Vážení spoluobčané, milí přátelé.
V minulém videu jsem uvažoval nad tím, jestli jsou nějaké vnitřní překážky, které nám brání fungovat jako samostatný národ ve vlastním státě. Myslím, že jich příliš mnoho není a že se dají celkem dobře zvládnout. S vnějšími překážkami je to bohužel podstatně složitější a proto i toto video bude o dost delší. Musíme si totiž ujasnit, kdy a jestli český národ vůbec nějakou suverenitu měl a pokud ano, tak jak a proč o ni přišel?

Dá se říci, že skutečně svobodnými a sobě-vládnoucími jsme byli od doby, kdy jsme jako jeden ze Slovanských kmenů přišli na české území až do doby, kdy k nám přišli Cyril a Metoděj a začali šířit křesťanství. Předtím jsme byli sami sebou i s vlastní vírou a duchovním životem. Od 9. století, kdy se u nás začalo šířit cizí křesťanské náboženství, jsme už úplně svobodní nebyli, protože jsme tím ztratili svobodný duchovní život. Nicméně až do 11. století jsme byli relativně svobodní i politicky až do té doby, kdy jsme se stali součástí Svaté říše římské. I v té době jsme stále měli vlastní český královský rod – Přemyslovce, což skončilo v roce 1306 vraždou Václava III. Nastupující králové z rodu Lucemburků – Jan, Karel IV. a Václav IV. stále v českých zemích vládli celkově vzato ve prospěch obyvatel českého království, což skončilo s posledním Lucemburkem – Zikmundem, který se během husitského povstání postavil proti českému lidu. Během husitských válek jsme získali svou samostatnost na krátko zpět, ovšem za cenu spousty krveprolití. Husité se však mezi sebou dostali do konfliktu, byli poraženi a od té doby vládli v naší zemi s výjimkou Jiřího z Poděbrad cizí panovnické rody. Někteří králové měli k Čechům lepší vztah, někteří horší, ale nikdo z nich už se za Čecha – a tedy domácího panovníka spojeného se svou zemí a lidem – nepokládal a podle toho vypadala i jejich vláda. Relativní politická a náboženská svoboda definitivně skončila po bitvě na Bílé hoře v roce 1620.

Od té doby mnozí čeští intelektuálové a později i političtí představitelé šířili v české společnosti ideu osvobození ze žaláře národů, jak se tehdy nazývalo rakousko-uherské císařství a o obnovení samostatného českého státu. To se však nepodařilo a teprve První světová válka přinesla rozpad evropských monarchií a mj. i vznik samostatného Československa. Položme si však otázku, jestli byl vznik našeho státu v roce 1918 zásluhou národů v něm žijícím? Tehdejší političtí představitelé museli vyjednat uznání Československa u vítězných mocností, tj. především Spojených států amerických, Velké Británie a Francie a později i Sovětského svazu. Československo tedy vzniklo především jako výsledek úsilí těch, kteří 1. světovou válku rozpoutali a vyhráli, nikoliv jako výsledek úsilí nás, Čechoslováků a Rusínů. Bylo u nás mnoho lidí, kteří za ideu samostatnosti bojovali – mnoho politických a intelektuálních osobností první republiky či legionáři v Rusku – ale to by samo o sobě na osvobození se z Rakouska-Uherska nestačilo.

Musíme si uvědomit, že první i druhá světová válka byly rozpoutány ze zákulisí, kde bylo tehdy velmi silné hnutí svobodných zednářů a podobných skupin včetně sionistů. Počátek 20. století bylo období, kdy přicházela k síle současná globální moc, o které už dnes víme velmi mnoho a první světová válka byla akce, ve které se zbavila zbývajících konkurentů v podobě evropských monarchů. Do vlád nově vzniklých států včetně Československa byli dosazeni mnozí svobodní zednáři, kteří vytvořili systémy parlamentní demokracie dnešního typu, tj. systémy, které vládu lidu předstírají, ale přitom obyvatelstvo ovládají za pomoci propagandistických a ekonomických nástrojů.

