Naplňuje se Třetí fatimské tajemství

1. 
   

   Druhá část   Třetího Tajemství: Pronásledování církve

   
   

»Jestliže mé požadavky nebudou vyslyšeny, Rusko rozšíří své bludy po celém světě, vyvolá války a pronásledování církve. Dobří budou mučeni a mnoho národů bude zničeno«.

Bůh bude trestat svět za jeho hříchy skrze války, bídu, pronásledování proti církvi a svatému Otci. Pronásledovávání církve bude odlišné od těch, která se uskutečnila v dějinách. Stane se i to, co se zdá být nemožné a co je obsaženo v nezveřejněné části Třetího tajemství a Písmu svatém.

V dopise profesoru Baumgartnerovi kardinál Luigi Ciappi prozradil: V Třetím tajemství je mezi jinými věcmi předpovězeno velké odpadlictví od církve, které začne od její hlavy. „To odpovídá tomu, co je napsáno v Knize Nářků: Neuvěřil král této země a všichni obyvatelé světa, že protivník a nepřítel pronikne do jeruzalémských bran: Je předpovězeno, že ďáblovi pohůnci obsadí Římskou kurii pod vládou zednářského antipapeže“.

V roce 1998 Pater Martin Malachi, který nyní bohužel zemřel, potvrdil ve vysílání Art Bell Show, že mu bylo umožněno číst Třetí tajemství z Fatimy v roce 1960, když byl sekretářem kardinála Bea. Otec Martin potvrdil, že text byl napsán na jednom listu, že slova Panny Marie byla velmi strohá a přesná a týkala se budoucího papeže, podvodníka, který se zmocní papežského stolce pod kontrolou démona. Proto Třetí tajemství odhaluje nesrovnalosti (2 Sol 2,7): katolická církev jako „anticírkev“, tajemství draka, jehož ocas smete třetinu hvězd z nebe, neboli třetinu katolické hierarchie pod vedením antipapeže heretika.

Mluvil o tom kriticky papež Jan Pavla II. ve své řeči k Třetímu tajemství 13. května 2000: »Poselství z Fatimy je výzva k obrácení, která se týká lidstva, aby se nestalo hříčkou „draka, který smete ocasem třetinu hvězd z nebe a svrhne je na zem“ (Zj 12,4).

Když jsem hovořil s P. Malachim o heretickém antipapeži a odpadlictví ve Třetím tajemství, jeho odpověď byla: „To je právě ono“. Antipapež a jeho spolupracovníci budou odpadlíci (jak je nazývá sestra Lucie, partyzáni ďábla (os partidarios do demonio), „kteří budou pracovat pro zlo a ničeho se nezaleknou (1). Jsou to tito partyzáni ďábla, kteří představují třetinu hvězd svržených z nebe. Tito lidé se skrývají jako „katolický klérus“, ale ve skutečnosti je to tajná sekta zasvěcená démonu. Získají oporu vatikánského aparátu a vytvoří „rámec“ pro nové ekumenické světové náboženství. Jejich falešná „církev“ bude katolickou jen podle jména. Bude součástí podvodné církve podřízené Novému světovému řádu. Pravý katolicismus bude postaven mimo zákon a věrní katolíci, kteří zůstanou věrni pravé víře, budou vystaveni krutému pronásledování, jakého v dějinách dosud nebylo.

Katolíci nebudou vítáni v Civilizaci lásky: výlučnosti jejich dogmat (mimo církev není spásy) je činí podezřelými z příslušnosti k „fanatikům“ a „teroristům“, což je opravdová hrozba pro ekumenickou jednotu a „mír Nového Světového Řádu“. Proto pravá katolická církev je pokládána za kriminální organizaci, která ohrožuje světový mír. Je to stejné postavení jako za doby antického Říma, kdy byla církev pokládána za podvratnou organizaci. Budou zavedeny trestní řády, které stíhají praktikování předkoncilní liturgie a všeho toho, co je nyní „mimo módu“ a co údajně ohrožuje „světový mír“ (ekumenický řád, novopohanskou Civilizaci lásky). To všechno vede k pronásledování, k náboženským válkám a ke křížovým výpravám.

