Aspoň ty, kteří ještě stále věří, že bude pokračovat amerikanizace toho světa, v němž žijeme. Nejde ani tak o to, v čem se nám příští generace budou podobat, ale jak a hlavně na co budou z minulosti (tedy z naší současnosti) vzpomínat. Ještě nedávno se mohlo zdát, že rok 2020 nebude nějakým mezníkem. Od jisté chvíle ale nelze vyloučit, že zůstane v paměti lidstva jako rok, kdy se přece jen stalo něco hodně významného. Něco, co může zásadním způsobem ovlivnit směřování našeho druhu do budoucnosti. Mohlo by se to týkat například zápasu lidstva s aktuálně hrozící pandemií způsobenou koronavirem typu 2019-nCoV, píše Vladimír Čermák v komentáři pro Prvnizpravy.cz..

Nejde jen o to, zda se jej podaří zvládnout, ale i o naši připravenost řešit s tím spojené problémy a  následky. Říše středu - jak byla dříve často  označována země nazývaná dnes Čínou  -  se díky tomu totiž dostala  do centra pozornosti všech, kteří sledují, co se ve světě děje zvlᚡ%t důležitého. Epidemie  mohla vypuknout i jinde než ve Wu-chanu. Stalo se to ale zrovna tam. V důsledku toho  je dnešní Čína - a možná brzy i celý svět  - konfrontována s něčím, co se  sice velmi podobá velkým pandemiím  minulosti, včetně tzv. černé smrti řádící v Evropě ve čtyřicátých letech  14. století, zničujících epidemiím, které zachvátily střední i jižní Ameriku po invazi Španělů v 16. století či  s epidemií španělské chřipky po 1. světové válce.    

Z pohledu  toho, co po nich následovalo už víme, že v dějinách lidstva tyto a podobné události představují něco  jako  křižovatky.Svět lidí se díky nim podstatně mění. Češi by nejspíše žili ještě dnes někde v Podněstří, kdyby se ve střední Evropě pro ně neuvolnil v důsledku dnes již neznámé zničující  epidemie prostor. Dávní předkové žijící v rovníkové Africe by nejspíše  neopustili svá  tamější sídla, kdyby je jiná, již dávno zapomenutá epidemie nevyhnala do okolního světa, kde našli svůj nový, ještě nezamořený domov.  Dnes to vše vypadá již jinak, dokonce i my sami vypadáme jinak, než si naši předkové mysleli  o budoucnosti svého druhu. V něčem se ale přesto stále podobáme svým předkům. Získali jsme - sice většinou až v posledním století - nové zkušenosti  a znalosti v oblasti ochrany zdraví a disponujeme  odborníky schopnými se  zabývat  obranou nás všech před  nebezpečími spojenými s podobnými událostmi. Stále ale máme i velké nedostatky  znemožňující  nám přejít do ofenzívy při střetu s touto hrozbou. My –ať se nám to  líbí či ne - se zatím stále jen bráníme.

To, co každý den slyšíme a vidíme z médií, je o obranných mechanismech, kterými se snažíme sebe sama jako jednotlivci i jako velké společnosti  mobilizovat, abychom je pak využili  k přežití našeho druhu. A s ním i  toho světa, v němž žijeme. Smrt prvních stovek nakažených jedinců může být jen předehrou k zániku tisíců, možná i milionů či miliard  lidí představujících - každý z nich – vývojové možnosti, bez nichž svět bude vypadat jinak, než jaký by mohl být bez této epidemie. Znovu a znovu se tím potvrzuje něco, na co často zapomínáme: společnosti v nichž žijeme, jsou velmi křehké. Křehčí, než si připouštíme. To, co se dnes děje v oblasti kolem ochrany zdraví, pro nás  vůbec  nemusí dobře dopadnout. Následky mohou být hrozné, dokonce strašlivé. A nejen v podobě prudkého snížení počtu osob žijících na této planetě, ale i v jiném ohledu.

