Odebírání dětí bez soudu a snaha umístit děti cizinců do norských rodin – to vše již je delší dobu pod palbou kritiků okolních zemí a již roku 2007 Štrasburský soud pro lidská práva označil jednání Norských sociálních úřadů jako protiprávní a zkritizoval jednání norských soudů. Nyní je rok 2015 a situace s častým odebíraných dětí neustává. Norský právník Marius Reikeras, který podává opět stížnost Štrasburskému soudu, uvedl, že počet odebraných dětí v Norsku je ročně kolem 12 tisíc. Co je příčinou? Přísné posuzování výchovy cizinců, nebo snaha uspokojit norské pěstounské rodiny?

útěky dětí z norského zajetí

Již se vyskytly v tisku i úvahy o tom, že je třeba „pročistit“ norské obyvatelstvo od degenerací způsobených incestem – ale pochybuji, že by byly odebírány děti proto, aby nebyly zneužívány vlastní, ale cizí svěřené děti – to mi přijde jako bulvární kachna. Je pravdou, že minulost Norska byla z hlediska incestu poněkud pohnutější, zejména vzhledem k opuštěnosti a velké vzdálenosti rodin. Ale dívejme se na celý kritizovaný sociální systém odebírání dětí spíše z hlediska nejčastějšího – pěnez…. Významný norský právník Marius Reikeras, bojující proti neoprávněnému systému odebírání, uvedl: „Když má pěstounská rodina dvě děti, tak generuje přibližně 15 tisíc eur měsíčně.“ Může to vypadat jako přesun dětí od cizinců směrem do norských rodin, že? Tímto vlastně cizinci bez odebraných dětí mohou o to více pracovat a velebit norské hospodářství, a norští občané jsou doma za pěstounské odměny. A dohled státu nad dětmi je také uspokojen. Největším šokem byl pro mě výpis důvodů, proč byly děti odebrány v nejznámějších kauzách, uvedu je níže.

Nejdříve o norském výchovném systému, který si dokáží dobře představit ti, kteří pamatují naše totalitní SSM a pionýrské organizace a miliardové majetky jejich nejvyšších složek. Je to velký byznys, ale zajišťuje volný čas dětí, což může být chvályhodné. Horší je ale snaha příliš kontrolovat rodiny a také velká pravomoc sociálních úřadů, zneužívání stížnosti učitelek na cokoli, co děti řeknou, atd. V Norsku je celostátní síť spolků a sdružení slučujících děti, účast v organizovaných činnostech pod záštitou organizací pro děti a mládež je klíčovým prvkem společenského života norských dětí. Norsko má dokonce Ministerstvo pro otázky dětí a rovnoprávnosti, které má na starost obrovský státní aparát. Státní prostředky určené krizovým centrům pak spravuje Norské Ředitelství pro záležitosti dětí, mladistvých a rodiny. Ministerstvo pro otázky dětí a rovnoprávnosti poskytuje základní finanční podporu cca 70 celostátním nevládním sdružením pro děti a mládež. Místní grantové programy a spolky doplňuje celostátní podpůrný program Frifond. Po celé zemi vznikly obecní kluby mládeže. Tyto kluby nabízejí neformální činnosti a společenský kontakt a jsou přístupné všem. Řada klubů mládeže je rozdělena do klubů pro děti mladší 12 let a klubů pro děti starší 12 let.

