„Doba malé politiky minula: již příští století přinese boj o vládu na Zemi – nutnost velké politiky.“

—Nietzsche, Mimo dobro a zlo, §208 (Aurora,1998)

V noci na 15. března 1945, na útěku před
novým Američany dosazeným pařížským režimem, spolykal Pierre Drieu La
Rochelle smrtelnou dávku gardenalu.

Sebevražda toho skvělého normanského spisovatele, který volil smrt před porážkou, nemohla jeho renomé prakticky pošpinit.

Jak píše historik Pierre Nora ve své předmluvě k Drieuho Deníkům 1939-1945 z roku 1992:

„Pro poválečnou generaci (se stal)…
romantickým hrdinou nietzscheovského rozměru, legendárním
nonkonformistou, fašistou bez rukou od krve, intelektuálem, který
zaplatil nejvyšší cenu za věrnost svým ideálům až do hořkého konce. Jeho
postava nabyla mytických rozměrů.“ 1]

Mytických rozměrů, snad – ale je to
právě Drieu – revoluční mučedník, pro spásu Evropu zavrhující pravo-levé
dělení, který k nám promlouvá i dnes.

Skutečně jen nemnoho autorů jeho doby se
tak silně a jasně pustilo do křížku se zásadními otázkami Evropy. Ve
svém semi-autobiografickém románu Gilles
(1939), 2] napsal, že člověk existuje jedině v boji: „Žádná myšlenka,
žádný cit není skutečný, pokud jej neprověří zkouška smrti.“

Revoluční evropanství jeho myšlení na
nás dodnes působí nejen proto, že jeho témata řeší i náš svět, ale i
proto, že jeho nesmlouvavá „zkouška smrti“ jim dodává jistou
nadčasovost.

***

Francouze Drieuho generace – „generace
1914“ – tížil pocit, že jejich svět umírá a v bolestech se rodí svět
nový, nikoliv nezbytně lepší. Duchovní krize vyvolaná Velkou válkou,
toto „zpochybnění základů všeho“, se nakonec protáhne na celou
meziválečnou éru (1918-39).

Leitmotiv vojáka – vracejícího se, jen
aby zjistil, že se stal mužem bez domova ve vlasti, za níž bojoval, ale
která už se nepodobá té, kterou znával – se táhne celým Drieuho dílem
jako červená nit. Ve Francii téma rezonovalo zvlášť silně, neboť už před
válkou se země topila v pocitu zmaru a úpadku.

Coby kolébka středověké i moderní
civilizace Francie dlouho Evropě vévodila nejen v myšlení, vkusu a
obhajobě modelů, které poskytovala zbytku kontinentu, ale také vojensky a
demograficky. Pak ale v poslední třetině 19. století sjednocení Německa
a s ním spojený překotný populační a průmyslový růst přivedl
francouzskou hegemonii k náhlému a ponižujícímu konci.

Skutečně bolestně to demonstrovala
Prusko-francouzská válka roku 1870 a ještě výrazněji 1. světová válka,
v níž byla Francie schopna „porazit“ Němce (po nichž „mí lidé, samotní,
snadno po staletí šlapali“) jedině spojením se se všemi ostatními
světovými mocnostmi.

Ve svém prvním politickém díle Mesure de France
(1922), 3] se Drieu postavil „dekadenci“, která podle všeho zavinila
zkaženost francouzského ducha, čímž se pustil do tématu, které se tak či
onak bude objevovat v celém jeho následujícím díle.

Lhostejný ke skutečnosti, že už nešlo o
tentýž dobyvačný lid jako v roce 1800, obvinil své krajany – a především
elity – že podlehli umrtvujícím formám, které s sebou přináší moderní
život.

„Všude, kam se podívám“, pozoroval,
„vidím bezradné lidi, kteří ztratili smysl všech věcí – veškeré
povědomí, co je sex nebo politika – co je vůdce, člověk, umění nebo
náboženství.“

Úpadek Francie podle něj nebyl jednoduše
výsledkem moderního kapitalismu (teze levice) nebo demokracie (jak to
viděla pravice), ale zásadního nesouladu v životě národa, zjevného i z
dysgenických demografických trendů. Během 19. století vzrostla
francouzská populace jen nepatrně, zatímco německá se téměř
zdvojnásobila.