Katolíkům bude nabízena alternativa, jak se vyhnout pronásledování a mučednictví. Velká většina bude získána podvodně k odpadu. Tak jako je tomu dnes v Číně, bude jim povolena jejich „latina“, jejich „mše“, ale jen za podmínky, že zůstanou ve společenství s Oficiální církví, tedy s odpadlickou církví Říma. Bude jim uložena věrnost k odpadlickému papeži, jehož církev tvoří součást velké ekumenické církve, která sjednocuje všechna náboženství.

Ti, kteří budou mít tu milost, aby setrvali v pravé víře a odmítnou opustit pravou tradiční církev, bud stíháni jako nepřesvědčitelní fanatici a zatvrzelí schizmatici. Budou proto předmětem pohrdání jako nepřátelé civilizace lásky, budou označováni za příčinu nezdarů Nového světového řádu a dosažení všeobecného míru, lásky, jednoty a harmonie. Jejich osud je popsán ve Třetím tajemství: papež a klérus věrní pravé víře budou systematiky stíháni, krutě trestáni za odmítání ekumenického náboženství a náboženské svobody, které zavrhla katolická církev za velkých papežů jako Pius IX. v Sylabu a Pius XI. v Mortalium Animo a Řehoř XVI. v Mirari Vos.

Svatý Metoděj (+358) napsal o tomto pronásledování: »Budou to velká jatka... oltáře a chrámy budu ničeny… pastýři opustí své tribuny a samotná Církev bude zbavena všech časných prostředků.«

Výstižné je proroctví biskupa Michaela Whittmana (+1833):

Běda! Smutné doby se blíží pro Svatou Církev Ježíše Krista. Kristovo utrpení se obnoví pro církev a její vedení velmi bolestným způsobem. Ve všech částech světa budou války a revoluce a bude prolito mnoho krve. Všude bude tragédie, zhouba a bída, jedna rána bude stíhat druhou. Násilnické ruce dopadnou na vedeni Katolické církve: biskupové a kněží budou pronásledováni, nastane schizma a zmatek zavládne mezi všemi třídami. Budou to doby velmi nešťastné, kdy se bude zdát, že nepřátelé Krista a jeho církve, kterou založil a posvětil svou krví, znají všechno lépe než On. Tajné sekty způsobí mnoho zkázy, zavedou nemožný ekonomický systém, který mnohé oslepí a navede k nejhorším bludům: ale to všechno bude zcela neužitečné. Nepodaří se jim zvrátit skálu, na které Kristus založil svou církev: Brány pekelné ji nepřemohou.

Anna Kateřina Emmerichová, německá augustiniánka (1774- 1824), nositelka stigmat, předpověděla falešnou církev temnoty:

»Viděla jsem cizí církev, která bude zřízena proti všem pravidlům – jako nová pravověrná církev Říma. Církev je ve velkém nebezpečí. Nauka je protestantská, schizmatická a všude se šíří. Dovedně jsou ohrožovány samotné její základy. Viděla jsem mnoho pastýřů, kteří si dovolovali přijímat ideje, které jsou pro církev velmi nebezpečné. Budovali velkou, cizí a zcela extravagantní církev. Byl do ní připuštěn kdokoliv, aby všichni byli sjednoceni a měli stejná práva: evangelíci, katolíci, sekty nejrůznějšího zaměření. Tak má vypadat nová církev.

Sestra Emmerichová takto popisuje peripetie církve: „V těchto dnech poklesne na své minimum a přetrvá jen na některých místech, v malém počtu rodin, které Bůh zachrání před zkázou a válkami“.

