Již řadu let jsem nebyl v Turecku, a vlastně ani v žádné jiné muslimské zemi. Těšil jsem se, ale cesta pro mne začala určitým zklamáním. Ocitl jsem se v konferenčním centru kdesi na okraji Istanbulu, skoro 15 kilometrů od vlastního města. Se starým známým historickým Istanbulem to nemělo nic společného. Navíc byla počátkem dubna – pro mne zcela nečekaně – zima a déšť, čepice a teplá šála byly nezbytností. Začal jsem si zoufat a ptát se, proč jsem si ze tří konferencí, na které jsem byl na stejné dny pozván – Moskva, Porto Alegre (na jihu Brazílie) a Istanbul – vybral právě tuto.

Václav Klaus na Hovorech na pravici | Foto: Lukáš Petřík

Chtěl jsem právě v dnešní chvíli Turecko vidět. Všichni mi říkali, že tam došlo k velkému posunu, který je viditelný na první pohled velkým zvýšením počtu žen v tradičních muslimských šátcích. Slyšel jsem také o zesilování tlaku turecké vlády na různé liberální vymoženosti – jako je Internet, Twitter, a YouTube – a čekal jsem změněné Turecko.

Nevím. Nemohu říci, že mne o tom má čtyřdenní cesta přesvědčila. Konference začala slavnostní večeří – 400 účastníků – a před ní byla zcela nečekaně uspořádána módní přehlídka. Připravoval jsem se na muslimské šátky a místo toho to byly stejně průsvitné blůzičky a šaty jako kdekoli jinde v Evropě. Pánské letní modely bych si hned koupil. Fascinovaly mne šedé vlasy modelek. Při večeři s námi u hlavního stolu seděla tvůrkyně modelů a na mé ocenění zvláštnosti šedých vlasů řekla, že to udělala schválně místo těch šátků!

K večeři hrál dvě hodiny velký orchestr více méně taneční či estrádní hudbu, kterou jsem považoval za „jugošskou“ (možná balkánskou, ne-li trochu řeckou), ale v žádném případě v ní nic blízkovýchodního (a určitě ne arabského) nebylo. (Druhý večer byl v tomto smyslu podobný – slavné operní árie, hlavně italské. Vedle mne sedící exprezident Slovinska Danilo Türk si všiml, že na programu nebylo nic německého. Třetí večeře – jazzový kvartet s kvalitní zpěvačkou a jazzovou klasikou.) Myslím, že to všechno – ale i ty mešity a pětkrát za den svolávání k modlitbě – vyjadřuje vnitřní turecký svár mezi proevropskou a promuslimskou orientací země. Konference jasně patřila do toho prvního proudu. Přesto mne napadlo se – sám sebe – ptát, nakolik je Istanbul Balkánem (nebo snad spíše opačně?). Nedaleko mne při večeři sedící prezidenti Černé hory a Slovinska spřízněnost Balkánu a Istanbulu cítí.

Marmarské fórum je navýsost turecký produktu, účastníci – ze 40 zemí světa – v Evropě sahají do Česka a Rakouska, ale hlavně do celého Balkánu. Skoro žádný západoevropan zde není. Jedna Francouzka, jeden Belgičan, jeden Holanďan. Sami organizátoři ve všech programových materiálech mluví o Eurasii (citují bývalého tureckého prezidenta Demirela, že Eurasie je všechno „od Jadranu k Velké čínské zdi“) nebo alternativně o novodobé „hedvábné stezce“.

Je to oblast, která se v minulosti považovala za střed světa a která jím – velmi sebevědomě – zase brzy chce být. Guvernér Istanbulu říká, že všechno ztratili v éře průmyslové revoluce a koloniálních výbojů mocných evropských zemí, ale že si v 21. století své postavení zase vezmou zpět! Velkou roli v tom má hrát spojení Istanbul–Baku, to považují za „srdce Eurasie“ a právě toto spojení má vytvářet most mezi Východem a Západem.