A nad tím vším přísně bdí úřad s názvem Barnevenet, ochraňující práva dětí – má naprosto jasné instrukce, co je a co není porušení práv dítěte. Já už jsem naplácala rukou na zadek synkovi přes tepláky, když opakovaně hodil písek na vedle sedící holčičku – a veřejně to přiznám, naše kultura se na to dívá zcela jinak. Jenže kdokoli by mě za to samé nahlásil v Norsku – mám smůlu. Norská společnost je mnohem citlivější, co se týče fyzických trestů, než ta česká. Norové považují za porušení práv dítěte třeba jen plácnutí po zadku nebo zvýšení hlasu. Přípustné je třeba nechat dítě sedět na židli a nedovolit mu odejít. Psychický nátlak na děti může být posuzován jako nepřiměřený útok. V Norsku se také příliš neobjevuje nucení dětí do jídla a společnost je velmi opatrná ve spojení dětí a sladkostí. Dostávají je jenom občasně. Andrej Ruščák, novinář žijící v Norsku, v souvislosti se sladkostmi uvádí: „Je velmi typické, že když chcete dát sladkou věc dítěti ke svačině, tak nesmíte, protože si rodiče odhlasovali na školní radě, že se to nesmí.“ No pokud chtějí udržet děti v klidném stavu, tak sladké logicky nechtějí dovolit. Všeobecně je známo, že cukr děti nabíjí energií (proto nedávám ani já sladkosti před spaním).

Kulturní rozdíl ve vnímání výchovy dětí hodně usnadňuje Barnevernetu odebrání dítěte rodinám. Často jde o přistěhovalce ze střední a východní Evropy. Ruská komunita dokonce pořádá semináře o tom, jak ochránit své děti před norskými úřady.

Norská samospráva kontroluje práva dítěte cizinců – § 81 a. kapitola 4A a § 5, třetí díl:

a) v případě, že dítě se usadí v Norsku,

b) pokud matka dítě porodí v Norsku,

c) pokud se matka usadí v Norsku.

Případy, které jsou nejvíce do očí bijící, jsou zveřejněny a jeden je horší, než druhý. Kauza rodiny Michálkových prošla tiskem i médii, tu nemusím připomínat. Pro příklad uvádím tři další: Rodiče polské dívky Nikoly byli obviněni na základě informace, že dítě přichází do školy dlouhodobě zasmušilé. Když rodiče Helena a Arkadiusz sdělili sociálním pracovnicím, že je jejich devítiletá dcera smutná, protože má strach o zdraví své vážně nemocné babičky, pracovníci úřadu dítě odebrali do náhradní péče. Aby byla dívka veselejší a aby nevyrůstala v rodině s nemocnou babičkou, což jí údajně přináší trauma! Rodiče s pomocí polského soukromého detektiva pomohli dítěti od pěstounů uprchnout a dopravili je do Polska, Norsko v reakci na „únos“ zakázalo rodině vstup do Norska. Norské úřady žádaly navrácení dívky k pěstounům, ale polský soud jejich požadavky zamítl jako neopodstatněné.

Svetlana Tarannikova je další matkou, která byla nucena se soudit o své děti. Byly jí odebrány poté, co se rozvedla se svým norským manželem. Sociální úřad usoudil, že matka nemůže své děti správně vychovávat – děti ale nebyly dány do péče otci. Matka se snažila je získat zpět a stěžovala si zejména na to, že její dvanáctiletý syn byl dočasně umístěn k homosexuálnímu páru pěstounů. Její stížnost vzbudila nelibost úřadu a zhoršily se její možnosti kontaktu s dětmi.

Asi nejvíce cynický mi přijde případ, kdy úřad Barnevernet odebral 2,5 měsíční holčičku Maxine jejím rodičům, matce – hluchoněmé Norce a otci Slovákovi. Jako hlavní důvod odebrání byl Barnevernetem uveden nedostatečný oční kontakt holčičky s rodiči. A takto se prosím v Norsku rozhoduje! Velmi často jsou odebrány děti rodičům, kdy má jeden z nich fyzickou vadu, nebo je dítě ze smíšených manželství norského a cizího občana. Copak sňatek s cizím občanem je nějaký zločin a zrada norské výchovy?

