Tato slova vystihují současnou českou společnost. Jak již jednou zobrazil pan Renčín ve své karikatuře: „Vítejte v zemi Franze Kafky, kde už nikdo nikomu a ničemu nevěří.“ Řekl bych, že to sedí. Je neuvěřitelné v jakém morálním a hospodářském úpadku se česká společnost nachází. Procesy stagnace a úpadku nebyly nastartovány v 90. letech, jak se mnozí staří i mladí domnívají. Podle mě plynulý start rozbití společnosti začal v 70. letech. Způsobeno to bylo více ovlivňujícímu faktory. Byla to stárnoucí neměnící se vládní garnitura, skrytý diktát přes sovětské tajné služby, nastupující globalizace k nám přesunuta přes Helsinskou dohodu, česká a slovenská povaha podřízenosti jinému státu a národu, odstranění lidské přirozenosti a spirituality, nástup výpočetní techniky, zjednodušování (symplifikace) a špatná výchova. Dnes je to spíše tlak Evropské unie, ovlivňování politiky bankami (nemohu napsat komu skutečné patří) a propagování zvrácených tezích neziskovými organizacemi. Nejvíce vnímám velké změny po roce 2000, respektive 2001 (po „odstřelení World Trade Center“ ve Spojených státech amerických). Vyvoláním hysterie a strachu se určitě procesy urychlily v celém světě. U nás to doprovázel obrovský přesun státního majetku do zahraničních korporací a bank, doprovázené rušením sociálních jistot.

Situace plynule pokračovala. Češi hlavně posledních 10 let rezignovali na svůj život, zhloupli. Češi čekají snadná a rychlá řešení, která jim nabídne první „politický populista“. Zapomínají, že se dějiny opakují a že si svá práva a život musí opět zajistit sami. Věci jako odbory v Německu, stávky ve Francii, odtržení Velké Británie a sílící komunistické hnutí v Itálii Češi vzteky a se zapřením nechtějí vidět, umanutě hájí svojí verzi „světonázoru“ a jakési pravdy, která je „hustou kaší“ výkřiků ČT, Českého rozhlasu a hospodských drbů.

Poslední roky je situace nesnesitelná. Tento stav konzervuje přetvářka, faleš, pocit nadřazenosti, arogance a „zahraniční kulisy“. Hospodářský systém, zde instalovaný, je v koncích. Češi se však odmítají probudit a vzdát se falešných nadějí. Zřejmě jsme duševně slabí, přikrčení a neschopní se postavit na odpor. Jinak si to nedokáži vysvětlit. Nakupovat v zahraničních obchodech a brát si půjčky od zahraničních bank Čechy nikdo nenutí. To je jejich volba. Už začíná být pozdě, tedy to bude jediná volba.

Rozmohla se tu morálka falše. Jako jedinec se nemůžete spolehnout na kamaráda, souseda ani na své blízké. Všichni jsou buď manipulováni strachem z médií nebo na této situaci vydělávají. Sice se nemají úplně dobře, ale těší je, že mohou obchodovat s čímkoli, hlavně když to někdo koupí. Mohou získat mrzký peníz udáním svého kolegy v práci, podvodem nebo vydíráním vlastních příbuzných. Vše je dovoleno, co je doma, to se počítá.

Zodpovědnost, jako by byla sprosté slovo. „Já si přeci mohu dělat, co chci!“ Podle toho žijeme v tomto marasmu. Spadne most, může za to vítr. Srazí se vlaky, může za to nešťastná náhoda. Spadne střecha, prý za to může sníh. Rozpadnou se vám boty po měsíci, prý je špatně užíváte. Rozbije se vám rychlovarná konvice, reklamaci nelze uplatnit, protože jste v ní moc vařili vodu! Zabijete někoho autem nezodpovědnou jízdou, na něco se vymluvíte nebo to spraví řádný úplatek. Dostanete podmínku za vraždu, vždyť je to paráda. Pokud se z toho nemůžete vykroutit, budete se několik let odvolávat a nechodit k soudu, až to poškozená strana nakonec vzdá. Proč být skromný a brát ohledy, už ve školách nám to říkali. Prostě si to vzít, silnější vyhrává a kdo nezodpovědností druhého přijde o peníze, majetek, zdraví, má hold smůlu. Prý je to svoboda volby...

