Tak přibližně takto zněl jeden z cynických vtipů za tzv. „totáče“ a bylo v něm hodně pravdy. Jistě, pokud to byla kritika chartistická, kritika po srsti, nic se vlastně nedělo. Bylo to bráno jako „konstruktivní příspěvek k budování socialismu“. Ale, pokud se kritika dotýkala základních postulátů socializmu, šlo o život. Viz osud Pavla Wonky. A zdálo by se, že nyní to je „procházka růžovým sadem“. Že si každý může psát to, co mu slina na klávesnici přinese. To však ani zdaleko není pravda. Jsou oblasti, do kterých raději nechodit.

Jiří Hermánek – Bloger

Nelze se třeba drze ptát, kolik z novorozených paterčat bude za osmnáct let na podpoře, protože by to bylo rasistické. Kdyby se však tato dítka narodila v rodině pologramotných alkoholiků z Ostravy, otázka by byla přípustná.

Rozepsal a zase jsem smazal takovou krátkou hříčku, jak jdou dva vzorní romští mladíci o Silvestra o půlnoci na houby a mají s sebou jen krátké nožíky s osmipalcovou čepelí a potkají bílého rasistu, který je tak dlouho, utíkajíc před nimi, pronásleduje, až jednoho z nich popraví a do druhého se pořádně nestrefí.

To je samozřejmě 100% smyšlenka. Ale psát podobné věci je zde „o šajsli“, prostě se to nenosí. Tak, ono se nenosí vůbec nic, co odporuje současnému, havlistickému, pojetí politiky. Což je mimochodem to nejhorší, co nás mohlo potkat. Myslím ta politika, jinak to přece byl veselý kumpán, že?

Dnes se láme chleba především na Ukrajině, resp. o Ukrajině. Vycházejí zde najevo věci, které nám byly dlouho skryty. Nikoli utajeny, to ne. Ale neviděli jsme je v souvislostech.

A podle mě ten základní nesoulad v postojích je asi ten, že Quod licet Iovi, non licet bovi neboli co je dovoleno Bohovi není dovoleno volovi. Kdo je tím Bohem je zřejmé, i když mi tam ten Barack moc nesedí a kdo tím „volem“, víme všichni též.

A já to prostě vidím tak,  že pokud mají USA právo chránit své strategické zájmy po celém světě, mělo by být Rusku povoleno chránit si své strategické zájmy alespoň u svých hranic.

Když Al Kajdá zbořila v New Yorku dva baráky a zabila pár tisíc lidí, tak jsme všichni chápali, že následoval odvetný úder, prakticky na druhé straně zeměkoule. A pokud se na ruském zadním dvorku dějí „věci“, tak by Rusko mělo zůstat nečinné?

To jsou tisíckrát diskutované věci. Skoro každý, kdo má pod kostrčí výstupní otvor, píše o „ruské agresi“. Nikdo ale pořádně neví, kolik a jakých žoldnéřů kde bojovalo. Kdo „za tvrdé“ a kdo proto, aby pomohl krajanům. Nevíme, pouze stále slyšíme jednostranné žvásty.

A teď to nejdůležitější. Proč je pro Rusko Ukrajina tak důležitá? No, jednoznačně proto, že to je jazykově velmi příbuzná zem, s dlouhou, špatně kontrolovatelnou hranicí s Ruskem.

Dnes to třeba je výhodou pro povstalce. Ale, jak tomu bylo při původním plánování onoho majdanského převratu?

Samozřejmě, při dnešním stavu raketové techniky není ta bezprostřední vzdálenost od Ruska zase až tak důležitá, ale pro válku ideologickou, pro ideologickou nákazu ruské společnosti, by „západomilovná“ Ukrajina byla zlatá.

Protože, pokud by se vše zdařilo, Ukrajina se stala členem EU, pod nějakými finančními injekcemi by se i začalo trochu dařit a hlavně, byla by převzata „homosexualistická“ politika EU, byl by to pro Rusko Trojský kůň jak vyšitý.

Ten „homosexualismus“ je pouhou zkratkou, ale vezměte si, jak dekadentní je dnes naše společnost, jak jsme nevědomky a snad i nechtě převzali západní manýry. Tak přesně toto byl, podle mě, hlavní záměr při plánování tzv. „Majdanu“.

Vyrobit z Ukrajiny časovanou „lidskoprávní“ bombu a strčit ji Rusku a hlavně Putinovi pod zadek. Nicméně se zdá, že Rusové byli vždy lepšími šachisty než Američané a i v tomto případě dokázal Putin myslet o více tahů dopředu než celé USA.

Zdroj: Blog autora