Pro Drieuho byla neplodná populace
známkou vytrácející se vitality a všeho, co s tím souviselo: strach
z riskování, úpadku mužných hodnot, upnutí se na pohodlí a bezpečnost i
ubíjející sebestřednost.

Následky pak nevyhnutelně ohrožovaly
samotné přežití: „Muž,“ napsal, „který špatně obdělává své pole a
zanechá svou ženu bezdětnou, snadno podléhá sousedům, kteří zatouží po
jeho vlastnictví.“

Ale důležitější než odzbrojení Francie
ve světě chtivých sousedů, dekadence vysávající její životní sílu
prosakovala do různých oblastí národního života, podkopávala její moc,
samostatnost i schopnost promyslet řešení problémů samotnou. Nástup
masové imigrace 20. let se zdál být jen nejposlednějším a
nejnebezpečnějším vyjádření této sešlosti.

Drieu věřil, že osud Francie bude sdílet
celá Evropa, neboť 20. století nezměnilo jen staré civilizační formy,
ale celý vestfálský systém suverénních států, tím jak zvěstovalo věk
kontinentálních říší, umenšujících význam i suverenity národního státu.

Německo možná přerostlo Francii, ale
nikdy nedosáhne celokontinetální hegemonie. Nejen že se proti němu budou
i nadále spojovat ostatní evropské státy, ale jeho demografická a
ekonomická síla má váhu jen při konfrontaci s menšími evropskými zeměmi.
Jako takové Německo nakonec podlehne stejnému úpadku jako Francie –
úpadku, který neovlivní jen jeho pozici na mezinárodní scéně, ale také
schopnost vypořádat se s domácími imperativy moderního života.

Dokud zůstane Evropa politicky
roztříštěná, neriskuje jen další bratrovražednou válku, jako byla ta
v letech 1914-1918, ale také nadvládu kontinentálních mocností:
amerického kapitalismu a ruského komunismu (a to nemluvíme o čínské a
indické říši, jejichž vzestup předvídal pro 21. století).

Francie podle něj byla předurčena stát
se buď „Irskem“ v nekonečném boji proti cizí říši – nebo aktivním
účastníkem evropského impéria, jehož mír a řád měly vládnout světu.

Francie, Německo a další evropské národy
tak jinými slovy mohou přežít éru kontinentálních impérií s jejich
obřími ekonomikami a „tyranií čísel“ jedině federalizací.

Federace však nemusí nutně značit
likvidaci národa. Oproti současné Evropské komisi – odcizené od
specifické evropské biokultury – však jádrem federace Drieuho vize
nebylo podřízení národů kontinentu nadvládě tržních principů.

Šlo mu o obrodu Evropy, nikoli o
ekonomické zničení jejích etnonárodů. Pod vlivem antiliberálních
nacionalistů jako Maurice Barrès, Charles Maurras a Jacques Bainville –
jež ho už v mládí pomohli iniciovat do „kultu Francie“ – byla jeho
oddanost „Marianne“, kterou miloval „jako nádhernou ženu, s níž by se
někdy mohl potkat na noční ulici“, neochvějná.

Zároveň si ale uvědomoval, že
nacionalismus, „tato ideologie 19. století“, dospěla do slepé uličky
dějinného vývoje, jak kvůli v sobě obsaženým sebezničujícím rivalstvím,
tak kvůli postupnému omezování evropského ducha.

„Každý nacionalismus“, napsal v roce
1928, „činící z vlasti konečný cíl namísto začátku, odmítá právě ony
energie a tvořivost, jež se z vlastní rodí.“ Pro autora L’Europe contre les Patries (1931) 4] se stal nacionalismus ve věku kontinentálních říší residuem, škodlivým národům i Evropě.

Nikoliv Francii, ale Evropě coby
duchovní komunitě národu tedy posléze přísahal věrnost: „Francie jako
politická entita musí zemřít… aby dosáhla svého pravého duchovního
místa.“

Drieuem vysněná federace by čerpala
z místních identit a historickým institucí v Montesquieho tradici
„komunity národů“ – sjednocujíc Evropany na základě sdíleného
řecko-římského a latinsko-křesťanského dědictví, vzájemně recipročních
výpůjčkách v průběhu jejich dějin a na institucionálním odkazu ius publicum europaeum.

