Podobné je to i s přístroji na umělou plicní ventilaci. V továrně v Miláně, která jich za normálních okolností vyrobí tisíce týdně, od ledna stojí výroba. Opět kvůli chybějícím dodávkám součástek, jejichž výroba byla kvůli přesunuta do Asie. V tomto případě jde o pryžové součástky, jejichž výroba byla přesunuta do Asie kvůli tomu, aby výrobce nemusel plnit přísné ekologické normy EU.

Většina mrtvých, kteří v Itálii zemřeli na koronavirus, jsou oběti globalizace. Mohli přežít, pokud by jim byla poskytnuta umělá plicní ventilace, nebo v kritickém okamžiku boje s chorobou mimotělní okysličení krve. Umělých plicních ventilací je v Itálii nedostatek. Lékaři musí vybírat pacienty, kterým je podpora životních funkcí poskytnuta. Jako za války na frontě. Lidé, na něž se kvůli nedostatku přístrojů, nedostane umírají strašlivou smrtí. Utopí se v zánětlivé tekutině, která jim zaplaví plicní sklípky.

Většina těch, kteří koronavirus přežili, byla zachráněna jen díky tomu, že jim byla včas poskytnuta vnější podpora dýchání. Jejich organismus získal více času se s virem vypořádat. Technicky už nejsme ve středověku, kdy si např. s morem nebo cholerou nevěděli rady a neměli na ně léky. Několik medikamentů na koronavirus už bylo úspěšně nasazeno. Známe i technické prostředky jak postižené zachránit. Lidé přesto umírají. Na hamižnost nadnárodních korporací, které přesouvají výrobu do zemí s levnou pracovní silou nebo s méně přísnými výrobními předpisy. Jejich smrtí jsou vinni především nejvyšší představitelé EU, kteří svojí obchodní a celní politikou přesun výrob z Evropy do Asie umožňují.