouvy změnili (a patřičně odměnili) v jednostrannou dominanci NATO.

Hra je rozehrána. Jde v ní o všechno. O naše životy, naši zemi, naši (velmi relativní) svobodu a nezávislost. Začala špatným gambitem hlavního hráče, který tak dal najevo, že vlastně nemá žádný plán. Současně se však objevila celá řada daleko fundovanějších „konzultantů“, kteří zjevně nemíní partii jen tak prohrát. Za zády mají mlčící většinu – která mlčí především proto, že nemá kde své názory prezentovat. To vlastně není tak špatný výsledek špatného zahájení.

A pokud jde o Galileovo „A přece se točí!“? Moc na nějaké podobné „hrdinství“ od českého prezidenta nespoléhejme. A buďme k němu přesto možná i trochu shovívaví. Své odvedl tím, že partii vůbec rozehrál. Karel Schwarzenberg by na jeho místě místo šachů zvolil nějakou oslavnou americkou elektronickou „střílečku“, která by nadchla McCaina – a paní Němcovou (a spol.) snad i navlékla do vojenských maskáčů. Ostatně ostudné zahájení „odvodů“ do armády jí k tomu dává vynikající příležitost.

Mimochodem: Galileo ten výrok asi ani neřekl. Jde nejspíš jen o novinářskou mystifikaci z pera Giuseppe Barretiho (v roce 1757), který vycházel z mylného zdroje. Slavný obraz Galilea, píšícího svůj „vzdorný výrok“ na zeď ve vězeňské cele, je totiž nesmysl. Galileo nikdy ve vězení nebyl.

Takže – nic nového pod sluncem. Boj pokračuje. A ti, kteří chtějí válce zabránit stůj co stůj, v ní nejsou bez šance. Dá-li Bůh.

Převzato z Protiproud.cz