Možná máme zatím jen neuvěřitelné štěstí. Třeba i v tom, že  to vše začalo ve Wu-chanu. Zkusme si představit, že by to začalo třeba někde ve střední Evropě. Tedy u nás. K čemu by asi došlo? Jaké by byly  následky  naší zjevné nepřipravenosti na něco takového? Systém řízení, který je charakteristický pro současný čínský režim (a o něm toho víme  velmi málo)  je – naštěstí –zjevně trochu jiný než ten zdejší. Pokud bychom s něčím podobným byli konfrontováni my, a to i za podpory celého evropského i severoamerického společenství, těžko bychom asi dokázali to, co předvádějí světu dnešní Číňané.

Vybudovat v ohnisku nákazy za deset dní obrovskou nemocnici, vytvořit všechny ty stávající bariéry  proti šíření nemoci do okolního světa  atd. atd. Naše společenství by asi nestihlo ani vyhlásit výběrové řízení na taková opatření. Tedy rozhodnout, komu se s tím spojené práce mají zadat. Natož je realizovat. Uvedení  národního záchranného systému  aspoň do pohotovosti (asi by nešlo jen o každoměsíční zbytečné polední houkání sirén na střechách domů) by skončilo nejspíše tak, jako v roce 2002 v rámci přípravy na  mimořádnou povodeň, k níž se tehdy v srpnu už  týdny schylovalo.

Nebuďme naivní  a přiznejme  si už, kde jsou naše limity. Nežijme ve falešných  představách  o tom, co bychom dokázali v případě, že by ohniskem nákazy  koronavirem nebyl Wu-chan, ale třeba  Praha.  Asi bychom byli v koncích. A s námi možná již i celý svět. Čínské vedení prý vyhlásilo boj s epidemií za  boj, který přirovnalo k všelidové válce  (nevylučujme, že jde o špatný překlad – správně jde asi o boj o záchranu celého lidstva). Asi to tak i bude. Čínu tahle válka bude stát  hodně  sil. Měli bychom  si být toho vědom  a vážit si toho.  Čínská společnost tím ale ukazuje  v praxi, jak dokáže čelit  problémům, o kterých jsme ani netušili, že existují.

Svět, v němž žijeme, už nebude poté (doufejme, že epidemie skončí) stejný jako byl předtím. Dokonce mu nemusí být  ani moc podobný.  Není asi moc lidí, kteří by si to do všech důsledků uvědomovali, ale  měli bychom vědět, že jde o více než jen o jednu velkou pandémii. Jde o to, jak  se  to dá vše uřídit. Jinak řečeno: zvládnout. Čína dnes bojuje v první linii neviditelné fronty, ale bojuje  ve skutečnosti i za nás. Poskytuje nám přinejmenším  jistý, možná nevelký,  ale určitě důležitý čas  k přípravě na odvrácení nejhorších možných scénářů budoucího vývoje. Patří ji za to nejen uznání, díky, ale možná i něco navíc.

Možná, že poté, až tato krize bude (a doufejme, že bude)  zvládnuta, přijdou – a možná už brzy – jiné velké, dokonce ještě větší krize. Je dobré, že už existují společnosti, které mají  potenciál  k tomu, abychom je zvládli. Potenciál ve  schopnosti  řešit problémy, které  už nazrály, i ty, s kterými možná  budeme  brzy konfrontováni, zde tedy je.  Existují sice společnosti, které se označují jako supervelmoci, anebo které se tak (jako  třeba  Sovětský svaz v minulosti) označovaly. Často šlo ale o struktury, které spíše vyvolávaly velké krize, než aby je řešily. Zatím jsem netušili, že zde existují  společenství, které jsme dosud  nedokázaly ani nikam zařadit.  Něco jako supersupervelmoci. Čína je dnes – díky tomu jak se zatím vyrovnává s hrozbou koronaviru - jasným kandidátem na takové zařazení do této kategorie. A to přes všechny své stávající nedostatky. My Středoevropané (nebo i Evropané)   jsme spíše jen více méně pasivními pozorovateli.
 

