Symboly naší státnosti – lev, orlice či trikolóra – tvoří naši spojnici s národním dávnověkem. Jsou historickým dokladem, že národ není umělý konstrukt, ale tisíciletá a stále živá realita.

Když chtěl saský právník 13. století Eike von Repgow ve svém díle Sachsenspiegel zpochybnit právo českého krále volit císaře Svaté říše římské, použil „národnostní“ argumentace, že český král „není Němec“. Z podobně „nacionalistických“ pozic vystupoval také český kronikář aristokratického původu, literární historii známý jako Dalimil. Například když komentoval sňatek knížete Oldřicha s neurozenou dívkou Boženou slovy: „Lepší česká selka, než německá kněžna“. 

                                                        Vlaj naše vlajko, hrdě vlaj...

Sociolog Ernest Gellner v osmdesátých letech minulého století vyslovil teorii, podle které je prý národ umělým konstruktem devatenáctého století. Toto tvrzení však neobstojí v konfrontaci s historickou realitou. Zejména ne ve středoevropském prostředí. Tady se totiž, navzdory staletému prolínání mnoha etnik, nebo možná právě kvůli tomuto „stýkání a potýkání“, objevilo zřetelné národní cítění již velmi časně a jeho středověká podoba se v moderních časech změnila již jen málo. Také naše státní a národní symboly sahají svými kořeny hluboko do minulosti.

Krleš, Krleš, Krleš

Nejstarším znamením českého státu, o kterém se z pramenů dovídáme, je válečná insignie, známá jako praporec svatého Vojtěcha. Pod touto standartou dosáhli čeští panovníci řady vítězství a byla jí připisována zázračná moc. Prvně se objevila v bitvě Soběslava I. s vojskem saského krále Lothara III. roku 1126. Podle svědectví Kroniky kanovníka vyšehradského prý nechal Soběslav vyzdvihnout z kostelíku ve Vrbčanech na Kolínsku dávný praporec svatého Vojtěcha Slavníkovce a dal jej připevnit na kopí svatého Václava, jež bylo uchováváno na Pražském hradě. Vyrobil tak jakousi zdvojenou relikvii. Praporec byl pak během bitvy pozdvižen nad řady vojska za zpěvu chorálu Hospodine, pomiluj ny. Za autora textu tohoto chorálu, zčásti ještě staroslověnského, byl tradičně považován právě někdejší pražský biskup svatý Vojtěch. Text je zakončen dnes těžko srozumitelným zvoláním, které se stalo oblíbeným válečným pokřikem: Krleš, Krleš, Krleš!  Šlo vlastně o staročeskou zkratku řeckých slov: Christe eleisson, čili Kriste, smiluj se! Soběslavovo české vojsko v uvedené bitvě porazilo přesilu saských nepřátel a mnozí účastníci tvrdili, že během boje spatřili všelijaké nadpřirozené jevy a neobvyklé úkazy: Ohromného orla nepřátelsky křičícího proti Sasům, obrazy svatého Václava i jiných českých patronů vynořující se v oblacích a podobně.

Život věčný, oheň jasný

Erbovním znamením přemyslovských knížat byla černá orlice na stříbrném štítě, jejíž křídla byla posázena červenými ohnivými plaménky. Nejstarší hmotné doklady takového znaku pocházejí ze 12. století, jeho barevné vypodobnění pak až z první půlky 14. století. Středověcí a raně novověcí kronikáři ale předpokládali mnohem starší původ tohoto znaku. Podle Hájka z Libočan jej získal dokonce již bájný praotec Čech, když v Chorvatsku porazil Římany a jejich ukořistěnou korouhev ustanovil za vlastní znak. Orlici prý také nosil ve znaku svatý Václav, a proto ji najdeme prakticky na každém jeho vyobrazení, na světcově rytířském štítě či praporci. Orlici později vidíme také v zemských znacích Moravy a Slezska. Moravská orlice je stříbrnočerveně šachovaná na štítě modrém. Slezská orlice je černá ve zlatém štítě a na prsou nese stříbrné perisonium, čili pružinu, ve tvaru ležícího půlměsíce s jetelovými trojlisty na obou koncích a křížem na středu.