Norský právník Marius Reikeras se netají tím, že se snaží postavit mimo zákon úřad, který bez soudu odebírá děti – dosavadní systém totiž povoluje odebrání, i když je uvaleno na rodiče pouhé podezření. Další postup před přidělením do pěstounské rodiny je rychlý. Soudní praxe je bohužel taková, že norské soudy rozhodnou ve prospěch norských pěstounů a ne ve prospěch rodičů dětí. Cituji slova pana Reikerase: „Řada lidí je podezřívána z různých činů bez legitimního důvodu a důkazu a přestože nejsou podezření důvodná, systém na ochranu dětí je proti rodinám používá. A právě proto bylo Norsko v roce 2007 shledáno vinným, že porušuje lidská práva. Domníval jsem se, že tehdejší jednomyslný verdikt ze Štrasburku, který velmi ostře kritizoval zdejší soudní praxi, proti tomuto porušování práv pomůže, ale očividně to vůbec nepomohlo. Systém jede dál jako dřív.“

Solfrid Alstadová, která pracovala pro norský sociální úřad, sdělila českému tisku názor a netajila se znepokojením, že dosavadní systém odebírá více dětí, než dříve a mnohem více tím uspokojuje velkou poptávku po pěstounství. Cituji: „Ohledně pěstounství jsem také poměrně skeptická. Stát se pěstounem totiž v Norsku není příliš obtížné a s tolika odběry dětí je po nich stále velká poptávka. Nikdy jsem nepochopila, proč jsou požadavky pro pěstouny o tolik nižší než pro ty, kteří mají zájem o adopci dítěte. Když je dítě poprvé odvedeno do pěstounské rodiny, vymezí Barnevernet poměrně přísná pravidla pro styk s biologickými rodiči a dalšími příbuznými. Pracovníci úřadu se často domnívají, že biologičtí rodiče se mohou pokusit všemožnými prostředky zamezit tomu, aby se děti v nové rodině přizpůsobily. Nechápou přitom, že dětem rodiče přirozeně chybí a že jejich vlastní úsudek mohl být mylný. Občas si Barnevernet vynutí účast na schůzkách dětí s rodiči, někdy i hlasité odposlechy telefonních hovorů, když děti volají svým rodičům. Vykazují nulové pochopení a důvěru v děti.“

Děti chtějí k rodičům, rodiče chtějí k dětem – ale silná pozice sociálních úřadů je v Norsku neoblomná a soudy rozhodují ve prospěch dítěte. Uvádí se, že děti mají traumata a zůstanou v péči pěstounů. No ale přemýšlí někdo nad tím, že děti mají traumata, protože jsou najednou odebrány od rodičů? Netvrdím, že přísná kontrola může řešit opravdu oprávněné stížnosti, ale 12 tisíc dětí ročně (tudíž tisíc dětí měsíčně) mi přijde opravdu mnoho! I kdyby toto číslo bylo poloviční, tak je to velké množství.

Právník Marius Reikeras v tisku vysvětlil, kde se vzal úřad Barnevernet – tento kontrolní systém rodin vznikl již v roce 1992, kdy vláda zřídila takzvanou sociální radu – což není podle Reikerase soud či tribunál, je to spíše úřad, který ale má pravomoc odebrat děti bez jakéhokoliv soudního slyšení. Tento právník má jasnou vizi, cituji: „Jeden z mých cílů je vymazat tento úřad z mapy Norska. Mám případ, který přijde ve Štrasburku na řadu pravděpodobně příští rok a já v něm žádám soud pro lidská práva, aby prohlásil celý tento úřad za protiprávní.“

Budu držet palce jemu i dětem, které nechtějí jít k pěstounům a přijít tak o své rodiče. Věřím, že i když náš lotr dostal na písku jednu výchovnou přes tepláky, tak by byl hodně nešťastný, kdyby kvůli tomu přišel o mámu a tátu. Děti nám přece nemohou přerůst přes hlavu – pak by nám mohl přerůst přes hlavu i sociální úřad – a přesně to se na severu Evropy stalo!

Zdroj: Blog autorky