Najdou se pak jistě tací, kteří nám budou říkat, že to, co jsme zažili, bylo ve skutečnosti jiné, a že ti, kteří nás těžce zklamali, to s námi vlastně mysleli dobře, a ti, kteří přispěli k tomu, že tuto dobu přežijeme, dělali vlastně všechno špatně. A budou to balit do ideologických nesmyslů až stupidit, a budou nám vnucovat boje, o které nikdo nestojíme, a rozdělení světa, které už dávno neplatí, protože ho přebila ona realita. Zkrátka nic jim nebude svaté, aby dosáhli…. Ano, čeho vlastně? To by měla být hned po osobní zkušenosti otázka, kterou bychom si, až to nastane, měli klást. Proč to ten člověk dělá? Proč to říká? O co mu jde?

Máme totiž už dnes více skupin lidí. Jedna z nich jsou profesionálové, kteří dělají nadále to své, a vyžaduje to od nich neskutečný zápřah – lékaři a zdravotní sestry všech oborů v první řadě, pak hasiči, starostové a starostky, hejtmani... a pak všichni, díky kterým svítíme, máme odvezené odpady, telefonujeme, zkrátka všechny služby, které nám jistí důstojné žití… Další skupinou jsou podniky a firmy, které fungují a dál dávají lidem práci. Pak tisíce lidí, kteří organizují šití roušek, starají se o seniory, mámy doma učící své děti…. A advokáti, kteří radí. A zásilkové služby, které jezdí. A tak dále. Tady je radost se na ty křivky pod šaty zahledět. Díky. Díky všem.

Pak je tu vláda, která evidentně zaskočena, ostatně jako celý svět, dělá, co umí, a učí se za chodu. Někdy i cestou pokus omyl. Můžeme do ní bušit, můžeme mít tisíce názorů na vše, co dělá či nedělá, ale jedno je jisté – nikdo by s ní teď neměnil. Protože by na tom byl úplně stejně. Zato po boji těch adeptů budou mraky, a všichni budou (dodatečně) vědět, jak se všechno mělo dělat jinak a líp. Ovšem odkud ti noví vládní adepti budou, když opozice, pokud nepíše básničky, skoro oněměla a není vidět, těžko říct. Nevytýkám ji to. Musí být zaskočena stejně jako současný premiér tím, co se děje, a z toho, že oněměla, lze usuzovat, že geniální řešení nemá v rukávu také žádné. Za mne – kdyby dnes známá opoziční jména sedla k šicím strojům a šila roušky, podobně jako Lucie Bílá, Dagmar Havlová a další, udělala by pro svou volební stranu víc, než když jen mluví, prohlašují a kritizují. Na to dnes nemá nikdo náladu ani čas.

Ano, doba poté přijde. Věřme tomu, a držme se toho.

Určitě nás přinutí zcela změnit bezpečnostní politiku státu. Na základě toho, co dnes zažíváme. Třeba nedostatek vybavení zdravotnickým materiálem. Rozdělení kompetencí. Budeme muset pomoci těm, kterým opatření vlády ekonomicky ublížila. Nenahradí se jistě vše, ale mělo by se nahradit nebo ekonomicky ulevit vším, co půjde. Aby nám nepadla ekonomika. Budeme muset výrazně změnit zákon o obcích – aby samospráva mohla v krizové situaci jednat opravdu krizově, a aby to nebyly rizikové pokusy, které jdou na triko starostů. A bude muset přijít řada dalších, věcných opatření, o kterých prostě ukázala doba, také v plné nahotě, že jsou třeba. A buďme rádi, že ukázala. Příště budeme připraveni, a přestaneme třeba podceňovat sklady civilní obrany.

Budeme muset umět, ač mnozí jistě neradi, také přijmout tvrdý fakt, že tato Evropská unie je ve fázi rozkladu. Byla krásným projektem, který se ovšem přetransformoval v úřednický hybrid, který nefunguje, zato o to víc řeší nesmysly, a namísto středu kooperace členským zemím diktuje; i to, co ohrožuje jejich bezpečnost. Z útvaru, který měl Evropu pozvednout na vyšší level, se stal útvar, který Evropu sráží, až ohrožuje – hlavně svou myšlenkovou impotencí. EU buď dozná změn téměř absolutních, nebo by se měla rozpustit, a vrátit se na území Evropy k smluvním vztahům.

V každém případě je dnes jisté, že budoucnost a bezpečnost naší země spočívá v našich národních hranicích, V soběstačnosti všude tam, kde jí bude možné dosáhnout, v bezpečnosti, kterou si zajistíme sami nebo ve spoluprácí se sousedními státy, a hlavně se musíme opřít o naše lidi. Stát by se měl proto víc opřít o samosprávu, která zná nejlépe území naší země, a ví, co je kde třeba. Měl by jí dát víc peněz a víc pravomocí. Lidé a radnice v této době neselhali, a drží spolu jako nikdy. Stavějme na tom. Odborníky musíme umět dobře zaplatit, aby nám neutíkali, a ti, kteří pracují, musí vidět, že to má smysl. Ať jsou v pozici zaměstnanců, nebo podnikatelů. Abychom na to vše nebyli sami, je nutné se opřít o V4, nebo do ní přizvat i Rakousko a být V5 – silná střední Evropa, spolupracující se všemi korektními partnery jak směrem na západ, tak směrem na východ. Svět prostě přestal být černobílý.

Bude to zkrátka v něčem určitý návrat, v něčem krok dopředu. A nejlepší na tom všem je, že to budeme mít v rukou my dole. A proto tvrdím, že ono svlečení donaha, ať jde o EU, NATO, pomáhající si země či konkrétní politiky a ty, které bychom v politice možná rádi viděli, je strašně dobrá věc. Tak koukejme a zapisujme do paměti. Kronika koronaviru bude důležitá, až bude sám vir minulostí. Ty zkušenosti z jeho řádění by měly být naší budoucností.