Čím dál častěji slýchám tuto větu: už nedává smysl ptát se, zda vystoupit z EU. Jediná otázka, co dává smysl, je tato: kdy to udělat? Je totiž nejvyšší čas, vzít na vědomí, že víceméně jedině bez EU máme šanci přežít. Další legitimní otázkou pak je: Jaká bude naše budoucnost bez EU? Jde totiž o to, že EU sama o sobě nepřežije a my se musíme vážně zabývat myšlenkou další existence ČR.

Vývoj poslední doby ukazuje v nepříjemné nahotě skutečnosti, před kterými tak nadšeně naše liberální, ultralevicová a zeleně pomatená menšina strká hlavu do písku a popírá je stejně vehementně, jako inkvizice popírala kulatost země. Pravda se stává úhlavním nepřítelem liberálů na všech úrovních. Jenže má tu nepříjemnou vlastnost, že plave na povrchu vší špíny, která se nyní v Evropě děje.

Pandemie koronaviru, fakt, že se Řekové bez ohledu na postoj migračních aktivistů a bezradného vedení EU vzmužili a postavili se sami odhodlaně migrační invazi, stejně jako ekonomické turbulence a neschopnost na ně včas a správně reagovat jinak než ideologickými frázemi, obnažily nejenom naprostou neschopnost vedení EU rozumně reagovat na vývoj a vést Evropskou unii ku prospěchu občanů jejích členských států, ale především absurdní nekompetentnost hlavních funkcionářů. Neměli bychom navíc zapomínat na jasný a často deklarovaný nezájem EU o národní státy v jiném smyslu, než jako o podřízené jednotky, poníženě platící luxusní platy eurošéfů.

To, co nám minulých 30 let bylo a je nemilosrdnou propagandou EU cpáno jako vymoženosti členství, se ukazuje jako obrovský podvod. Svobodný pohyb přes hranice, vysněný těmi, co pamatují železnou oponu, se ukázalo být svobodou pohybu pro naše nepřátele. Dali jsme v dobré víře svobodu pohybu těm, kteří usilují o naše zničení a o nastolení svých vlastních pořádků, jež nemají nic společného s demokracií ani s evropskými tradicemi. Výsledkem je smutné, ale pravdivé konstatování, že cesta stávající liberálně socialistické EU je předraženou cestou nikam, je zužujícím se tunelem bez světla na konci.

Když si rozebereme jednotlivé propagandistické triky, které mnohé dnešní členské státy a jejich občany do EU vlákaly, dospějeme k zajímavým závěrům. Tak například svoboda pohybu byla a je možná zcela bez EU, jde o jednostranný příp. vícestranný smluvní systém bezvízového styku pro turismus případně studijní výměny či akademickou spolupráci. Na to není třeba desítek tisíc úředníků a směrnic EU, na to opravdu stačí pár mezistátních smluv.

Dnešní podoba volného pohybu osob v dikci smluv EU je, jak se ukazuje, smrtelně škodlivá. Volný pohyb pracovních sil má řadu negativních ekonomických důsledků pro zdrojové i cílové země (odliv mozků a šikovných rukou brání rozvoji vlastní země). Navíc vytváří předpolí a prostor pro migrační tragédii, Tomu nahrávají naivní schengenská a dublinská pravidla. Přesun azylových a migračních politik ze států na zcela nezodpovědnou, inženýrsky rozhodující EU se tedy jeví jako totální past.

Už z tohoto jednoho příkladu je zřejmé, že pokud chceme jako národ a samostatný stát přežít, pak tato cesta nevede skrze naše členství v EU. To je třeba nahradit volnou spoluprací samostatných, především středoevropských států. Je to společná cesta, kdy ale jednotlivé státy si rozhodují o svých věcech samy. Tato myšlenka už dlouhou dobu rezonuje střední Evropou a vyvolává u eurobyrokratů kopřivku – při představě, že by se museli živit prací, a nikoli jen konzumací humrů na nikdy nekončících summitech a schůzích EU.