Pro jednoho z autorů francouzské nové
pravice (A. Guyot-Jeannin) nebyla Drieuho Evropa bezkrevným superstátem
byrokratů, bankéřů a obchodníků, ale „duchovní, kulturní, komunitární
Evropou s kořeny“, ochraňující své bohatě rozmanité etnonárody a věrna
svým proměnlivým duchovním formám.

Nebyla tedy zamýšlena jako „unie“
otevřená celému světu a ničící svou vlastní jedinečnou identitu – ale
namísto toho zvětšeným Švýcarskem, žárlivě střežícím své různé národní
rodiny. Národ – i když ve světě kontinentálních mocností postrádal
životaschopnost – pro něj i nadále zůstával zásadním rámcem, jelikož
jazyk, původ a spojení s půdou představují důvěrné součásti lidské
identity.

Vzhledem k tomu že se po roce 1918 octla
Evropa mezi dvěma nepřátelskými mimoevropskými mocnostmi, její
rozdělení na 26 suverénních států – z nichž žádný nedokázal ovládnout
ostatní nebo „ji důstojně zastupovat v soutěžení kontinentálních říší
vyššího řádu“ – ji uvrhlo do významné nevýhody oproti jejím rivalům a
zabránilo jí ujmout se nejen politické pozice, ale také duchovní
perspektivy, nezbytné pro vypořádání se s přicházejícími výzvami.

„Jedině v rámci federace můžeme oživit
zašlou evropskou duši a pozvednout pochodeň křesťanské Evropy 13.
století nebo té aristokratické a intelektuální století osmnáctého… Toto
není kosmopolitní sen, ale palčivá nutnost, otázka života a smrti.
Evropa se zfederalizuje – nebo se pozře či bude pozřena.“

Za tímto účelem jsou tedy evropské národy povinny upravit své vzájemné vztahy.

„Zrozeni z Evropy, musí se k ní navrátit.“

Od rozpadu říše Karla Velikého se Evropa
vydala na tisíciletou pouť diferenciace, separace a vymezovaní jedné
části od druhé, „jako by to přikazovala karanténa.“ S 1. světovou válkou
však kreativní fáze tohoto pnutí dospěla do bodu klesajících výnosů.

I když by Evropa nemohla být Evropou bez
svých národů a bez nich by zemřela, podle Drieuho závisí
životaschopnost národa do budoucna na Evropě.

Proto vyzýval své současníky, aby se stali Nietzscheho
„dobrými Evropany“ – „velice zavázanými dědici tisíciletého evropského
ducha.“  Podobně jako překonali své náboženské rozepře v 17. století,
nyní musí skoncovat s primátem výbušných národních identit,  pokud mají
přežít století dvacáté.

Z toho důvodu považoval za primární, aby
zavrhli „šovinistické politikaření“ a ztuhlé státní formy, které
slibovaly degradovat je i zbytek Evropy do nižších pater přicházejícího
světové řádu.

Drieu uznával, že Evropa je do jisté
míry „mýtem“; tento mýtus ale nepostrádá historicko-civilizační
působivost k vybuzení sil, které by mohly vzdorovat vládnoucí dekadenci.

Federace z jeho vize, tato Europe des patries
tak usilovala o oživení specifického ducha jedinečných a
nesrovnatelných evropských životních forem – nikoliv o jejich rozpuštění
v ultraliberálním světovém trhu.

Drieu zdaleka nebyl jediný, kdo s podobnou vizí evropské federace přišel.

Po příměří z listopadu 1918 si Evropané
takřka všech tříd a národností uvědomovali, že by další válka zrozená
z národnostní řevnivosti kontinent zničila. Ve 20. letech minulého
století se „evropská myšlenka“ oděla do mnoha podob: Lokarnských dohod,
briandismu, panevropismu Coudenhove-Kalergiho atd.

Drieu nesdílel žádný z pacifistických,
humanitářských nebo demokratických principů v té době především
pohánějící snahy o jednotu (liberální premisy těchto principů totiž
chápal jako projevy evropské dekadence), ale na jejich výsledná hnutí se
díval jako na možné nástroje pro vytvoření Spojených států evropských.

V Genève ou Moscou (1928), 5]
si dokonce pohrával s myšlenkou, že pokročilejší sektory evropského
kapitalismu – poté co přerostly národní trhy – využijí Ligy národů
k vytvoření těsnější ekonomické a později i politické jednoty.

