Ukrajinský opoziční činitel, šéf politické strany „Svaz levicových sil“ Vasilij Volga zhodnotil na stránkách svého osobního blogu novou realitu, která se řítí na celý svět. Zdá se, že pravda odporující našemu přání se už stává nevyhnutelnou: Zabředáme do něčeho nepříjemného. Či spíše nás to zaplavuje. Nikdo nám zítra ráno neřekne: Hej, lidi! Udělali jsme si z vás legraci. Všechno to byla jen sranda. Jen jsme testovali systém civilní ochrany v celoplanetárním měřítku. Ukázali jste se jako nezodpovědní lenoši. Víc jste se smáli a žertovali, než něco dělali. Ale náš experiment se chýlí ke konci. Můžete přestat žertovat a zítra zase už pošlete děti do škol, školek a univerzit“.

Dnes nám řekli, že v každé anglické rodině někdo určitě zemře. Pak nám ještě řekli, že v Německu onemocní 70% lidí. A navíc ještě víme, že imunitu před touto ohavnou chorobou naše organismy nevytvářejí a že všichni, kteří se třeba i uzdraví, se stejně stanou „polozdravými“, protože budou mít vysoké riziko onemocnět znovu a tentokrát se zaručeně smrtelným následkem.

O Ukrajině nám řekli jen to, že zde pomřou všichni důchodci.

Ať je to jakkoli, nová realita je tu a svou přítomností klade celou řadu otázek o nás samotných. Jedna z takových otázek se týká našeho společného vědomí. Jak to s ním bude? Jak se osvědčíme a jak bude vypadat naše kolektivní tvář v toto nové realitě?

Zatím odpověď na tuto otázku neznáme. Nikdo ji nezná. Můžeme pouze pozorovat. Naše generace, tj. generace od 0 do 70 let věku ještě nikdy nic podobného neprožila.

Dokonce i likvidace Sovětského svazu probíhala pod fanfárami stržení Železné opony,demokracie, naděje na to, že všichni zbohatneme a samozřejmě nikdo nebo téměř nikdo nepomyslel na to, že všechny vymoženosti socialismu budeme muset odevzdat ve prospěch kapitalismu, tj. ve prospěch nepatrného počtu „úspěšných lidí“. Proto přechod do nové reality 90. let na šestině světové souše probíhal vlastně pod narkózou. Byli jsme okrádáni s úsměvem na tváři a s vírou ve světlou budoucnost.

Veřejné vědomí tří set milionů lidí v ten moment naší historie už bylo náležitě připraveno pomocí keců tehdejších liberálů a „milovníků svobody“. Tyhle kecy podpořené fotografiemi z obchodů se salámem kdesi v New Yorku nebo v Paříži vykonaly své.

Sice jsme po pár letech procitli, ale to už byla celá společnost rozbita na třídy, všechny podniky a nerostné bohatství se ocitly v rukou „úspěšných lidí“, televize a školy vyprávěly o Stalinových zvěrstvech a gulazích, takže nikdo nesměl ani pomyslet na to, že celonárodní loupež uspořádaná „úspěšnými lidmi“ je daleko horší než ten „žalář národů“, ze kterého nás vytáhli, přičemž zničili všechno, co jsme budovali a zač jsme bojovali.

Dnes všechno probíhá bez narkózy. A v sázce je nejen ekonomika každé jednotlivé rodiny.V sázce je život každého z nás a našich rodin.

Jak se k tomu postavíme? Jak se to odrazí na naší společnosti, ve které je dnes za svatý považován pouze osobní zájem, peníze a úspěch? Společnost, kde každý je nositelem egoisticko-liberálního modelu vztahu k životu a společnosti – tedy existuji jen JÁ, moje zájmy, mé zdraví, má přání, má práva! A kašlu na cokoli kolektivního. Já pocházím z Nových Sanžar. A všichni, kdo mě ohrožují, kdo ohrožují můj blahobyt, mé zdraví a můj navyklý způsob života, každý, kdo je už nemocný, je prostě můj nepřítel a kašlu na to, že je to můj bratr. Co je to za pitomý zvyk každého nazývat bratrem či sestrou?

Veřejné vědomí – to není jen suma individuálních vědomí. Tím, že se veřejné vědomí stává souhrnem milionů, překonává hranici míry a přechází v novou kvalitu. Stojí před námi cosi, co násobně zesiluje jak pozitivní stránky jednotlivců, tak jejich negativní kvality. A celá otázka spočívá v tom, co v jednotlivcích převládá. Společenství zdravá, mravná a tradiční vytvářejí dobré lidi. Takoví lidé klidně i svou vlastní hrudí zakryjí střílnu nepřátelského bunkru, vstoupí do lazaretu zamořeného tyfem, aby zachránili své bratry a sestry, třeba i za cenu vlastního života, protože spatřují v boji s nepřítelem, ať by to byl kdokoli – fašista nebo virus – svou svatou povinnost, svůj osud, svoje vysoké lidství.

Společnosti, které jsou rozložené a individualizované, naproti tomu rodí ohavná a zbabělá individua,která dokáží vytvořit jen atmosféru strachu,paniky a opovržení vůči kterémukoli jinému životu kromě toho svého.

V každém člověku je dobro i zlo. V člověku je všechno. Jak říkal Míťa Karamazov: „Tady zápasí Bůh s ďáblem a bitevním polem jsou srdce lidí“.

A v závislosti na tom, čeho je v nás víc – zdali Boha nebo ďábla, tak bude vypadat i naše kolektivní tvář, naše společenské vědomí v nové realitě. Tak bude vypadat i způsob, jak se postavíme k tomu, co se na nás řítí.

Doufám, že nás Bůh ještě neopustil, že lidských bytostí je mezi námi více než těch nelidských.

Zdroj: https://rusvesna.su/news/1584252674