Co vy na to pane Zbořile?

Možná se někteří naši “dobří krajané” doma i v blízkém zahraničí letos dočkají úlevy. Globální respirační těžkosti jim pomohou připomenout, že v březnu 1939 byl v Praze slavně otevřen obchodní dům Bílá labuť, nesporně jeden ze symbolů úspěchů prvorepublikového hl.m. Prahy. Ale také trochu zapomenout, že do Prahy a na území tehdejšího Československa vtrhla armáda sousedního Německa, které, abychom zjemnili jeho historickou odpovědnost, nazýváme nacistické.

Jistě nás nikdo nebude obviňovat, dokonce ani BIS, ani Policii ČR, které v poslední době zasahují do výkladu evropských dějin a snaží se připravit o práci historiky (kteří si to ovšem často nechávají líbit), když řekneme, že březen 1939 je pro nás symbol „přežívání ducha mnichovanství”, se kterým mají naši dnešní spoluobčané v EU potíže dodnes.

Ponechme stranou „anšlus“ Rakouské republiky 12.3 1938, o kterém se stále ještě nejistě dohadujeme, kdo tehdy byl spoluviníkem nebo obětí Adolfa Hitlera. Ale skutečností zůstalo, že v oněch dnech Benito Mussolini vyhlásil pohotovost italské armády, obsadil Brenner a chtěl bránit odtržení historicky rakouského jižního Tyrolska.

Vojenská akce německé armády na území obranyschopnosti Mnichovem zbaveného Československa byla vojenskou akcí německé armády za sice nepatrné, ale přece jen aktivní koordinace s armádou sousedního Polska. Ano, i vojáci v německých uniformách hajlovali a přísahali Vůdci, ale také „bojovali za vlast“, jak se nám dnes v televizních hitlerijádách připomíná,  až do posledních dnů Velkoněmecké říše.  Ale byli to také vojáci armády státu, který se rozhodl válčit. Je lhostejné, že nejdříve  jen proti ČSR, krátce na to i proti Polsku a nakonec i proti zbabělcům, kteří s ním v Mnichově  podepsali svou dohodu o „tažení na Východ“.

Československý březen 1939 se pak opakoval v dubnu 1940 v Dánsku, kde se „bojovalo“ půl dne, jen několik hodin.

Kdybychom to chtěli vyjádřit současnou vojenskou terminologií, tak 15.března 1939 se čsl.armáda rozhodla přejít na „partyzánský způsob boje“, organizovat domácí a zahraniční odboj, a to dokonce ve dnech, kdy se našim původním spojencům válčit ještě nechtělo. Balabán, Mašín, Morávek bojují od první březnových dnů roku 1939 a nedivme se jejich potomkům, že se nemohli smířit se znásilňováním válečných dějin politicky zkorumpovaným režimem. Ten byl také jedním z neslavných příběhů, který se zrodil v listopadu 1989.

Takže snad by stálo ještě jednou za zamyšlení, kdy druhá světová válka vlastně začala, zda byla pro občany některých zemí skutečně světová, a zda také neskončila pro Vietnam Indonésii, Myanmar, Čínu, Alžír, někdy jindy, a méně slavně, než se v evropských školách dnes učíme.