Naděje vkládané do těchto reforem však
nepřežily první poválečnou dekádu, kulminující nejhorší ekonomickou
krizí moderních dějin.

Znechucený neschopností pravice i levice
reagovat na krizi se Drieu La Rochelle zkraje 30. let začal poohlížet
po revoluční alternativě schopné obrodit Francii a Evropu.

Po násilných pouličních protivládních
protestech, které Třetí francouzskou republikou otřásly v únoru 1934 –
kdy se protiliberální pravice (z větší části veteráni organizovaní
v krajně pravicových Ligues) a neliberální levice (komunisté)
bez mrknutí oka postavily ozbrojeným silám ve zjevné ukázce
přetrvávající starodávné francouzské mužné tradice – se Drieu domníval,
že konečně tuto revoluční alternativu našel v tom, co nazval „Socialisme fasciste“ (1934). 6]

V tomto díle obhajovaný fašismus nebyl
úplně ortodoxní, ostatně jeho zájem o něj by se dal popsat spíše jako
existenciální než politický.

Namísto maloburžoazního,
antikomunistického a na stát fixovaného nacionalismu ho přitahoval
instinktivní fašistický odpor k existujícímu liberálnímu zřízení, důraz
kladený na mladistvost, zdraví, vůdcovství, rebelie a mužné činy – a
především nietzscheovská odhodlanost k nebezpečnému životu.

Stejně tak setrval na kritickém postoji k ústupkům, jež německý a italský fašismus učinily juste milieu – ve francouzské terminologii liberální centrismus, ošklivící si konflikty i radikální politiku.

Drieuho fašismus (podobně jako u řady
fašistických intelektuálů) v posledku vycházel z jeho ztotožnění se
s vůlí překonat dekadenci zrozenou z moderního života, a tak uskutečnit
vyšší duchovní jednotu.

Jak napsal v roce 1938. „Být fašistou
dnes znamená žít intenzivněji a plněji“ (což možná vysvětluje i po sedmi
desetiletích nekončící posedlost levice fašismem).

Drieuho socialismus neměl i přes svůj
negativní postoj k neomezenému trhu, lhostejnému společenské soudržnosti
a duchovním hodnotám mnoho společného s marxistickým socialismem,
prodchnutým židovských univerzalismem, kolektivismem a ubíjejícím
materialismem. Jeho socialismus byl socialismem Spenglerem připisovaným
Prusům – „organický“ a „autoritativní“ systém, podřizující hospodářství
národu a upřednostňující jako „společenské“ cíle rozvoj ducha národa a
životaschopnosti.

Jeho pojetí fašistické socialistické
revoluce se také zdálo naznačovat možnost sjednocení fašistů a komunistů
do protiliberálního spojenectví, které by snad mohlo vytvořit novou
energickou, mladím kypící elitu, jež by znovu rozžehla uhasínajícího
evropského ducha a stvořila nového člověka, jehož nebojácná vitalita by
snadno překročila četné podoby moderní dekadence.

Drieuho „fašistický socialismus“ se
jednoduše řečeno stavěl proti liberální modernitě z pozice
archeofuturistické alternativní Evropy.

V roce 1936 se Drieu připojil k mladé Parti Populaire Français Jacquese Doriota, v níž viděl možný vhodný nástroj evropské revoluce.

Doriot, zřejmě největší
z dělníků-revolucionářů zrozených Třetí internacionálou, byl vyloučen
z francouzské komunistické strany v roce 1934, načež jeho příklon
k revoluční pravici otevřel cestu k vytvoření masové fašistické strany
ve Francii (už několik měsíců po založení měla 130 tisíc členů).

Doriot však Drieuho zklamává a ten koncem roku 1938 z PPF neochotně odchází.

Následuje období Drieuho hlubokého
zoufalství, nejen kvůli promarnění příležitosti k francouzské fašistické
revoluci, ale i kvůli hrozbě další světové války – zhmotnění jeho
nejhorších obav.

Po Bitvě o Francii (květen-červen 1940) –
která jen potvrdila jeho nízké mínění o francouzském parlamentním
režimu a tezi, že jeho armáda nejtvrdším výpraskem v dějinách země
prokázala churavou povahu buržoazního sociálního řadu – se pokusil
vytěžit maximum z mizerné situace kolaborací s německou okupační
správou.

