Svatou pravdu měl Gustáv Husák, když někdy okolo roku 1969 pronesl základní poznatek, který ale bohužel platí pro hodně našich obyvatel dosud. Díkybohu ne pro všechny, ale pro velmi značnou část. Husák tehdy řekl něco v tom slova smyslu, že československý národ nebo přímo Češi, by rád žil podle kapitalistických měřítek, ale pracoval podle těch socialistických.

Jiří Hermánek – Bloger

To platí bohužel dodnes o velkém procentu osob v závislé činnosti, tedy zaměstnanců. Já to kdysi definoval tak, že „největším škůdcem podnikatele jsou jeho zaměstnanci“, ale postupem času se to jaksi „vyčábřilo“ a firmy s takto uvažujícími zaměstnanci skončily a i ti zaměstnanci skončili.

Většinou rozptýlení u jiných firem, které to snad, v této menší koncentraci, jsou schopny přežít. ale nejde jen o zaměstnance, ale hlavně o OSVČ, tedy podnikatele v malém rozsahu. Oblíbené je rčení „doplatil na malou privatizaci“.

Na malou privatizaci, jako takovou, přece nešlo „doplatit“. Doplatit šlo pouze na to, že jsem si vše dobře nespočítal, neznal jsem svoje podnikatelské schopnosti a pustil se do něčeho, nač jsem nestačil. Ale z toho přece nelze vinit stát jako takový, ani tehdejšího ministra financí Klause.

A to samé, v bleděmodrém odstínu je i u tehdejší kupónové privatizace. Její koncept byl dobrý až výtečný. Nepočítal ale s jednou jedinou věcí. Se socialisticky myslícími československými (ano tehdy ještě československými) občany.

Socialisticky myslící občan by totiž chtěl něco za nic. To je velmi lákavé, koupím za 1.000,- Kč kupónovou knížku, lehnu si kanape, budu popíjet chlazeno dvanáctku, koukat na televizi a najednou mám na kontě místo litru jednoho litrů tisíc.

Tak to ale nikdy nikde na světě nechodilo a chodit ani nebude. Ten, kdo chce investovat, kdo chce hrát, tak do toho jednak musí vrazit nějaké peníze a pak také nějakou námahu a být si vědom rizika. A pokud jsem lenoch a svěřím své prachy fondu, tak musím počítat s tím, že mě fond okrade.

To ale není chyba kupónové privatizace a už vůbec ne Václava Klause. To je prostě ta základní chyba, že lidi kradou a v přelomových obdobích dokonce daleko více. Všichni stěžovatelé si na kupónovou privatizaci by si měli zahledět se do svého svědomí a to zpytovat.

Tam je totiž základ jejich privatizačního neúspěchu. Svěřili své peníze někomu jinému a sami se o nic nestarali. Byli jako ty ovečky na farmě, které pěkně v řadě nastupují ke svému střihači, Koženému či Kocábovi nebo jinému, ten jejich vlnu ostříhá a pak s ní uteče.

A vinit z toho Klause je absolutní zpozdilost. Protože on, jako ministr financí, neměl legislativu vůbec na starosti, tu měl na starosti Pavel Rychetský. Ale ani nejlepší legislativa by ničemu nezabrámila, když byli občané svolní nechat se oškubat, resp. ostříhat.

A ještě několik poznámek k těm, nyní tak rozšířeným stěžovatelům a jajkalům na normalizační režim. Zajisté to nebyla žádná procházka růžovým sadem, ale na druhou stranu, kdo se trochu snažil, nebyl, v mnoha věcech, zcela neúspěšný.

Když jsem napsal, že v roce 1966, což bylo ještě před normalizací, se dalo docela v pohodě vyjet na fingované pozvání (později muselo být ověřené), tak se strhla bouře nevole „já jsem vyjet nemohl já o tom nevěděl“.

Ale co s tím? Noviny to uveřejnily a kdo to nečetl, nevěděl. Jak prosté milý Watsone. A to samé se školou. „Já nemohl kvůli komunistům studovat“. Skutečně? A nebylo to kvůli prospěchu? A nehlásil jste se náhodou na školu, kde brali málo studentů? A proč ne na jinou?

Vždycky v životě jsme postaveni před nějaké rozhodnutí. A buď zodpovědně zvážíme své možnosti a jdeme do toho nebo, stejně zodpovědně zvážíme, že do toho nejdeme. Ale pak bychom si v budoucnosti neměli stěžovat na nepřízeň režimu, ale jen a pouze na sebe samotného.

Zdroj: Blog autora