Románová fikce popisuje rasistické a antisemtitské povstání, po kterém bílá rasa převezme vládu v USA a pak na celém světě. Ač ne příliš čtivá, patří tato kniha dodnes k nejčtenějším a nejvlivnějším mezi krajně pravicovými extrémisty na celém světě. Text, jehož autor byl v době prvního vydání (1978) již dlouholetým aktivistou s historií členství v řadě rasistických a neonacistických skupinách, tak přibližuje myšlení a cíle těchto lidí a jejich hnutí. Fiktivní příběh je zasazený do počátku 90. let v USA, kdy podzemní organizace, nazvaná Organizace, zahájí ozbrojený a krvavý boj proti vládě Spojených států, která je v knize nazývaná Systém. Kniha je napsaná formou deníků, který si píše jeden ze členů Organizace, Earl Turner, který se později stane členem užšího Řádu uvnitř organizace. 16. září 1991: Dnes jsme konečně začali! Po všech těch letech řečnění – a nic než řečnění – konečně první akce. Jsme ve válce proti systému a už to není jen válka slov. Protože nemohu spát, pokusím se zapsat některé myšlenky, které se mi honí hlavou. Mluvit je tady nebezpečné, protože stěny jsou tenké a sousedům by taková noční beseda mohla být nápadná; kromě toho George a Katy už usnuli. Vzhůru jsme jenom já a Harry, který upřeně zírá do stropu. Jsem tak napjatý a nervózní, že bych asi jen stěží dokázal klidně ležet. Kromě toho jsem i vyčerpaný, protože dnes jsem už byl ráno dávno na nohou, když nás George telefonicky informoval, že mají začít zatýkání. Teď je po půlnoci a celý den jsem byl v jednom kole. Současně se ale cítím i skvěle, protože konečně jsme jednali. Jak dlouho dokážeme systému čelit, to nikdo přesně neví. Zítra může být po všem, ale na to v tuto chvíli nesmíme myslet. A protože jsme se pustili do akce, musíme prostě pokračovat v plánu, který jsme od policejní razie na zbraně před dvěma lety tak pečlivě vypracovali. Šťáry na zbraně byly pro nás opravdu těžkou ranou a současně i hroznou ostudou. Mnohý upřímný vlastenec ještě krátce před tím hrdě říkal: „Vláda nikdy nedostane moje zbraně!“ Když se však došlo na věc, podrobila se většina zbaběle a bez odporu systému. Možná nás vlastně tehdy měla povzbudit skutečnost, že osmnáct měsíců od počátku působnosti Cohenova zákona, který hrozil vysokými tresty za soukromé držení zbraní ve Spojených státech, ještě tolik našich lidí zbraně vůbec mělo. A vlastně jenom díky tomu, že tak mnozí nedbali nového zákona a zbraně místo odevzdání ukryli, nemohla vláda po raziích proti nám postupovat ještě tvrději. Nikdy nezapomenu na ten strašný 9. listopad 1989, kdy se ozvalo v pět hodin ráno bušení na dveře a já se šel nic netuše podívat, kdo to je. Sotva jsem pootevřel, vtrhli mi do bytu čtyři černoši a nenechali mi sebemenší možnost je zadržet. Jeden z nich držel v ruce baseballovou pálku a dva měli za opasky dlouhé kuchyňské nože. „Baseballista“ se mnou mrštil do kouta a hlídal mě s napřaženou pálkou, zatímco ostatní prohledávali byt. V první chvíli jsem si myslel, že jde o zločince, protože od Cohenova zákona byl tento druh vloupání na denním pořádku – černoši si takto houfně zjednávali násilný přístup do domů a obydlí bílých, kradli, vraždili a znásilňovali, aniž by se museli obávat obětí z vlastních řad, protože i ti, kdo dosud zbraně měli, jen stěží by za podmínek nového zákona našli také odvahu jich použít. Můj „strážce“ mi najednou ukázal nějaký průkaz a oznámil, že on a jeho společníci jsou zvláštními pověřenci Northern Virginia Human Realtions Council a že pátrají po ukrytých zbraních. Nemohl jsem uvěřit tomu, co se tu odehrávalo. Pak jsem zpozoroval, že vetřelci mají na levé paži připevněnou pásku ze zelené látky. Zatímco černoši vysypávali na zem obsah zásuvek a vyhazovali ze skříní svršky a zavazadla, nechávali bez povšimnutí věci, které by si žádný lupič nenechal ujít, jako úplně nový elektrický holicí přístroj, drahé kapesní hodinky či láhev od mléka, plnou deseticentových mincí – skutečně hledali jen zbraně. Všichni v organizaci jsme hned na začátku působnosti Cohenova zákona dopravili své zbraně i munici do bezpečí. Lidé z mé jednotky uložili pečlivě zakonzervované zbraně do barelu a celý namáhavý víkend strávili jeho zakopáním do dva a půl metru hluboké jámy, dobrých dvě stě mil odtud v lesích severní Pensylvánie. Velkorážní revolver jsem si však ponechal a ukryl jej spolu s padesáti náboji do dveřního obložení mezi obývákem a kuchyní. Stačilo jen vytáhnout dva volné hřebíky, abych měl revolver v nutném případě rychle po ruce. Podle cvičného měření na stopkách mi k tomu stačily přesně dvě minuty. Policie by však na něj při domovní prohlídce nikdy nepřišla a tihle nezkušení černoši beztoho nebyli dost chytří, aby jej našli, i kdyby se o to snažili třeba celý rok. Když tři prohlídkou zaměstnaní černoši prohledali všechna obvyklá místa, začali rozřezávat matrace a čalounění pohovky. Ozval jsem se hlasitě proti jejich počínání a krátce jsem zauvažoval, zda bych kvůli tomu neměl vyvolat hádku. Přibližně v tu samou dobu došlo na chodbě k velkému pozdvižení. Jiná pátrací skupina narazila na zbraň, kterou skrýval mladý pár pod postelí ve svém bytě na konci chodby. Oběma mladým lidem, kteří tam stáli jen v spodním prádle, nasadili pouta a odvedli je. Mladá žena při tom hlasitě naříkala, že jejich malé dítě zůstane doma samotné. V tu chvíli vstoupil do mého bytu jiný muž. Byl sice bílý, ale měl neobvykle tmavou barvu pleti. Rovněž on měl na paži zelenou pásku a nesl kufřík a svorkovnici, na níž byl upevněn nějaký seznam. Černoši nového muže uctivě pozdravili a řekli mu, že jejich hledání je dosud bezúspěšné: „Nenašli jsme žádné zbraně, pane Teppere!“ Dotyčný Tepper začal hledat na seznamu adres moje jméno. Když jej objevil, svraštil čelo: „Ale, pěkný mizera. Dvakrát trestaný za rasistické rejdy a už dvakrát předvolán před Radu. Má osm střelných zbraní, které neodevzdal.“ Tepper otevřel své příruční zavazadlo a vytáhl z něj malý černý předmět velikosti pouzdra na cigarety, který dlouhým kabelem spojil s elektronickým přístrojem v kufříku. Černým předmětem začal přejíždět po stěnách a z kufříku přitom vycházel tlumený bzukot, který byl zřetelně vyšší ve chvíli, kdy se […]