Skrze spolupráci doufal vytvořit
fašistickou Francii, schopnou dosáhnout uznání nacistického Německa a
současně učinit fašismus méně nacionalistickým a více evropským a
socialistickým.

Přestože se tento rasově uvědomělý
europeanista osobně identifikoval s nordickým odkazem kelto-germánské
Francie, nebyl vysoký, modrooký a světlovlasý Drieu germanofilem.
Vlastně se už dříve stavěl proti možnosti dosažení evropské jednoty pod
hegemonickou nadvládou jediného národa. Také neschvaloval Hitlerovu
krvavou čistku „levého křídla“ NSDAP (Röhmovy SA) ani ústupky
„reakcionářskému“ Generálnímu štábu Wehrmacht či velkokapitálu.

Když se smířil s neschopností Francouzů provést svou vlastní revoluci, dospěl k přesvědčení, že jim musí být vnucena zvenčí.

Podobně jako americký Sever donutil Jih
vytvořit federativní Spojené státy, věřil v uskutečnitelnost Spojených
států evropských skrz německý diktát.

V tomto duchu se ujal redigování nejprestižnějšího francouzského časopisu Nouvelle Revue française, začal psát pravidelné příspěvky pro Doriotův Révolution nationale,
podílel se na různých aktivitách, směřujících k ospravedlnění
„kolaborantských“ ideálů a doufal, že Hitler sjednotí Evropy
uskutečněním revolucí podobných té, která po roce 1933 vzkřísila
Německo.

Hýčkal si naději, že se německý diktátor stane Augustem politicky jednotné Evropy.

A znovu se dočkal zklamání.

Zkraje roku 1942 – více než rok před Stalingradem a Kurskem – si uvědomil, že Německo bude ve válce poraženo.

Co hůř: došlo mu, že Hitler nemá sebemenší zájem na skutečné spolupráci či revoluci.

Prakticky v celé okupované Evropě si
„syn rakouského celníka“ zvolil spolupráci s konzervativci a
reakcionáři, zatímco fašističtí revolucionáři ve Francii, Belgii,
Maďarsku, Rumunsku a jinde byli buď potlačeni nebo marginalizováni.
(Neškodný Quisling pak nebyl než výjimkou potvrzující pravidlo.)

Hitlerova neschopnost či neochota
sjednotit Evropu a provést socialistickou revoluci však představovala
pro Drieuho víc než zklamání: šlo o předzvěst porážky. Jak argumentoval
v prosinci 1943 v Révolution nationale, Německo bude evropské, nebo nebude vůbec – což se postupně zdálo stále pravděpodobnější.

Drieuho geopolitické spisky z období
1941-1944 prozrazují pronikavějšího ducha, než většina angloamerických
děl té doby, ovšem rozvíjející se kritika Hitlerova konzervativního
pangermanismu a jeho ničivého vlivu na osudy Osy byla z větší části
rezervována pro nevydané práce (přestože několik kritických článků
cenzurou prošlo).

V posmrtně vydaném Récit secret
(1951), 7] se bez obalu přiznává, že „v tom, co jsem (v tom období)
řekl a napsal, jsem se zdržel zdůrazňování plného rozsahu mého pohrdání
Hitlerem, který neškodil Evropě o nic méně než její nepřátelé.“

Ze zveřejněných i do šuplíku psaných
prací se dovídáme, že Drieu opustil veškeré naděje v Německem vedenou
evropskou federaci. Němci si podle něj naprosto neuvědomovali rozsah
stávajících úkolů: Do deníku si zapsal: „Poznal jsem Němce dost na to,
abych je považoval za stejné idioty jako Francouze.“

Německá vojenská strategie nebyla jen
špatně pojatá (ponechání angloamerické přítomnosti ve Středomoří), ale
také postrádala jakékoliv politické myšlení, když se „Spoluevropany“
nakládala jako s podlidmi namísto toho, aby v okupované Evropě
zopakovala politiku, která přivedla pod nacistickou vlajku německé masy a
také zaměnila vojenské cíle za politické imperativy (jako by to první
nebylo – pace Clausewitz – jen pokračováním druhého).

Dospěl k závěru, že Hitler v sobě měl
příliš mnoho z nacionalisty 19. století – neschopen se poučit z lekcí
roku 1914 a reagovat na změny a nová nebezpečí evropskému přežití – než
aby se vypořádal s výzvami století 20.

