a také moje rodina přešla na mimořádný režim. Dlouhodobě nemocného syna propustili v neděli z nemocnice a na další vyšetření bude dojíždět. Bydlí v pátém patře bez výtahu a téměř nemůže chodit, a tak mi kamarád nabídl odvoz z nemocnice a pomohl mi vynést zavazadla. Syn se o berlích vydrápal. Rychle jsem mu uvařila a cestou domů jsem kamaráda poprosila, aby mi ještě umožnil nákup v Albertu. Sotva jsme vkročili do obchodu, zavolala mi vnučka Izabelka (12), která momentálně bydlí u mě, že premiér chystá karanténu na celou republiku. A tak se nákup neplánovaně prodražil. Než jsem se vrátila, Izabelka uklidila celý byt! Opožděně si vybalila i svůj „evakuační“ batůžek a ukázalo se, že obsahuje jen věci sentimentálního rázu. Naštěstí disponuji pračkou, takže prádlo a trička nebylo nutné dokupovat. Horší bylo, že doma „zapomněla“ i některé učebnice. Zatelefonovala mamince Cilce, aby učivo vzala do práce (pekařství @Babiččina spíž), že si pro to dnes (v úterý) přijedu.

Vyrobila jsem si z bavlněného šátku roušku, ničit na výrobu podprsenku mi bylo líto, navlékla jsem kožený kabát a rukavice a vyrazila na tramvaj. Ulice byly téměř prázdné, kromě pejskařů jsem potkala jen seniora souseda (s rouškou z utěrky), který mě radostně informoval, že nejbližší vietnamská večerka prodloužila otvírací dobu až do půlnoci. Ve voze tramvaje nás bylo jen pět, všichni s rouškami. U Hlavního nádraží ale nastoupil starý muž s nezakrytými ústy i plnovousem. Jeden z mladíků mu to hlasitě vytknul. Provinilec znalecky obhlédl naše provizorní roušky a sečtěle vysvětlil, že fungují jen jako placebo, protože maličký virus látkou pohodlně prolétne. Karatel (taky sečtěle) namítl, že tohle samozřejmě ví, ale že roušky zachytí kapénky s usazeným virem a kdyby je měl každý, šíření se zpomalí. Jedna paní zatleskala.

Ve stanici Dlouhá jsem vystoupila a prošla pasáží k Babiččině spíži. Obsluhovalo se jen ve dveřích. Dcera a její pomocnice měly krásné fialové roušky, gumové rukavice a v peci se dopékal bezlepkový chleba a štrůdl. Espreso z mexické kávy mi načepovaly do kelímku. Poodešla jsem na slunnou ulici, rozvázala šátek, vysrkla kafíčko, ale pak mi nešlo v rukavicích šátek znovu elegantně zavázat. A tak jsem od pekařek vyfasovala rezervní fialovou roušku! A další i pro Izabelku.

Odpoledne jsem s vnučkou šla na krátkou procházku kolem prosluněného parku na Kostnickém náměstí. Potkaly jsme několik maminek s malými dětmi, všechny obličeje i obličejíčky v rouškách. Vietnamská prodejna měla na skle výlohy přilepené srdíčko. Doma jsem na internetu zjistila, že
to je znamení pro IZS, že kávu a nápoje mají zdarma.

Izabelčina škola poslala rozvrh domácí výuky do konce týdne. Udělaly jsme všechna cvičení z gramatiky a zabralo to sotva dvě hodiny. Zatímco Izabela psala, ušila jsem jí další roušku a tu použitou jsem vyvařila. Mezitím volal syn, že si objednal potraviny na donášku a že za ním zatím nemusím jezdit. Za maminkou (90) zatím dochází mé mladší sestry, které kvůli koronaviru „vypadly“ z pracovního procesu. Večer jsem psala maily mým studentům z Filmové akademie a požádala je, aby mi do konce týdne zaslali fragmenty scénářů k připomínkám. Teď si jdeme s Izabelou číst Příběhy Sherlocka Holmese.

Člověk by mohl říct: zatím je to dobrý, ale pád teprve začíná. Nicméně mnohým lidem už vyrostla křídla.