Druhá světová válka měla mj. dva další cíle – zničení Sovětského svazu a vznik státu Izrael. Sovětský svaz se globalistům porazit nepodařilo a my jsme se dostali do sféry sovětského vlivu. Odpověď na otázku, v čem jsme byli více a v čem méně svobodnější v období socialismu a v čem jsme a nejsme svobodnější nyní, je obsáhlá a složitá a nechám ji na jindy. Jednoznačné je však to, že ani změna režimu v roce 1989 neproběhla jako důsledek vnitřního úsilí obyvatel Československa. Pád komunismu tehdy nastal jako důsledek dlouhodobého úsilí skrytých globálních sil prostřednictvím západních politiků a tajných služeb. Vlády socialistických států se Sovětským svazem v první řadě byly dlouhodobě a systematicky korumpovány a jejich obyvatelstvo přesvědčováno o tom, že za kapitalismu se budou mít ještě lépe a hlavně svobodněji. Že to byla lež, vidíme dnes velmi jasně.

Shrnuto a podtrženo. Kdysi na úsvitu svého bytí jsme byli samostatní a několik staletí jsme dokázali svou samostatnost do značné míry uhájit. S životem a působením Jana Husa přišel do cesty našeho národa zásadní impuls a výzva, se kterou se potýkáme dodnes a kterou jsme ani zdaleka nevyřešili. Jan Hus a jeho pokračovatelé a příznivci se vzbouřili proti vládě lži a pokrytectví, které tehdy přicházelo z Říma, resp. z celé Svaté říše římské. Český národ se z převážné části přiklonil k pravdě jako principu a byl ochoten za pravdu bojovat a umírat. Toto tehdy v pravdě svaté nadšení nám bohužel příliš dlouho nevydrželo, což bylo nejspíše proto, že jsme tehdy stáli se svou pravdou osamoceni prakticky proti celé Evropě a hlavně kvůli vnitřním rozporům. Ty se mezi námi tehdy objevily zřejmě proto, že jsme sice tenkrát dokořán otevřeli dveře ke světlu, k životě v pravdě. Jenže to bylo něco úplně nového. Neuměli jsme s tím žít. Neměli jsme pravidla a řád, který by nám umožnil se na této pokročilejší duchovní úrovni udržet. Proto bylo husitské hnutí poraženo a od té doby se různí vládci Evropy pokoušejí znovu a znovu zlomit a zadusit hlubinnou touhu našeho národa po životě v pravdě a svobodě. Je jim jasné, že kdybychom byli svobodní ve vlastním státě, tak by světlo pravdy zářící z české země, ze samotného srdce Evropy, probudilo spící lid v ostatních evropských zemích a to je pro ně smrtelně nebezpečné. Úplně zničit tuto naši hlubinnou touhu se jim nikdy nepodařilo, ale nám se také nikdy nepodařilo ji naplnit. Již mnoho dřívějších i současných myslitelů dospělo k tomu, že právě toto, tedy nesení a udržován světla pravdy jako principu je posláním našeho národa a můžeme věřit v jeho naplnění tak dlouho, dokud bude heslo „Pravda vítězí“ na naší prezidentské vlajce.

Dnes víme, že stínová globální moc ovládá všechna nejdůležitější světová média, korporace, banky, finanční instituce, armády, tajné služby, policii, justici, školy, církve a šoubyznys. Podařilo se jim to, protože jsou kontinuálními dědici znalostí o člověku a o světě, které pocházejí z dob, kam ani známá historie nesahá a protože s pomocí těchto vědomostí budují svou nadvládu po celá tisíciletí. Lidé po celém světě však znovu a znovu usilovali a usilují o osvobození se z tohoto globálního otroctví. Bohužel jako lidstvo v tomto boji zdaleka nevítězíme. Ale ani zdaleka neprohráváme. Musíme pochopit, že náš vlastní boj za svobodu v naší vlastní zemi, je jen malou, i když velmi důležitou částí boje celého lidstva za vlastní svobodu. Mnozí už jsme také pochopili, že tento boj začíná v úsilí o svobodu vlastní mysli a vlastní duše. Jsem si naprosto jist, že v poměru k ostatním národům jsme v tomto boji na špici světového vývoje. Jsem si však také jist tím, že je na čase na této cestě vykročit do další kapitoly. Je na čase pokročit od slov k činům a začít vtělovat naše touhy a ideály hlouběji do hmoty a uskutečňovat je.

Vyzývám vás. Pojďme na to!