Drieu vytušil, že německý fašismus – více konzervativní než revoluční – „umírá na bázlivost.“

***

Stále odcizenější okupantům a posedlý
nastávající zkázou Evropy se Drieu odmítl distancovat od kolaborace,
stejně jako odmítl hledat útočiště ve Švýcarsku či jinde, když se mu k
tomu v roce 1943 nabídla možnosti. Považoval to za otázku cti.

Nejzajímavější na Drieuho válečném
evropanismu byl jeho narůstající obdiv stalinistického Ruska, jehož
vojenská statečnost a vůle k moci se ukazovala být nadřazena té německé.

Drieu ke komunismu dlouhodobě pociťoval
ambivalenci. Marxismus odmítl coby plytkou ideologii, jejíž jednoduchost
možná imponuje masám, ale uráží kritického ducha; stejně tak viděl
marxistický „kult výroby“ jako druhou stranu mince buržoazního
materialismu.

A podobně jako evropská Nová pravice
dneška věřil, že skutečné revoluce se rodí z radikální transformace
hodnot, nikoliv z marxisty propagovaných socioekonomických změn. Proto
pro něj byl jediným moderním revolucionářem Nietzsche.

Proto tvrdil, že Moskva se řídí spíše Nietzscheho zásadami spíše než těmi židovského Porýňana.

Zároveň si mezi komunisty všímal
přítomnosti energického, odvážného, protiburžoazního ducha podobného
fašistickému, což z komunismu činilo další alternativu evropské
dekadenci.

Proto pro něj nebyl ruský „národní
komunismus“ strašákem, jakého z něj dělají někteří američtí a evropští
konzervativci, ale spíše silou slovanského sebeurčení.

S perspektivou brzké porážky fašismu si
uvědomoval, že sovětská autokracie brzy bude osamoceně stát proti
plutokratickým demokraciím, předvoji moderního úpadku.

Jelikož Anglo-Američané nedosahovali
vojenské kapacity Ruska, Drieu přecenil sovětskou sílu a uvažoval, že by
Rudá armáda mohla dobýt celou Evropu, a tak přinést kontinentu jednotu
pod srpem a kladivem.

V každém případě upřednostňoval Ruskem ovládanou Evropu před amerikanizovanou, jelikož Amerika (coby un résidu de bagnards évadé, de transfuge de tout, de planqués … [qui] passé directement de la barbarie à la décadence)) nebyla ani rasou ani kulturou, ale masou métisses (míšenců), nenávidících evropského ducha.

***

Koncem roku se byla bohužel červená nit Drieuho evropské revoluce, táhnoucí se celým jeho dospělým životem, přetržena.

Síly kapitalismu, fašismu a komunismu, k nimž postupně vzhlížel, nedokázaly stvořit alternativu k vládnoucímu rozkladu.

Snad ani netřeba dodávat, že dnešní EU je ubohou karikaturou jeho vize.

To, že vyhlídky francouzského i
evropského přežití se od jeho smrti výrazně snížily a že Evropa je na
„nejlepší“ cestě stát se afroasijskou kolonií nejspíš svědčí o
smysluplnosti jeho kontinentální vize a o stále platném imperativu
uskutečnění revoluce, jež by osvobodila Evropu od korupce, stagnace a
úpadku mužnosti – „dekadence“ – ohrožujících jedinečné evropské životní
formy.

Poznámky:

1] Pierre Drieu La Rochelle, Journal 1939–1945, ed. Julien Hervier (Paris: Gallimard, 1992).

2] Pierre Drieu La Rochelle, Gilles (Paris: Gallimard, 1939).

3] Pierre Drieu La Rochelle, Mesure de France (Paris: Grasset, 1922).

4] Pierre Drieu La Rochelle, L’Europe contre les Patries (Paris: Gallimard, 1931).

5] Pierre Drieu La Rochelle, Genève ou Moscou (Paris: Gallimard, 1928).

6] Pierre Drieu La Rochelle, Socialisme fasciste (Paris: Gallimard, 1934).

7] Pierre Drieu La Rochelle, Récit secret, Journal 1944-1945,  Exorde (Paris: Gallimard, 1951).

Úvaha Michaela O’Meary The European Revolution of Drieu La Rochelle vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing.

Zdroj: deliandiver.org