Suverénní národní stát je jediná možná jednotka, na jejíž úrovni lze provozovat politickou demokracii a reálně a efektivně uplatňovat a konzumovat lidská práva a svobody. Nejen ve světle posledních událostí v EU a ve světě je to též jediná entita schopná generovat v reálném čase rozhodnutí ve všech odborných a politických oblastech a uvádět je v život ve prospěch svých občanů. Jak ukazuje tahanice o respirátory a licencování exportu zdravotnického materiálu z evropských distribučních center v Německu atd. Jak je z toho vidět, i německá liberálně socialistická vláda, když jde do tuhého, tak si hledí především vlastní bezpečnosti a ignoruje zájmy okolních států. Německá eurokracie se nám předvedla v čase až nepříjemně symbolickém – při výročí okupace Československa nacistickým Německem 15. 3. 1939.

Je nad slunce jasnější, že nastal nejvyšší čas pro jednotlivé státy Evropy (či aspoň pro ty, kterým ještě zůstaly zbytky sebedůvěry a touhy po sebeurčení) chopit se obrany vlastních obyvatel a území, samozřejmě ve spolupráci se sousedními státy, ale především s pomocí vlastních bezpečnostních složek a armády. Je nejvyšší čas začít vysvětlovat lidem, že zavádějící propaganda České televize, politických neziskovek, tlak (nejen) pirátských radních pro školství na ředitele škol a podobně, je cestou do chaosu, područí a násilí. Musíme se tomu bránit sami. On to totiž za nás nikdo jiný neudělá (a nikdy to ani v minulosti neudělal). Musíme se ptát, kdo tyto síly financuje a řídí, jaké jsou jejich politické cíle, a pokud se prokáže, že pracují proti zájmům státu a národa, musí za to nést zodpovědnost!

Opakuji: nezbývá nám, než se podle historické zkušenosti spolehnout především sami na sebe, pouze pak budeme mít šanci úspěšně přežít. To proto se naši nepřátelé tolik snaží, aby z naší bývalé ozbrojené moci a obranyschopnosti a soběstačnosti zbylo co nejméně, abychom byli snadnou bezbrannou kořistí a ztratili odvahu EU opustit.

Konec konců, dva a půl roku arogantního šikanování Velké Británie kvůli referendu o Brexitu jsou dostatečným důkazem. Paradoxem je, že nakonec Britové vděčí za Brexit právě Michelu Barnierrovi , protože právě on svým přístupem naštval tolik Britů, že ve volbách Brexit zvítězil. Proč se asi u nás tolik stran bojí zavedení neomezeného, funkčního, proveditelného a závazného referenda?

Zopakujme si ještě jednou:

EU není synonymem pro svobodný obchod ani svobodný pohyb, to byla Evropská společenství do Maastrichtu 1993, EU je politická nadstavba, pokus o nadnárodní řízení veřejných politik států, odebrání kompetencí státům, o faktické uskutečnění nadvlády největších evropských států (zejména Německa) nad státy středními a malými. Je to jasně definované područí a kolonizace malých států.

Naše budoucnost bez EU zdaleka není tak beznadějná, jak se nám europapaláši a jejich nohsledi snaží namluvit. Má dokonce několik možností, jak ukazuje precedens států Evropy, které nejsou (a nikdy nebyly) členy EU:

1. Úzká spolupráce států V4 s dalšími státy je nejpravděpodobnějším a logickým vývojem následnictví EU. Proto bylo tolik prostředků investováno například do voleb na Slovensku, aby nevyhrály vlastenecké strany, proto probíhá masivní kampaň (rovněž velkoryse placená, zadarmo by to nikdo nedělal) na vymytí mozků prvovoličů, kteří jsou ještě na školách. V4+ by totiž byl spolek, na který by všichni Sorošové, arabští šejkové či nadnárodní korporace byly krátké.


2. Samostatná ČR jako člen EFTA


3. Samostatná ČR obchodující s okolím podle pravidel Světové obchodní organizace (WTO) a GATT.

Všechny varianty mají jedno společné: ČR bude sama určovat nejenom svoji fiskální a obchodní politiku, ale především zahraniční politiku: noční můra pro nadnárodní korporace a především banky, ale naděje pro ČR.

Cesta s EU je jen společnou cestou do nicoty, sice s břesknou, ale už znatelně falešně hranou muzikou, a bez naděje na lepší zítřky. Cesta samostatného národa ven z područí EU byrokracie bude sice klopotná a dlouhá, ale nakonec bude historie ČR výrazně delší, než existence EU. Je to totiž jediná cesta.

Pochopíme tyto očividné skutečnosti, nebo se necháme ohlupovat propagandou tak dlouho, až nebude cesty ven?