Nejsem zdaleka sám, kdo se domnívá, že Turecko nemá v Severoatlantické alianci už dávno co dělat, a že tvrzení šéfa NATO jense Stoltenberga o tom, že je „pevnou součástí NATO", nebo jestřábů typu Jamese Stavridise o tom, že „vyloučení Turecka z NATO by byl dárek Putinovi“ se ukazují jako neudržitelná a nesmyslná. Stejně jako argumenty typu „když máme Turecko v NATO, máme ho pod kontrolou“, které mohou používat skutečně jen absolutní političtí neználci a ignoranti.

Turecko se definitivně rozhodlo jít svou vlastní cestou. Cestou neoosmanství, postavenou na vidině obnovy tureckého panství v Evropě a chimérickém postavení vůdce islámského světa. Erdogan, zdá se, vsadil na kartu otevřené konfrontace, k níž se navíc snaží zneužít svého členství v NATO.

Snaha zatáhnout do konfliktu v Sýrii Rusko a poté požádat o aktivaci článku číslo 5 Sevroatlantické smlouvy (jak naznačují poslední kroky Turecka) je velmi nebezpečná hra, od níž by se vedení Aliance, myslí-li alespoň trochu vážně úvodní preambuli Severoatlantické smlouvy, mělo rázně a tvrdě distancovat. Nejlépe tak, že snahy Ankary rázně odmítne, uvalí na Turecko sankce a pokud to nepomůže, zahájí proces jeho vyloučení z Aliance, k němuž stejně dříve či později dojde. Nebylo by od věci rovněž urychlené odřezání Turecka od zdrojů financování armády a dodávek moderních zbraní.

Aktivace druhé nejsilnější armády NATO, s pátou kolonou prakticky ve všech zemích starého kontinentu (nebo aspoň jeho západní části) za situace, kdy je Evropa stále více paralyzována nesmyslnou hrůzou z koronaviru, kdy armády evropských zemí NATO jsou fakticky nepoužitelné a kdy jedinou skutečně organizovanou a centrálně ovladatelnou silou v Evropě jsou desítky milionů muslimů, spojených vírou a ideologií, je totiž představa skutečně hororová. Možná je to teorie až konspirační, ale kroky, které Ankara zahájila, vyznívají skutečně apokalypticky a nebezpečně. Zejména pro ty, kdo znají knihu (nebo alespoň film) Den trifidů.

Proxy válka přebíjí hybridní. Turecko vrhlo na hranice se sousedy invazní armádu muslimských migrantů, posbíraných po celém světě. V dobře vykalkulovaný okamžik vrcholícího strachu z koronavirové pandemie, ochromujícího Evropu, v situaci, kdy evropské armády jsou na nejhorší úrovni bojeschopnosti za posledních 30 let, kdy Evropská unie pod vlivem levičáků a neomarxistů bude bránit jakékoliv formě násilného řešení ze strany postižených zemí a kdy velení NATO jen blazeovaně přihlíží řádění Ankary a vydává jedno prohlášení za druhým na téma, že Turecko je jeho pevnou součástí a dobrým členem.