Zkrátka těch, kteří v odborném světě mnoho dokázali a mají nyní jedinečnou příležitost se o své vědomosti a zkušenosti podělit se svými nástupci, studenty, píše Petr Žantovský.

Potíž je však v tom, že mnohdy překážejí mladým, dosud nic neznamenajícím, ale velmi ambiciózním adeptům akademických kariér: těžko najdeme v širém okolí takové kvantum třicetiletých docentů; i dnešní předseda ODS Petr Fiala byl profesorem již ve 39 letech, což bývá obvykle věk, kdy skuteční vědci teprve začínají shrnovat první závěry svého bádání a zkoumat další cesty. Pro někoho však tam, kde jiný pokorně nachází start, stojí už sebevědomý cíl.

Pamatuji se, jak před několika lety jistá výsadní rozhodující úřednice o bytí a nebytí vysokých škol, když jsme jí předložili žádost o akreditaci nových oborů, v nichž stála i taková jména pedagogů jako prof. Valtr Komárek (tehdy cca osmdesátiletý) či prof. Jan Hyvnar (tehdy sotva sedmdesátiletý), byli jsme vyhnání s poukazem na to, že tito staří pánové již nejsou zárukou kvalitního odborného rozvoje oboru a školy. Pan prof. Hyvnar byl přímo u toho, a vida jeho blednoucí tvář, bál jsem se o jeho zdraví. Panu prof. Komárkovi jsme zprávu o této neuvěřitelné zpychlosti ani nepodali. Styděli jsme se totiž za tu úřednici a tu komisi. Kdo už jiný, než zkušení odborníci, duševně plně při síle, byť třeba fyzicky již nikoli, nositelé nenahraditelných zkušeností, vědeckých i životních, by měl být zárukou „kvalitního odborného rozvoje“!

Petice

„Jako členové akademické obce Univerzity Karlovy spatřujeme podstatu univerzitního vzdělávání v osobním kontaktu s pedagogy, kteří mají bohatou profesní i životní zkušenost. Svou moudrostí a hlubokým vhledem vytvářejí prostor pro poznání, které je těžko srovnatelné s jakýmkoli jiným způsobem vzdělávání.

Znepokojuje nás, že právě tito pedagogové ztrácejí vliv na podobu a fungování školy a dochází k tlakům na jejich eliminaci z oborových rad a vedoucích pozic.

Jsme přesvědčeni, že jakékoli zpochybňování odbornosti na základě věku je nedůstojné a popírá smysl a tradici vzdělávaní; už starověké kultury stáří uctívaly, protože vyrovnávalo nezralost činů mladších členů společenství. Hrozí přerušení kontinuity v řadě tradičních oborů, jejichž existence byla po staletí těžištěm nejen Univerzity Karlovy. Současně se domníváme, že věk představuje v tomto směru jen jakýsi zástupný důvod. Lidé, kteří mají být ve svých funkcích nahrazeni mladšími kolegy, jsou často nepohodlní pro pevnost svých názorů a hodnot, jež zastávají.

Moderní univerzita by podle našeho názoru měla především ctít závazky ke své tradici a k vlastním kořenům, není dostačující segmentovat vzdělání do příliš úzkých specializací. Univerzitní vzdělání obohacuje formální kvalifikaci o důležitý nadhled, znalost kontextů a souvislostí. V tomto duchu by se podle nás měla nést podoba a struktura vysokých škol, aby se vyvážil rychlý sled změn a všech možných vnějších tlaků, které na současného člověka denně působí. Vědění se od nepaměti předávalo z učitele na žáka a jejich vztah působil na rozvoj obou osobností. Kultura tohoto typu vzdělání je dnes však celospolečensky narušována. Omezování vlivu zkušených pedagogů se může stát vážnou hrozbou pro další rozvoj vzdělanosti nejen na Univerzitě Karlově a ve svých důsledcích vést k uniformnímu myšlení a názorovým manipulacím.“