Petr Žantovský: Pakt Molotov – Ribbentrop
15. března 2020 - 11:04
Zatím poslední výkop tím směrem podnikl polský ministr zahraničí Jacek Czaputowicz, který ve svém prohlášení sice neupřel někdejšímu Sovětskému svazu dominantní úlohu v porážce nacistického Německa, ale neodpustil si dodat toto: „je záhodno upozornit, že válka nezačala mnichovskou dohodou. Všeobecně se uznává, že válka začala 1. září 1939. Okamžikem, kdy zpočátku Německo napadlo Polsko, a pak Sovětský svaz zaútočil na Polsko 17. září 1939", píše v komentáři Petr Žantovský.
Co měl ministr na mysli? Inu známý pakt mezi Německem a SSSR, podepsaný 23. 8. 1939 v Moskvě J. von Ribbentropem a V. M. Molotovem. Onen dokument ukládá SSSR a Německu, aby upustily od jakéhokoli násilného aktu vůči sobě navzájem; zároveň měly oba státy udržovat vzájemný kontakt a výměnu informací o problémech společných zájmů. V tajném dodatku se pak určovaly sféry vlivu ve východní Evropě.
Je správné předeslat, že onen pakt nespadl z čistého nebe. Už na počátku roku 1939 zahájil Sovětský svaz jednání s Velkou Británií, Francií, Polskem a Rumunskem o spojenectví proti nacistickému Německu. Jednání selhala proto, že Sovětský svaz žádal, aby, jako součást kolektivní bezpečnosti, Polsko a Rumunsko umožnilo průchod sovětských vojsk přes svá území. Teprve neúspěšný výsledek zmíněných jednání (zejména odmítnutí ze strany Polska a Rumunska) přivedl 23. srpna Sovětský svaz k uzavření smlouvy o neútočení s Německem. Na tuto veledůležitou okolnost se poněkud zapomíná. Náhoda?
Ostatně obdobný příběh s (ne)pomocí Francie jsme zažili přece také my, když „trojdohodu“ SSSR – Francie – Československo z roku 1935 porušila svou neochotou pomoci ohroženému Československu pro změnu Francie a korunoval to pak v Mnichově její premiér Daladier podpisem pod dokument zvaný podle pravdy „mnichovský diktát“. Tak se ptejme: viní dnes někdo Francii, Polsko či Rumunsko z podílu na rozpoutání války?
Týden po podpisu smlouvy německá vojska vtrhla ze severu, západu a jihu do Polska. Podle plánů dopracovaných ve třicátých letech (Plan Zachód) měla polská vojska ustoupit na jihozápad, kde byla připravena dlouhá obrana Rumunského předmostí, a očekávat britskou a francouzskou podporu a pomoc (která se však nekonala, jaký div). Rudá armáda poté provedla invazi do oblasti Kresy. Sovětská vláda oznámila, že tak činí k ochraně Ukrajinců a Bělorusů, kteří žijí ve východních částech Polska, protože polský stát se pod náporem nacistického Německa zhroutil a není schopen zaručit bezpečnost vlastních občanů.
Je třeba spravedlivě dodat, že Rudá armáda se na polském území nechovala nijak lidumilně a spíše jen dala další podnět k už tak historicky dávno zakořeněné nenávisti Poláků vůči Rusům. Jak dále víme, v létě 1941 byly sovětské jednotky vytlačeny německými vojsky postupujícími na východ v rámci Operace Barbarossa.
Abychom dokončili poválečný příběh polského území, tak dodejme, že v létě 1944 je průběžně osvobozovala Rudá armáda. Dohody učiněné spojeneckými mocnostmi v Jaltě dovolily Sovětskému svazu připojit k sobě téměř všechna polská území obsazená v důsledku Paktu Ribbentrop-Molotov. Jako náhradu dostala Polská lidová republika přibližně polovinu území Východního Pruska a také území východně od linie Odra-Nisa. Sovětský svaz zahrnul většinu získaných území do Ukrajinské a Běloruské sovětské socialistické republiky. V srpnu 1945, po skončení druhé světové války v Evropě, se Sovětský svaz a Polsko dohodly na průběhu hranice. Dohoda uznávala status quo jako vzájemnou hranici s výjimkou oblasti okolo Białystoku a malých částí Haliče východně od řeky San okolo Przemyślu, které byly navráceny Polsku.
