V zásadě nemá smysl hovořit o tom, jestli je životní úroveň obecně vyšší, stejná či nižší, než před rokem 1989. Co je daleko důležitější je, že se dříve sociální situace neustále zlepšovala, tzn. v r. 1985 bylo lépe, než v roce 1980, v roce 1960 bylo lépe než v roce 1950, lidé si mohli více dovolit, vše bylo dostupnější. Stále se hovořilo o světlé budoucnosti, osvobození od nerovnosti, o vědecko – technické revoluci, ,,létajících autech“ apod. ( I kdyby se to zcela nerealizovalo, tak to samo o sobě vytvářelo jakousi psychologickou pohodu, lidskost, že člověk něco buduje, bude zajištěn ve stáří, zanechá potomkům a další generaci hodnoty a funkční model, na nějž mohou navázat ).

Najednou je všemu jakoby konec. Podívám se z okna a místo ,,létajících aut“ vidím to samé stání rezavých kontejnerů na sídlišti, jako před 20 lety. ,,Budoucnost byla zrušena“. Veškerý vědecko – technologický pokrok se smrsknul v digitální a komunikační technologie, nikoli ve snahu zlepšovat životní potřeby. Žádný samozřejmý nárůst životní úrovně, to čím většina lidí dnes žije je, aby se situace nezhoršovala. Stojí to stále více energie, nikdo již nepočítá, že další generace na tom bude lépe.

Ovšem existuje jedna velmi silná optimistická skupina ,,nadšených otroků“. Je to kosmopolitní ,,třída“, většinou vzdělání mladí lidé, co chodili do těch ,, správných“ škol, ovládají jazyky, cestují a cítí se být vítězi. Jenže ve skutečnosti na tom dobře nejsou. I když třeba nadprůměrně vydělávají, tak jsou na ně takové statusově– ideové nároky na vše, co si ,, musí“ koupit, do jakých restaurací chodit, kam a s kým jet na dovolenou. Zní to směšně, ale tyto konzumní faktory závisí na tom jestli je kosmopolitní prostředí přijme, anebo různými způsoby vyštípe z ,,klubu“. Měl jsem přítelkyni přesně z tohoto prostředí, na první zdání inteligentní, ale zcela bez smyslu pro realitu a obecně důležité věci.

I pro tuto sociální vrstvu je bydlení ve vlastní zemi nedostupné. Ale to proto, že chtějí bydlet v ,,těch správných“ městech, nejlépe Praha nebo Brno, ,,zoufalci“ se musí prozatím spokojit s ,,vesnicemi“ jako Liberec, Hradec Králové, Plzeň nebo Pardubice. Jinde pro ně nejsou ta ,, správná“ pracovní místa. Jenže bydlení v těchto městech si mnohdy nemohou dovolit ani střední manažeři. Jejich životní styl je řízen zvenčí, už nemají fakticky možnost rozhodovat se, jak budou žít, co budou dělat, ale přizpůsobují se tlaku médií, kolegů, nadřízených, korporací, co se od nich očekává.

Fakticky jsou poražení, a vše co mají jsou sliby, že jednou budou bohatí úspěšní. ,,Teď nemají nic, ale mají úžasnou perspektivu“ hovoří propaganda, zatímco klesá prestiž i hodnota akademických titulů, rostou nároky i rizika, školský systém produkuje pseudoobory.

Tyhle lidi je třeba obracet proti režimu. Dokud tato vrstva soutěží jeden proti druhému, kdo z nich bude loajálnější a poníženější a kdy akceptuje vše, co říkají velká média a co se píše v korporátních ,,receptech na úspěch“, tak jsou největší oporou režimu, propagandistickým nástrojem a subjektem zavádějícím nepřátelskou koncepci vztahů do společnosti.

Zdá se to kruté, ale jako alternativa nemůžeme živit tyto sci-fi iluze. Musíme jasně sdělit, že zachování tohoto režimu znamená, že většina že současné mladé generace zemře v ghettech, ve škarpě, důchody jakožto garantovaná odměna za celoživotní práci končí, rozšíří se pandemie tzv. ,,civilizačních chorob“ z chemie a špatného ( nezdravého a nepřirozeného ) životního stylu, rozšíří se duševní nemoci z odcizení se skutečným životním hodnotám, ze stresu a nejistoty, rozpadne se systém veřejného zdravotnictví. Války, terorismus a kriminalita se stanou zcela běžnými. Války povedou různé korporátní skupiny, role státu a pravidelných armád opadne. Vzhledem k existenci všestranného zničení nukleárními zbraněmi, se povedou a již se vedou skryté hybridní války, psychologické, metodologicko – ideologické a biologické. Válku musíme chápat v její pravé podstatě, tedy jako soubor opatření k uchvácení cizích zdrojů, prostředků, prostoru a sil. Člověk jako mravně – praktická bytost v tomto systému zemře ,,sám v davu“. Takový děsivý obraz se musí dát vedle falešné ,, optimistické perspektivy“ šířené režimními politruky.