Ale vraťme se k orlici přemyslovské. V podobě, ve které byl tento znak ve vrcholném středověku používán, nesl tehdy dobře srozumitelnou křesťanskou duchovní symboliku –

byl znamením Kristova Zmrtvýchvstání. Podle středověkých „zoologických“ představ zapisovaných v tzv., bestiářích, orel jedenkrát ročně obnovuje své peří tím, že vlétá do hořícího ohně, shoří a znovu se zrodí z popela mladý a silný. Jedná se pochopitelně o ohlas antické tradice o ptáku ohniváku čili fénixovi, který byl vztažen k evangelnímu příběhu Kristovu.

                                                           My z Čech, Moravy a Slezska

Král a Vítěz

V prvé třetině 13. století se na mincích a pečetích přemyslovských panovníků objevuje vedle orlice také znamení lva. Lev měl ve středověku dvojznačný význam. Byl znamením síly, která ovšem může být kladná i záporná. V záporném aspektu byla zdůrazněna jeho dravost, ba krvelačnost, a byl vnímán jako symbol ďábla. Tak je tomu například v novozákonním Prvním listě apoštola Petra: „…váš protivník ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil“ (1 Petr 5,8). V kladném aspektu byl naopak obdivován důstojný lví vzhled. Byl spojován s královským majestátem (král zvířat) a vykládán jako symbol vítězného Krista – krále, který je označován jako „Lev z kmene Judova“.

Ve znaku českých králů je význam lva zdůrazněn barevně. Lev je vždy bílý či stříbrný (v jazyce heraldiky jsou stříbrná a bílá totéž) a je zobrazen ve skoku v červeném štítě. Takové spojení bílé a červené barvy bylo chápáno jednak jako spojení božství a lidství (nebe a země) a také jako symbol Kristova zmrtvýchvstání. Nejstarší dochovaná barevná vyobrazení českého lva se nacházejí na nástěnných malbách tzv. Gozzoburgu v rakouské Křemži, v iluminovaném spise Codex Manesse a v pozoruhodném českém mystickém díle známém jako Passionál abatyše Kunhuty.

                                                                     Codex Manesse

V době Jana Lucemburského, a zejména za vlády krále a císaře Karla IV., se prosadil pojem Země koruny české. Královský lev od té doby nese dvojí politickou symboliku: representuje Čechy samotné i celý soubor zemí pod vládou českého krále, zejména celek takzvaných nezcizitelných zemí, které tvoří základ státu, tj. Čech, Moravy a Slezska. Když jsou tedy na některé středověké památce vyobrazeny všechny zemské znaky, znamená lev zemi českou, naopak, je-li vyobrazen pouze lev, znamená všechny naše země. Tak je tomu i v případě dvou forem současného státního znaku. Čtvrcený velký znak republiky zobrazuje všechny zemské erby, malý znak pouze znamení lva, které v tomto případě representuje i všechny ostatní.

Vlaj naše vlajko, hrdě vlaj…

Ve středověku má svůj původ i naše státní vlajka. Prvním praporem, o němž v českých dějinách slyšíme, je onen zázračný praporec svatého Vojtěcha zmíněný úvodem. Čeští králové pak zpravidla používali červený prapor s obrazem stříbrného (bílého) lva. Zachovaly se barokní zemské korouhve používané při korunovacích. Na jejich lícové straně je obraz svatého Václava, na rubu pak český lev obklopený znaky ostatních Zemí koruny české.

Po vzniku Československa roku 1918 vznikla potřeba odlišit vlajku od prakticky totožné vlajky polské. Z mnoha návrhů se nakonec prosadilo řešení vložit k žerdi historické červenobílé vlajky modrý klín. V neoficiálním výkladu tento klín representoval Slovensko. Po rozpadu československé federace si Česká republika ponechala vlajku s klínem, jako symbol kontinuity. Modrá barva navíc upomíná na štít moravského zemského znaku a trikolóra barev bílé, červené a modré odkazuje k obrozenecké tradici slovanské vzájemnosti.

Všechny tyto historické symboly tvoří spojnici mezi dávnověkem a současností. Provázejí naši kulturní existenci a připomínají, že národ není umělým konstruktem, který je možno kdykoli demontovat, ale že je v našem případě tisíciletou a stále živou realitou.