Istanbul je obří 15 milionové město (evidentně zcela největší v Evropě), ve kterém se tvoří jedna třetina HDP celého Turecka (to má dnes už 80 milionů obyvatel). Je to nesmírně dynamické, velmi rozmanité město, město mladé – je zde 52 univerzit a více než půl milionu vysokoškolských studentů. Je to čtvrté letecky nejvíce propojené město světa, do dvaceti let se chce v tomto soutěžení dostat ve světě na místo druhé.

Je to samozřejmě i město velmi starobylé, s úžasnou minulostí a s památkami, kterým málokteré město světa může konkurovat. Stavby z éry císaře Justiniána v 6. století (úžasná Hagia Sofia), známé mešity (poctivě jsem, bez bot, vstoupil do tzv. Nové mešity z roku 1597), ale nejvíce mne oslovila „cisterna“, obří podzemní zásobárna vody (140 metrů dlouhá, 70 metrů široká), která vznikla také za vlády císaře Justiniána (527-565). Je v ní 336 obřích starověkých sloupů a plavou tam pěkně tlustí kapři.

Byl jsem i ve slavném Topkapi, dokonce i v bývalém harému. Průvodkyně na můj dotaz řekla, že tam bývalo 100 až 400 žen, ale sultán se prý setkal jen s naprostou menšinou z nich – s kým se smí setkat, vybírala sultánova matka. To musel být docela složitý život. Bospor se spoustou lodí čekajících na průjezd nesmírně vytíženou vodní cestou a nový most přes tuto úžinu jsou symbolikou blízkosti Evropy a Asie. Ale i nemalé vzdálenosti.

Marmarské fórum chce být velkým. Počtem účastníků a jejich statutem relativně velké je. Převládá tam ale takové universalistické povídání, kde je všechno možné, všechno je tu zastoupeno, každý názor a postoj je přípustný. Všem je zatleskáno. Projevy jsou zcela monologické, nikdo na nikoho nereaguje. Jsou preskriptivní, nikoli deskriptivní, chybí analýza a z ní jakékoli závěry. Projevy jsou výrazem přání, optimismu, naděje, díky tomu jsou prázdné, nevzrušivé, ne-li naivní. Jakoby sama tato vlídná slova hrála pozitivní roli.

Můj projev byl jiný – obsahoval několik tezí, se kterými bylo možné souhlasit či nesouhlasit:

- mnoho dnešních problémů je podle mne způsobeno násilným prosazováním ideologie (a idejí) universalismu. Původně ze Západu, ale jako logická reakce i z Východu. To se ukazuje být zcela kontraproduktivní a přináší to jen obrovské oběti a ničení celých států a národů. Násilné glajchšaltování lidstva je chybným projektem. Praha se nemá stát Istanbulem a Istanbul Prahou;

- cítím, že je oblast Balkánu, Turecka a celé jihovýchodní Evropy negativně ovlivňována dnes existujícím modelem evropské integrace, který je příliš exkluzivní, který rozděluje, nikoli spojuje, který vylučuje, nikoli zahrnuje. Periferie Evropy potřebuje vytváření otevřeného prostoru, nikoli jeho zavírání;

- v rozporu s převažujícím mediálním a politickým názorem jsem přesvědčen, že je střední a východní Evropa ohrožována nikoli Ruskem, ale rozpadem ukrajinského státu, neúspěchem, resp. neexistencí ukrajinské postkomunistické transformace, neschopností země udržet svou vnitřní koherenci. Střední a východní Evropa je zneklidňována zneužitím vnitřní ukrajinské krize k vyvolávání nové konfrontace Západu a Ruska. (Belgičan, bývalý generální tajemník Rady Evropy, mi při večeři říkal, že souhlasí s mou první a třetí tezí, nikoli s druhou. I to je úspěch!)