Katolická církev však nebude mít nic společného s podvodnou Civilizací lásky. Mnohé odpadlé a nevěrné národy ji budou přijímat, ale Víra církve bude představovat svědectví, že Bůh není přítomen v Novém světovém řádu. Proto odpadlíci budou zbaveni světla víry a darů Ducha Svatého, jejich intelekt bude zaslepený a nebudou schopni snést pravdu, jakou učil svatý Augustin, že totiž Město člověka bez Boha nebude schopné mít pravý mír, protože postrádá víru, je v odboji proti Bohu a přivolává na sebe Boží hněv.

Bude to doba velké apostaze. Ta je předpovězena v Písmu svatém (2 Sol 2,3). Je předpovězena také proroctvími mnoha světců a zjevení Panny Marie, je obsažena ve Třetím fatimském tajemství. Odpadlictví je základní a nedílnou součástí toho, co sv. Pavel označuje jako „Tajemství nepravosti, které se uskutečňuje (2 Sol 2,7). Je to opravdu tajemství, protože je to zlo samo o sobě, ale není tajemstvím důvod, pro který vatikánský aparát pod kardinálem Sodanem nechce dát věřícím poznat obsah Třetího tajemství: protože referuje o tomto odpadlictví.

Nenzatajuje je proto, že se chce vyhnout tomu, aby lid nezaměňoval proroctví se senzacionalismem, jak tvrdil nepravdivě kardinál Ratzinger r. 1984. Není to pro dobro církve a pro spásu duší, ale ve prospěch modernistů a jejich církevní kariéry, kteří pracují na tom, aby předešli zveřejnění „slov Madony, která zjevila třem pasáčkům na Cova da Iria (2). Jsou to titíž lidé, kteří šíří dříve odsouzené nauky o ekumenismu a náboženské svobodě ve jménu 2. Vatikánského koncilu a chtěli by z těchto bludů učinit sloupy svého nového náboženství, které kardinál Benelli označil za „koncilní církev s její novou evangelizací a civilizací lásky“. Třetí fatimské tajemství je žalobou proti těm, kdo zasazují ránu do samotného srdce církve.

Jak bylo řečeno dříve: Je to tajemství, že velká část církve upadne do apostaze. Taková věc by se nemohla stát v církvi, kde by věřící přijímali pravou a zdravou nauku křesťanské víry a vyrůstali v praxi křesťanských ctností. Nebude to Nová evangelizace, ale věrné setrvání ve zdravé katolické víře, jak vysvětluje sv. Vincenc z Lerina: „Jestliže nová nákaza se pokouší otrávit nejen část, ale celou církev ve stejné době, je povinností každého katolíka, aby pilně usiloval řídit se podle toho, co je zde odedávna, a nikoliv se přizpůsobovat nové lži“.

Bohužel katolíci dnešních dnů nejsou vzděláni v katolické tradici a pravověrné víře, nestudují tradiční katechismus, ale nový od současného magisteria a „živé tradice“ koncilní církve a nové evangelizace. „Pokoncilní obnova“, která je vynášena jako „aggiornamento“, což jsou ve skutečnosti pokoncilní reformy, způsobila „ztrátu víry“ a „ďábelskou dezorientaci“, kterou předcházející fatimský biskup (Cosme do Amaral) a sestra Lucie uvedli jako ústřední body Třetího fatimského tajemství.

Sestra Lucie píše: „Dezorientace je ďábelská, nedejte se oklamat! (29.12. 1969). Dezorientace je nauková: v těchto dnech ďábelské dezorientace nedejme se oklamat falešnými naukami (12. 4. 1970). Je to „rakovina“ v církvi (29.5. 1970) a ta zraňuje kněze a „zasvěcené duše“, které jsou zaváděny do do hereze: je to smutné“, píše sestra Lucie (16. 9. 1970) „dívat se na takovou dezorientaci a na tolik osob, které zaujímají odpověděná místa; jsou to slepí, kteří vedou jiné slepé“. Oni však okupují nejvyšší místa v římské kurii a zavedli ji na cestu Velkého odpadlictví.

