Nejen americký prezident, ale i vláda kterékoliv země, mezinárodní a nadnárodní organizace, aktivisté jakéhokoliv typu, které tunelují veřejný prostor, lidé kompetentní stejně jako ignoranti, se domnívají, že si mohou dovolit  vyhlašovat, doporučovat, vyhrožovat, přikazovat a chovat se jako suveréni bez jakýchkoliv omezení.  To, že komukoli poslouží hloupé, nikoli snad záměrně hloupé, zpravodajství, je pak už jen přidaná hodnota. Zpráva o tom, že nejčastěji na nějakou infekční chorobu umírají senioři, šedesáti, sedmdesáti, osmdesátiletí se sice objevuje až příliš často, ale kdo jiný než staří a nemocní by měl umírat? Dokonce ani stárnoucí herci a herečky, kteří se donedávna považovali,  na rozdíl od těch druhých, kterým smrt přáli, za nesmrtelné, nemusejí propadat panice. Už stoikové věděli, že lidé se rodí smrtelní a jak říkal hrdina románu Karla Poláčka, všichni přece žijeme jen proto, abychom umřeli.

Snad nemusíme připomínat, kdy jsme podobné situace prožili.  Jen v posledních dvou letech jsme se dozvěděli, od adolescentních záškoláků, že jim někdo ukradl budoucnost (což tvrdily generace jejich předchůdců) a jeden z všeobecně uznávaných symbolů (papežem, generálním tajemníkem OS, předsedkyní EK a celým veleslavným Evropským parlamentem) se domnívá, že se přiblížila poslední hodina nebo dokonce vteřina zániku celé biosféry. Greta Thunberg vyhlásila výjimečný stav planety a kdekdo hledá „zdroje“ materiální a hlavně finanční, jak svět zachránit.

Migrace, stěhování národů, osídlování jsou podobným fenoménem posledních let a lze je využívat stejně jako zneužívat k tomu, aby volené i nevolené politické a ekonomické elity mohly vstupovat do informačního pole, do kterého je dovolený přístup jen vyvoleným. Asi opět nikoho nepřekvapí, když si řekneme, že jde o problém globální, jehož hybatelem je především a možná jedině „informační chudoba nezúčastněných“ (podle Bystřického).

Konečně jako mana  nebeská přišla na svět rychle a nečekaně virová krize. Kdo má delší paměť než dnešní nejmladší občanská generace,  ví, že jakýkoli mimořádný stav nouze, za který odpovídá stát a jeho silové nástroje (v Manifestu se říká utlačovatelů) je stav a situace  opakující se v dějinách lidstva od nepaměti a neustále. Když už nepomůže vyhrát válku atentát na následníka trůnu, ani vražda prezidenta Spojených států nebo italského ministerského předsedy, tak to vždy alespoň za pokus stojí. Někdy stačí, když padne vláda a je zvolen nový prezident.

U nás doma, jen během jednoho průměrného života jsme mohli zažít takovou situaci hned několikrát.  Za druhé světové války a hned po jejím konci,  v letech, kdy se hledali a objevovali rozvraceči, škůdci, zrádci a agenti cizích mocností (včetně mandelinky bramborové). Také kvůli pokusu  o kontrarevoluci dorazilo do Československa hned pět armád sousedních států, a konec konců, ani bez Charty 77 by nebylo možné pronásledovat a stíhat zaprodance a zrádce v alespoň trochu mimořádném režimu. A slavná listopadová revoluce? Možná by se povedla i bez „zvířecky ubitého studenta Martina Šmída“, ale všechno by asi šlo mnohem pomaleji.

Je, samozřejmě, pravda, že vyhlášení nouzového stavu,  v třeba ústavami povolené podobě, ve většině členských států EU, umožní vládám zasáhnout proti těm, kteří tvrdí, že je to nezajímá a budou si dělat co chtějí Stejně ale i proti těm, stejně jako proti kritikům těchto vlád a jejich zpravodajských služeb. tohoto nařízení, ale která z těchto vlád a vladařů se takové příležitosti dokáže vzdát?  Donald Trump  ani turecký prezident Erdoğan to asi nebudou. Chuť moci je  v nejrůznějších, možná ve všech, koutech světa stále stejně opojná.

Koronavirus, dramatická změna klimatu a migrace jsou součástí aktuální politiky nejrůznějších o moc usilujících skupin politického zákulisí, které nemají zábrany s nimi pracovat jako s nástroji utlačování a znevolňování člověka člověkem. Co je to pár tisíc běženců na řecko-turecké hranici ve srovnání s plánem vytvořit nejdříve jen unii turkických států,   později snad velestát, ale v každém případě centrum regionální moci. Jak dopadnou prezidentské volby ve Spojených státech pod zorným heslem věčnosti hesla Amerika First? A jak to bude s centrem mezinárodní politiky nebo jen s globálními centry „řízení světa“, když nezapomeneme na to, že v Ruské federaci nebo v ČLR a v ČR na Tchajwanu se události budou vyvíjet jinak, než si představují Senátoři  PČR nebo městské zastupitelstvo v Řeporyjích?