Byť uplynulo už dlouhých 48 hodin, stále mám pocit poněkud vratkých nohou. Což ovšem není nic proti mému drahému manželovi, který hned na první pohled působí převelice unaveným dojmem. Zdrojem jeho (i mého) vyčerpání je fakt, že jsme vyhráli s naší knihou Lumpové a beránci cenu čtenářů Magnesia Litera. Ostatně kdo by to byl řekl, že se čtenářům zalíbí právě „nově vynalezený styl ekonomického thrilleru“ (jak jeden ze čtenářů žánr pojmenoval)? To ovšem zdrojem mé únavy ještě pořád není; tím zdrojem je, co pak následovalo: Poté jsme se totiž s manželem strategicky postavili ke stolu s červeným vínem, obklopeni na zvyklosti ekonomů zcela nezvyklou společností umělců a literárních kritiků; vesměs s velmi rezervovaným postojem ke všemu, co zavání čísly, penězi, ekonomikou, tržními principy a komercí vůbec. Za těchto okolností bylo nezbytné se řádně posilnit, abychom ten nápor umělečna ustáli.

Markéta Šichtařová

Co bylo dál, si už pamatuju lehce mlhavě. Každopádně po chvíli s námi zapředl řeč jeden džentlmen. A zatímco my se pokoušeli proniknout do tajů uměleckých vod, on se pokusil proniknout do tajů vod ekonomických. Zvláště jedna jeho otázka mě fascinovala: „A proč vlastně v tý svý knížce strašíte tím, že hrajeme nějakou pyramidovou hru, když přeci už krize skončila? Před čím přesně to vlastně furt varujete?“

No jo, uvědomila jsem si, ono to vážně musí pro neekonoma vypadat podivně:  Evropské akciové indexy dosáhly na svůj čtrnáctiletý (!) vrchol. Německý akciový index DAX se od začátku roku zhodnotil o 24,7 % (!). I další čísla vypadají lákavě. Česká ekonomika už (konečně) roste o 1,4 %. V zahraničí je to ještě mnohem lepší. Přední německé ekonomické instituty podstatně zvýšily svou prognózu hospodářského růstu Německa pro letošní rok ze 1,2 % na 2,0 %. To je dobrá zpráva nejen pro Německo, ale i pro ČR a Slovensko. Pokud by se data potvrzovala, i pro nás bychom museli zvýšit prognózu růstu. Tak jaképak strachy a varování, že?

Vtip je v tom, že všechna tahle čísla připomínají paní Hydru Ohavnou, která se napatlala tučnou vrstvou make-upu, pak svou fotku nechala upravit ve Photoshopu a pak se zázračně převtělila v Krásu Nesmírnou. Alternativně tomu můžeme říkat i Potěmkinova vesnice. Anebo pro to existuje i rýmovačka „navrch huj a vespod hnůj“. Zkrátka tahle výkladní skříň neodpovídá realitě. A když je něco fikcí, nikdy to nemá dlouhého trvání.

Proč jsou akcie tak vysoko? Protože finanční trhy žene vpřed očekávání dalšího tisku peněz. A k tomu šéf ECB pan Draghi ještě zdůraznil, že ECB bude pumpovat peníze do ekonomiky dle plánu až do září 2016 navzdory známkám oživení. Tohle vědomí s sebou přináší i nezvyklé chování spekulantů. Ti už pomalu nevědí, co s penězi. Opravdu. Například o německé státní dluhopisy se spekulanti doslova perou a ceny vytlačili tak vysoko, že dluhopisy mají téměř nulový výnos a brzy možná budou mít výnos záporný. Jinými slovy, spekulanti v podobě bank a pojišťoven tak budou státu platit za to, že musmí půjčit na deset let. Na akciovém trhu je právě teď jedna ze tří největších cenových bublin za sto let, protože jen v roce 1929 a v roce 1999 při tzv. dot-com bublině byl vyšší poměr tržní ceny akcií a ročních zisků společností. Člověk nemusí být zrovna ekonom, aby si uměl odpovědět na otázku, zda je to udržitelné.