P. Joachim Alonso, který byl archivářem ve Fatimě, trefil do černého, když uvedl, že „je velmi pravděpodobné, že text (Třetího tajemství) referuje o této konkrétní krizi víry uvnitř církve a o nedbalosti samotných pastýřů a o vnitřních konfliktech v samotné církvi a těžké nedbalosti nejvyšší hierarchie.

Jen několik týdnů před svou smrtí napsal bratr Michael od Svaté Trojice:

Oznámení obsahu Tajemství se jevilo nevhodné, protože by odhalilo dvě tendence, které rozdělují církev: na jedné straně tradicionalismus, který se drží fatimských proroctví, a na druhé straně progresivismus, který se chce zbavit těchto fatimských zjevení, která by znamenají zabránit novotám dosaženým koncilní církví. Papež Pavel VI. pokládal za vhodné odložit tyto texty na lepší dobu. Papež Jan XXIII. prohlásil, že text se netýká jeho pontifikátu... A další papežové se domnívali, že ještě nenastal vhodný okamžik k odhalení závoje z tajemství v době, kdy církev ještě nepřekonala dopad dvaceti let pokoncilní krize víry, která pronikla do všech úrovní.

Hle, jak zní obžaloba proti vatikánskému aparátu obsažená ve Třetím tajemství:

Je to nedbalost těch, kteří jsou na nejvyšších místech hierarchie a připustili ďábelskou dezorientaci v církvi, jejímž výsledkem je ona „krize víry, která pronikla do všech úrovní“. Je to skutečně ďábelská dezorientace, které vnikla do všech úrovní, včetně těch nejvyšších. Důkazem této hereze je nauka: ve jménu „živého magisteria“ a „živé tradice Církve je prováděna změna smyslu chápání dogmat“.

Jedním z příkladů mnoha herezí, které se hlásají a šíří jako katolická nauka na nejvyšší úrovni církve: v katolickém katechismu katolické nauky se vždy učilo, že Starý zákon skončil vyhlášením Nového zákona, který ho nahradil.

V jakémkoliv katechismu a katolické nauce se vždy učilo a hlásalo, že Starý zákon skončil vyhlášením Nového zákona, který ho nahradil. To bylo vždy předmětem všeobecné a trvalé nauky katolické víry. Tak tomu učí myriady katechismů, manuálů katolické víry a teologických traktátů schválených církevní a papežskou autoritou. Je to také výslovná apoštolská nauka, obsažená v Písmu svatém. Svatý Pavel, když píše o vztahu Starého a Nového zákona, cituje proroka Jeremiáše: »Hle přijdou dny, praví Pán, kdy s Izraelovým domem a Judovým domem uzavřu smlouvu novou, a nebude to smlouva, kterou jsem sjednal s jejich předky, když jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. To proto, že oni nezůstali smlouvě se mnou věrni« (Žid 8, 8-9).

Svatý Pavel pak vyjadřuje znovu pod neklamnou inspirací Ducha Svatého: » Když tedy Bůh mluví o nové smlouvě, znamená to, že tu dřívější pokládá za zastaralou. To, co je však zastaralé, ztrácí sílu a je blízké zániku (Žid 8,13). Konec [aphanismos] je chápán jako zrušení („aphanismos = zmizení). (Žid 8,13) (3).

Nauka o nahrazení Starého zákona Novým je článkem víry katolického náboženství. Ve slavném ekumenickém vyznání víry ve Florencii pod papeže Evženem IV. se prohlašuje, že:

Posvátná Římská Církev… věří, vyznává a učí pevně, že látka týkající se Starého zákona mojžíšského, která se člení na ceremonie, svaté obřady, oběti a svátosti, ustanovené, aby označovaly něco, co se dosud nestalo, i když byly vlastní božskému kultu oné doby, po příchodu našeho Pána přestaly plnit svou funkci a staly se počátkem svátostí Nového zákona; Proto každého, kdo po této epoše zachovává obřízku, sabat a jiná přikázání zákona, prohlašuje Římská Církev za vyloučeného a nehodného účasti na věčné spáse, leda že by jednoho dne odvolal tyto bludy (D.S. 1348).

