Proto by možná voliči - po počátečním překvapení - radostně uvítali a volili stranu, jejíž poslanci by po celou dobu výkonu svého mandátu dělali v souladu s poslaneckým slibem to nejlepší pro lidi. Zavázali by se totiž, že jako zákonodárci NEBUDOU DĚLAT VŮBEC NIC. Žádné nové zákony, žádné novely, nic. Pak by teprve vznikla šance, že by znalosti a zvyky lidí začaly dobíhat legislativní realitu, že by se v zákonech a předpisech začali trošku orientovat, a kupodivu je též třeba i dodržovat.

Mělo by to několik dalších, velmi pozoruhdných aspektů. Jednak by to bylo zcela na férovku, protože část poslanců se tímto heslem dávno řídí. Za druhé, společenský prospěch by se mohl zmnožit, kdyby se tímto heslem řídila i ta freneticky aktivistická část poslanců, čímž by se - za třetí - zatrhl típec rozbujelému lobbismu. Za čtvrté, sladkým nicneděláním ukonejšení poslanci mohli ukázat světu svou příjemnější tvář, nezbrázděnou vztekem ani markýrovaným přemýšlením, a mohli by se k sobě chovat ohleduplněji a tak by se mohli stát v současné době absolutně nedostatkovými vzory slušnosti a dobré nálady. Tím by současně ilustrovali škodlivost veškerého kvaltování, které toliko pro hovada dobré jest, jak praví klasik.

Takže ta strana "sladkého nicnedělání" by vlastně nabízela lidem možnost, jak alespoň připozastavit alespoň na místní úrovni ten šílený zglobalizovaný (a chamtivostí zdrogovaný) rychlík.