A více či méně otevřeně ukazují na prezidenta Ruské federace Vladimíra Putina. Důkazy sice nemají, o to je však pevnější jejich přesvědčení. Proto na Západě již několik let přejmenovávají ulice a náměstí, na nichž stojí ruská velvyslanectví jménem Borise Němcova, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.

S dvouletým zpožděním se k tomuto politickému trollení přidává i pražský pirátský Magistrát. Docela dobře to zapadá do jeho „koncepce“ poněkud pubertální zahraniční politiky české metropole. Jako vždy, když si namyšlení amatéři začnou hrát na hybatele dějin, dosáhnout opaku svého snažení. Nenaštvou Rusy, ale kavkazské (a další) radikální islamisty. Závěry vyšetřování, přiznání obžalovaných a rozsudek moskevského soudu by neměli brát na lehkou váhu.

Pro pochopení celého případu se musíme vrátit na počátek roku 2015, kdy 7. ledna došlo v Paříži k vyvraždění redakce humoristického časopisu Charlie Hebdo. Tehdy se unijní politici semkli a obklopeni ozbrojenci protestně pochodovali po bulváru s heslem Je suis Charlie. V Rusku s nejhlasitější kritikou a zároveň vášnivou obhajobou svobody slova vystoupil Boris Němcov. Poté se již naplno věnoval přípravě protestního pochodu v neděli 1. března 2015, který se měl konat pod heslem „Rusko bez Putina“. Opoziční i provládní novináři připravovanou akci přirovnávali k Majdanu v Kyjevě, který se odehrál rok předtím.

Někdy v posledním únorovém týdnu dostali oba čelní organizátoři protestů Boris Němcov a Aleksej Navalnyj informaci, že se chystá jejich zavraždění. Každý z nich na to reagoval jinak. Aleksej si vzpomněl na teorii o nutnosti „rituální oběti“ pro úspěch každé barevné revoluce a demonstrativně začal před svým domem rozhazovat letáky, takže byl zatčen, odsouzen na 15 dní a kritickou dobu přežil v ruském vězení.

Boris Němcov se vždy vyznačoval mimořádnou odvahou. Svoji politickou kariéru zahájil tím, že při srpnovém puči proti Gorbačovovi v roce 1991 spolu s dalšími demonstranty zastavil tanky před Kremlem. Tehdy si jej všiml Boris Jelcin a vybral si ho jako svého poradce. Proto na ono varování reagoval jen veřejným oznámením o tom, že se doslechl o záměru prezidenta Vladimíra Putina nechat jej zavraždit, a zřejmě se domníval, že jej to ochrání.

V osudový pátek 27. února večer nejprve jel do opozičního rádia Echo Moskvy, kde v dlouhém rozhovoru mluvil o připravovaném protestním pochodu po Tverském bulváru. Pak odjel taxíkem na Rudé náměstí, kde v jedné kavárně v obchodním domě  GUM večeřel s mladou ukrajinskou modelkou a pak spolu šli pěšky do jeho bytu v ulici Bolšaja Ordynka (vedle izraelské ambasády). V půli cesty na mostě je obklopili čtyři muži a jeden z nich Němcova čtyřmi střelami do zad zavraždil. Modelce neublížili.

Výběr místa činu a uspěchaný způsob provedení vraždy odpovídal stylu kavkazských zločineckých skupin, což brzo potvrdilo vyšetřování. Až na jednoho, který se zatčení vyhnul sebevraždou výbuchem granátu, byli všichni pachatelé zatčeni. Většina z nich patřila do jedné rodiny. Jako motiv pro svůj čin uváděli urážku Islámu, které se Boris Němcov dopustil svou kritikou vyvraždění redakce Charlie Hebdo. Objednavatele atentátu se zjistit nepodařilo. Dle ruského tisku hlavním podezřelým zůstává Čečenec Adam Osmajev.

Tento syn úspěšného čečenského podnikatele vystudoval prestižní britskou školu, ale jeho životní dráha se ubírala jiným směrem. Poprvé se „proslavil“ v roce 2009, když byl v Moskvě obviněn z přípravy vraždy čečenského prezidenta R. Kadyrova. Obvinění se neprokázalo, a on se pro jistotu přestěhoval na Ukrajinu do Oděsy. Tam byl v roce 2012 zatčen kvůli držení výbušnin, poškozování majetku a padělání dokumentů, což vše z trestně právního hlediska zjistilo vyšetřování předčasného výbuchu bomby, kterou montovali v jeho bytě (jako jediný ze tří pachatelů vyvázl nezraněn).  Na žádost Ruska bylo obvinění rozšířeno pro přípravu atentátu na tehdejšího ruského premiéra Vladimíra Putina, k čemuž se přiznal. Po Majdanu a vypuknutí války na Donbase bylo obvinění z přípravy atentátu staženo, Osmajev byl odsouzen jen za onen výbuch a propuštěn z vězení. Šel válčit na Donbas v čečenském praporu Džochara Dudajeva na ukrajinské straně (spolu se svou manželkou) a stal se nakonec velitelem této jednotky.

V roce 2017 na něho byly spáchány dva atentáty. V tom prvním jej zachránila jeho žena, která zastřelila útočníka, v druhém ona zahynula, ale zraněný Osmajev zase přežil. Chápu, že na podobného muže by Rusové zorganizování atentátu na Borise Němcova rádi svedli, ale na druhou stranu neprofesionální provedení vraždy na mostě a často zmiňovaná ukrajinská stopa by stylu operací Adama Osmajeva docela odpovídaly.

Domnívám se, že případ vraždy Borise Němcova představuje ukázku toho, že objektivní zjištění oproti spikleneckým teoriím nemají u určité části politiků a médií šanci. Svou roli hraje také to, že obvinit ruského prezidenta je tak snadné a bez rizika. Psát o tom, že ruského opozičního politika zavraždili náboženští islamističtí fanatici  není politicky korektní a poněkud o ústa.

Nicméně až pan primátor Hřib v rámci své pubertální zahraniční politiky slavnostně přejmenuje náměstí Pod Kaštany na náměstí Borise Němcova, vzdá tak hold nejznámějšímu evropskému politikovi zavražděnému islamistickými radikály, což určitě původně nezamýšlel. Nevím, zda to někdo nakonec také nevyhodnotí jako urážku islámu...