Je ale nejvyšší čas začít přemýšlet i o tom, v jaké žijeme společnosti. Jak je tato společnost funkční i z hlediska jistot, včetně bezpečnosti, které nám v čase velkých krizí může poskytnout. Podobné otázky jsou v době šíření koronaviru  velmi aktuální a nanejvýše inspirativní. Ve svých důsledcích mohou však  zpochybnit i některé  téze, které jsou (i  v současné české společnosti) prohlašovány za svaté. Konkrétně třeba  tu z nich, která se týká způsobu života v tzv. demokratických, svobodných společnostech jako záruky naší budoucnosti. Společností, které  si zakládají na tom, že mají vypracován program ochrany všech možných lidských práv. Za třicet let existence české polistopadové společnosti, která se postupně stala i členem NATO či EU už něco tušíme,resp.víme o ideologii současného Západu. Někdy to jsou –  řečeno se Shakespearem – jen slova, slova, slova. Tedy  zjednodušená hesla týkající se předností  zde existujících  společností před životem v jiných, jinak se rozvíjejících společností. Nejde ale asi o nic jiného než hesla. Měli bychom si proto být vědomi toho, že svět kolem nás se neustále mění, a učit se z toho.
         

V dnešní době jsme se ocitli ve zvláštní situaci. V poměrně vzdálené zemi (Čína) s vysoce autoritativním, ne-li  totalitním režimem, propukla krize v podobě hrozby pandemie nemoci, která svým smrtícím potenciálem  ohrožuje pravděpodobně celé lidstvo. To, že se to stalo právě v zemi, kde vládne již přes 60 let systém reprezentovaný tamější komunistickou věrchuškou  (která se ale také vyvíjela  a měnila) poskytuje tomuto  dění zvláštní rozměr. S komunismem nemá  samotná nákaza  - zdá se  - žádnou spojitost. Šíří se všude, bez ohledu na ideologii či světonázor, který v té které společnosti je považován za jedině správný.

Samozřejmě existují rozdíly mezi tím, co hlásá čínská propaganda a tím, co o tom hlásá třeba ta česká.   Podstatné je, že kromě rozdílů existují i shody týkající se toho, co se tam i tady děje, včetně shody  v pohledu na práva člověka. Zdá se, že klíčovým právem v Číně i u nás je  právo něco vlastnit. Vlastnická práva představují poměrně široké spektrum  a kdybychom se tím  zde měli  zabývat, určitě bychom překročili limit daný pro zpracování komentáře na tomto webu.

Právě proto se tak často uchylujeme ke zjednodušování toho kterého problému,  což  samozřejmě není také  vždy něco  snadného. Týká se to i jiných zemí Západu, které už delší dobu nemohou uvěřit  skutečnosti, že ČLR  v mnohém Západ  nejen dohnala, ale i předehnala. Vždyť je to  přece –aspoň podle některých klasiků  výkladů totalitarismu -  jasně  stát, který  se už dávno měl  začít rozpadat nebo aspoň upadat. Přinejmenším od událostí na ústředním pekingském náměstí v r. 1989.  Tak to ale zjevně není. Svědčí o tom  nejen  fakta v podobě úspěšného uspořádání velkých světových akcí ala olympiáda, úspěchy čínských firem (jako třeba Huaivej) na poli elektronického byznisu  či mnoho a mnoho dalších výkonů, kterými se Čína může vykázat, o  rychlosti ekonomického růstu nemluvě. Teď se zdá, že klíčové pro jakékoliv  srovnávání Číny se Západem však bude i to, co se děje kolem výše zmíněné epidemie. Měli bychom být k Číně nejspíše uctivější a vstřícnější. Její boj je i naším bojem.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)