V českých dějinách můžeme najít dva archetypální příklady otevřené manifestace třídního konfliktu. Prvním z nich je pokus nevolníků o útok na chlumecký zámek v roce 1775. Nezkušení a neorganizovaní rolníci se při střetu s ochrankou knížete Kinského okamžitě rozprchli, někteří se utopili v místním rybníce a knížeti celá záležitost nestálo ani za to, aby se jel na panství podívat osobně. „Sedláci u Chlumce“ jsou ještě po staletích synonymem debaklu a marnosti pokusu o vzpouru proti elitě s obrovskou technologickou a organizační převahou.
Opačným příkladem jsou husitské války, kdy se k chudinským vrstvám připojili i lidé fakticky vytlačení z vyšších tříd (zejména drobná šlechta), jejichž vojenské zkušenosti a organizační schopnosti daly vývoji úplně jinou dynamiku. Dost možná, že kdyby se k chlumeckým sedlákům připojil vysloužilý armádní kapitán se schopností organizovat partizánskou válku, vzpoura by začala přepadením zbrojnice a východočeské dějiny by vypadaly úplně jinak.
Současná evropská (nejen česká) situace je zajímavá tím, že dochází k tomu druhému. V lidových hnutích se začínají objevovat lidé, kteří by svým vzděláním, organizačními schopnostmi a třeba i kulturní úrovní měli zajištěno čestné místo v „kavárně“, kdyby o to stáli. Někde to má podobu politických stran (UKIP, Národní Fronta atd.), jinde v zásadě apolitických hnutí (Pegida, Islám v České republice nechceme), ale princip je pořád stejný. Nová vyšší třída nedokáže udržet všechny své členy a odpadlíci se přidávají k lidové vzpouře.
Zdroj: petrhampl.com