Tzv. pakt Molotov - Ribbentrop
Vláda Německé Říše a vláda Svazu sovětských socialistických republik, přejíce si upevnit věc míru mezi Německem a SSSR a vycházejíce ze základních ustanovení smlouvy o neutralitě uzavřené v dubnu 1926 mezi Německem a SSSR, dohodly se na následujícím:
Článek I
Obě Vysoké smluvní strany se zavazují upustit od jakéhokoliv násilného aktu, od jakékoli válečné akce, od vzájemného napadení, které by provedly buď samy, anebo ve spojení s jinými silami.
Článek II
V případě, že by se jedna z Vysokých smluvních stran stala objektem válečného aktu ze strany třetí síly, neposkytne druhá Vysoká smluvní strana žádným způsobem pomoc této třetí síle.
Článek III
Vlády obou Vysokých smluvních stran budou v budoucnosti udržovat stálý vzájemný kontakt za účelem konzultace, umožňující výměnu informací o problémech týkajících se společných zájmů.
Článek IV
Žádná z vysokých smluvních stran se nezúčastní jakéhokoliv spolčování sil, jež by přímo, či nepřímo bylo namířeno proti druhé straně.
Článek V
Jestliže by v těch či oněch otázkách vznikly spory či konflikty mezi Vysokými smluvními stranami, budou obě strany své spory či konflikty řešit výhradně přátelskou výměnou názorů, anebo, v případě nutnosti, prostřednictvím povolaných arbitrážních komisí.
Článek VI
Tato smlouva se uzavírá na dobu deseti let s tím, že nevypoví-li ji jedna z Vysokých smluvních stran rok před uplynutím této doby, bude platnost automaticky prodloužena o dalších pět let.
Článek VII
Tato listina bude ratifikována v nejkratším možném čase. Ratifikační listiny budou vyměněny v Berlíně. Smlouva nabývá platnosti v okamžiku jejího podepsání.
Vyhotoveno ve dvou exemplářích, v německém a ruském jazyce.
Moskva, 23. srpna 1939
Za vládu Německé Říše: von Ribbentrop
Zplnomocněnec vlády SSSR: V. Molotov
Předmětem častých diskusí a politických interpretací bývá mnohem více, než onen výše uvedený a velmi obecný dokument, tajný dodatečný protokol, podepsaný téhož dne týmiž signatáři. Stojí v něm:
1. V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k baltským státům (k Finsku, Estonsku, Lotyšsku, Litvě) bude severní hranice Litvy tvořit rozhraní mezi sférami vlivu Německa a SSSR. V této souvislosti obě strany uznávají zájem Litvy na území Vilna.
2. V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k polskému státu bude rozhraní sfér vlivu mezi Německem a SSSR tvořit zhruba linie řek Narev, Visla a San. Otázka, zda zájem obou stran bude vyžadovat udržení nezávislého polského státu a jakými hranicemi má být tento stát vymezen, bude moci být definitivně vyřešena teprve v průběhu dalšího politického vývoje. V každém případě budou obě vlády řešit tuto otázku přátelskou dohodou.
3. Pokud se týče jihovýchodní Evropy, zdůraznila sovětská strana svůj zájem na Besarábii. Německá strana potvrdila svůj naprostý politický nezájem o tyto oblasti.
4. Tento protokol budou obě strany považovat za přísně tajný.
Je to jasné jako facka: zplnomocněnci obou stran vedli rozhovory o otázkách hranic jejich eventuálních budoucích sfér vlivu ve východní Evropě. Není tam ani slovo to tom, že by se Německo, natož Sovětský Svaz, chystaly přepadnout Polsko, jak posléze učinilo Německo a zahájilo tím nejhorší krveprolití světových dějin.
Jestliže dnes posloucháme o tom, že Sovětský Svaz (často zaměňován za dnešní Ruskou federaci) je jedním z viníků druhé světové války (takovou zrůdnou deklaraci přijal nedávno i Evropský parlament), rád bych připomněl, že velmi obdobně se novým rozdělováním evropských území zabývaly všechny tři konference spojenců, SSSR, Velké Británie a USA, a to v Teheránu (prosinec 1943), na Jaltě (únor 1945) i v Postupimi (srpen 1945). Zejména ty druhé dvě měly ve své agendě zahrnuto i Polsko a jeho budoucí postavení. Na Krymu šéfové mocností deklarovaly povinnost dvou polských exulantských vlád (v Londýně a v Moskvě) sloučit se v jedinou a spojit své poválečné síly k obnově země. To se nakonec stalo a v Postupimi už bylo možné konstatovat, že londýnská vláda zanikla a ta moskevská se ujala svých povinností směrem ke správě Polska. Taktéž tam byly nově vymezeny hranice mezi Německem, Polskem a SSSR, jak už bylo řečeno výše.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
Zdroj