Jenomže záhadou nad záhady je, proč tenhle tisk peněz, který vešel do dějin pod vědečtěji znějícím názvem „kvantitativní uvolňování“, si centrální banky tak zamilovaly, když ani po sedmi letech v žádné zemi nepřinesl nic skutečně užitečného – tedy kromě nesmyslného vyhnání cen cenných papírů vzhůru, trestání věřitelů a vůbec trestání všech, kdo byli v minulosti zodpovědní, místo zadlužení šetřili na důchod a nyní mají nulové úroky. Mimochodem, centrální banky i my všichni se bojíme inflace, tedy stavu, kdy naspořené peníze ztrácejí svou hodnotu. Jenomže teď tu inflaci prakticky nemáme, ale naspořené peníze taktéž ztrácí svou hodnotu, když jsou úrokové sazby vědomým rozhodnutí centrálních bank záporné. Má to ale něco společného se zdravím reálné ekonomiky?

Místo aby podniky, banky, pojišťovny investovaly do svého rozvoje, místo aby pořizovaly nové technologie, posilovaly svou solventnost a stávaly se silnější, naopak se čím dál víc levně zadlužují a peníze vyhazují na spekulace na předražené cenné papíry. Dokonce dělají i takové šílenosti, že skupují své vlastní akcie jen a pouze v touze vyhnat jejich ceny na trhu ještě výš, protože vysoká cena akcie je „přeci“ nejlepším oceněním vlastníka i manažera. Kdo by se zabýval takovými prkotinami, jako je výroba, nebo nedej bože dokonce modernizace výrobních kapacit?

A do toho šílenost největší: Evropa vynalezla zbrusu novou metodu, jak „vyřešit“ dluh. Řecko bankrotovalo kvůli vysokému dluhu, tak se mu půjčilo, aby dlužilo ještě víc – a je to v cajku! Poslední zprávy řeckého statistického úřadu připouští, že loni Řecko hospodařilo rozpočtovým schodkem ve výši 3,5 % HDP oproti slibovanému schodku 1,3 % HDP a celkový dluh k HDP vrostl ze 175 na 177,1 %. Nárůst zadlužení je tedy považován za vyřešení zadlužení. Pochopí vůbec evropští věřitelé někdy, že Řecko v realitě platit dluhy jednoduše nechce, a tedy ani nikdy nebude?

Když tohle všechno namítnete ekonomickému optimistovi, ještě mu zbývá poslední eso v rukávu: „Ale kdyby to byla pravda a kdyby růst nebyl založen na modernizaci podniků, pak by v klíčových zemích světa neklesala nezaměstnanost!“ Chyba lávky. Další Potěmkinova vesnice. Například v USA, které mají s tiskem peněz bohaté zkušenosti, klesá nezaměstnanost ne proto, že by se tak skvěle podnikům dařilo, ale hlavně proto, že čím dál větší podíl lidí žije z dávek, anebo naopak v druhém extrému ze spekulací s akciemi, a vůbec se ani nepokouší práci hledat. Takzvaná míra účasti na pracovním trhu je totiž v USA nejnižší za 37 let.

Tohle všechno mi ve zkratce prolétlo hlavou, když jsem měla odpovědět na otázku, před čím to vlastně varuju. To přeci není jen akciová bublina. Protože je tu bublina i u cen dluhopisů. Není to jen Evropa. Je to i Amerika. A Čína. A je to i nebývalý veřejný dluh. Je to i tohle a tamto. A pak mi – i v tom oparu – došlo, jak to všechno vlastně správně pojmenovat jedinou větou: „Varujeme před tím, že ještě nikdy v historii se tolik nerozešel reálný a finanční svět. A protože jsme to nezažili ještě nikdy v historii, nemáme ani žádný vzor, jak to dopadne. Můžeme se jen dohadovat.“

Ten ctihodný džentlmen se zatvářil poněkud vyděšeně. Očividně váhal, zda už mám dost já nebo on. A tak jsem pro jistotu ještě rychle dodala: „Ale víte co? Nedělejte si s tím zase tolik hlavu. Ono to jednou bouchne, to ano. Ale jednak to stejně letos ještě nebude, jednak to aspoň trochu pročistí vzduch…“

Zdroj: Blog autorky