Na to navazuje neúcta ve společnosti. Média Vám dávají příklad jak se správně neuctivě chovat. Ukazují jak urážet prezidenta republiky, zesměšňovat předsedu vlády, dehonestovat pro-národní politiky. Máte se tedy čím inspirovat, můžete být průměrný. Práce je přeci všude dost. I když jste poloviční lempl, do skladu nebo do montovny se hodíte. Sice nemáte osobní život, rodina vaše a ostatních se hroutí. Vy se však beztrestně můžete komukoli vysmívat, zlehčovat těžkou práci a dřinu vašich předků, můžete se posmívat kolegovi v práci, že má exekuci. Váš život je na nic. Je to zoufalé. V tomhle státě se však nevymáhá právo a policie nefunguje. Díky tomu si cestou po práci z hospody můžete vybít vztek na dopravní značce, autobusové zastávce nebo sousedově autě. Nic se vám za to nestane.

Takhle společnost bez armády a bez morálky vychovává mladé muže. V práci je nutí zvykat si na šikanu, jako na „týmové hecování“. V práci se slabé povahy a pokřivené charaktery ještě projeví. Do toho ponižování kolegů a výsměch ze strany úřadů. Mladí muži se však nevzepřou a nespojí v kolektiv jako za starých časů Rakouska-Uherska a období omladiny nebo stávek za 1. republiky či bojem za 2. světové války. Zfetují se a opijí a v noci vyrvou dopravní značku u silnice. Pak mají pocit hrdinství, jací jsou to siláci a „borci“. Druhý den se tím chlubí mezi ostatními hlupci. Když není po ruce dopravní značka, tak rozmlátí autobusovou zastávku, to jsou ještě větší „borci“.

Mladé ženy jsou zase vychovávané jako princezny-šlapky. Je jim vtloukáno do hlavy, že musejí být vždy krásné a štíhlé a hlavně nezávislé. Rozhodující je si najít bohatého a zajištěného muže. Vyhrává potom kdokoli, kdo má peníze a nebo je „borec“. V obou případech to končí málokdy dobře. Mladé české ženy jsou pyšné, i když nic neumí, mají alespoň gelové nehty a mobilní telefon za 20 tisíc Kč. V jejich blbosti a naivitě je bohužel někdy podporují i jejich rodiče. Mladá žena/dívka po pár letech zjistí, že svět funguje úplně jinak a je krutější než v jejich představách. Nastává rozkol. Pak přichází dekadentní druhá fáze. Z „módu“ princezna mladá žena přepíná do „módu“ šlapka. Ztrácí iluze a celá společnost ji vtlouká do hlavy, že hlavní jsou peníze. Tím se pak ke svému nešťastnému osudu řídí. Jde s každým, kdo má plnou peněženku nebo tučné bankovní konto. Peníze dojdou? Najde se jiný sponzor a pak už stačí i „slizký dědek“, jen když ji zaplatí alespoň pivo.

Společnost se rozkládá, je však na koho plivnout. Problémy s financováním státu se hodí na důchodce, protože prý „moc sežerou“. Připomíná mi to tu novou reklamu. Mladí prý nechtějí pracovat a neváží si práce. Nu, za minimální mzdu, nevím. Školství nefunguje, prý to způsobují žáci, zlobí. Nefunguje zdravotnictví, lidé asi marodí z nudy. Strojírenský průmysl není schopen vyrobit kvalitní výrobek, prý za to může konkurence, která je napřed. Elektroniku už neumíme téměř vůbec vyrobit, brzy se to svede na Rusko.

Neustále samé výmluvy. Jak se na někoho spolehnout? Jak budovat rodinu? Vždyť rodina je základ státu. A co národ? Bez pevné rodiny nemůže přežít.

Petr Ptáček