Dialog bohužel marmarské fórum nenabízí, vyslovování různých názorů však možné je:

- bývalý turecký prezident Gül (v období 2007-2014) cítí v Evropě extremismus, který se projevuje v nově vznikajících (mimo mainstream stojících) politických stranách, které otravují (doslova „poison“) atmosféru v Evropě;

- prezident Bosny a Hercegoviny Cavara mluví o islamofobii v Evropě;

- srbský mufti si anglicky pohrává se slovy god a good. Neomylně říká, že naším cílem je „god“, že být „good“ cílem být nemůže (takovou přímou obhajobu postoje, že „účel světí prostředky“ nebo „když se kácí les, létají třísky“ jsem ještě nikdy na vlastní uši neslyšel);

- guvernér jižního Moldavska říká, že bývalá studená válka přinášela stabilitu, dnešní studená válka destabilizuje. Atd, atd.

To byly jen střípky z desítek projevů. Bylo mezi nimi i vystoupení našeho ministra průmyslu a obchodu Mládka (věnované ekonomice a energetice) a poslance Úsvitu Fialy (o klidném rozdělení Československa, i když mne zaujalo, že někdo z mladé generace, která to nezažila, obhajuje ve světě – a při mé přítomnosti v sále – tento náš unikátní výkon).

Ironií osudu v poslední den mého pobytu v Istanbulu přišlo jaro. Vítr sice stále fouká, ale sluníčko začíná dominovat. Přes celé obří město jsem jel navštívit bývalého prezidenta Güla. I s houkajícím a blikajícím policejním doprovodem to trvalo hodinu. Aspoň jsem viděl nové části tohoto neuvěřitelně rychle rostoucího města. V Turecku jsou ve srovnání s Evropou poněkud zvláštní poměry, bývalý prezident žije nad Bosporem v rezidenci, kde bydlíval i jako prezident. (To je, jako kdybych já dnes bydlel v Lánech nebo v Kramářově vile.)

Zajímala ho hlavně Evropa. Vrátili jsme se k jeho projevu den předtím, kdy na konferenci mluvil o extremismu v Evropě. Snažil jsem se mu vysvětlit, že nové politické strany v různých evropských zemích reagují primárně na frustraci voličů starých zavedených stran. S jejich „nepolitikou“, pasivitou a prázdnotou se už nechtějí smiřovat. Říkal jsem mu, že AfD v Německu není extremistická strana (jakkoli ji nenávidí CDU, CSU, FDP i SPD), že UKIP Nigela Farage je sice monotématická strana, ale nikoli strana extremistická (za tu ji považuje asi jen David Cameron a Jan Zahradil), že ani strana paní Le Penové už není řazena mezi strany extremistické. Lidé jako Gül si ale – ve své pozici v tureckém politickém boji – musí Evropu idealizovat. Nechtějí, aby Turecko sklouzlo do islamistických pozic.

Nevidí žádný dobrý vývoj pro situaci v Sýrii (Turecko má veliké problémy s 2 miliony syrských uprchlíků, jejichž děti žebrají na křižovatkách v Istanbulu). Děsí se vývoje v Islámském státě, říká, že jsou to všechno „proxy wars“, války vedené zástupci či náhradníky (proxy znamená v češtině i šidítko). V ukrajinské krizi je plně na straně Západu. Snažil jsem se mu vysvětlit, že vyzvat Ukrajinu, aby se teď hned rozhodla, zda patří k Východu nebo Západu, je pro ni ničivé. Řekl jsem mu, že je to něco takového, jako kdyby bylo Turecko vyzváno, aby teď hned udělalo stejné rozhodnutí. Byl to pro něho úplně nový argument.

Toto setkání s prezidentem Gülem, který opakovaně vzpomínal na svou státní návštěvu v Praze, bylo tou nejlepší možnou tečkou za mou téměř čtyřdenní cestou do této mimořádné země. Jen kdyby nefoukalo! V noci mi v hotelu vítr dvakrát otevřel pečlivě zavřené okno.

Zdroj: klaus.cz