Nová nauka koncilní církve se zásadně staví proti tomuto dogmatu Katolické církve. 17. listopadu 1980 papež Jan Pavel II. prohlásil na shromáždění v Míšni, že Stará smlouva nebyla nikdy odvolána.To je hereze. Je to hereze, i když oficiální Vatikán (který tímto odlišujeme od Římské Katolické církve), jak je zřejmé zkatecheze Podpora pro správnou prezentaci židů a judaismu z roku 1985. Dokument ve 3. paragrafu tvrdí, že hebreismus je „reálná přítomnost“ a nikoliv skutečnost historická a nahrazená. Dokument cituje Jana Pavla II. a mluví o Božím lidu Starého zákona a smlouvě, která nebyla nikdy odvolána.

Novinář John Vernari poznamenal ve svém článku: „Spíše než tvrdit, že jde o podporu, je třeba zdůraznit, že Jan Pavel II. hovořil o své nekvalifikované podpoře dokumentu „Boží milost trvá věčně; průvodce pro správnou prezentaci židů a judaismu v katolickém hlásání“. Dokument uvádí tvrzení papeže, že Stará smlouva nebyla nikdy odvolána, aby podpořil herezi, podle které Kristus nenahradil Starý zákon Novou věčnou smlouvou. To je jen nová ďábelská dezorientace na nejvyšší úrovní církve“ (4).

Nauka víry, kterou Bůh zjevil, byla svěřena církvi, Nevěstě Kristově, aby ji věrně střežila a neklamně hlásala; v důsledku toho smysl svatých dogmat spočívá v tom, že se jedná o články víry, je třeba vždy je zachovávat jakožto to, co svatá matka církev definovala jednou provždy, a není možno se od nich nikdy odchýlit ani pod záminkou či ve jménu 'hlubšího chápání'.

»Nechť tedy rostou a postupují vpřed zvolna a intenzivně, ale stejně pro každého jako pro všechny, pro jednoho každého člověka i pro celou církev, pro rozvoj chápání a moudrosti podle rytmu vlastního každé generaci a každé době, ale výlučně v jejich vlastním řádu, v jejich stejném smyslu a stejném smýšlení« (Vincens Lerinsk Commonitorium, 23, 3).

Papež Řehoř XVI. vyhlásil pro všechny biskupy světa ve své encyklice Mirari Vos, že z věcí, které byly řádně definovány, žádná nesmí být změněna, žádná rozšířena, ale mají být střeženy nedotčeny ve slovech a jejich významu. Kdokoli někdy změní nebo modifikuje smysl vyhlášených článků víry, upadá do hereze a propadá anatema vyhlášenému Prvním vatikánským koncilem: Jestliže někdo prohlásí, že dogmata vyhlášená církví mohou s pokrokem vědy získat jiný smysl odlišný od toho, který chtěla církev, budiž proklet [DS 3043].

Padre Paul Kramer, B.Ph., S.T.B., M. Div., S.T.L. (Cand.
 

Poznámky:

1. Sestra Lucie, list z 29. 5. 1970.
2. Tiskové sdělení Vatikánu UPI, únor 1960.
3. Joseph Henry Thayer; Greek-English Lexicon of the New Testament; Grand Rapids, 1982, p. 88.
4. John Vennari, „The Attack on the Oberammergau Passion Play", Parte III, Catholic Family News, July 2003.

Pramen: Opportune et importune

https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=naplnuje-se-treti-fatimske-tajemstvi